Získala celkem 7 zlatých olympijských medailí, 4 tituly mistryně světa a 11 titulů mistryně Evropy, nejvyššího ocenění však dosáhla v srdcích lidí za svou občanskou statečnost a vzdor proti totalitě. Její život začal i skončil v Praze, mezi tím ji však poznal a zamiloval si ji celý svět. Na stupních vítězů stála mnohokrát. Hudba hrála hymnu, na žerdi stoupala červenomodrobílá vlajka a svět obdivoval její drobnou postavu s pevným držením těla. Věra Čáslavská vypadala, jako by byla stvořena jen pro dokonalost pohybu. Vítězila svou obratností a ladností, zdánlivě přirozenou, která se však rodí z tisíců hodin dřiny v tělocvičně. Ale její skutečný příběh se neodehrával jen na kladině a bradlech. Svůj nejdůležitější zápas Věra Čáslavská vybojovala v prostoru mezi strachem a svědomím. Narodila se v pražské čtvrti Karlín roku 1942, na vrcholu 2. světové války. Doba nepřála svobodě: brzy poté, co skončila válka, přišla komunistická diktatura. Věra se od dětství věnovala krasobruslení a baletu, od svých 14 let začala trénovat gymnastiku. Sport byl jednou z mála možností, jak se nadechnout, podívat se za hranice, vidět svět, který není sevřený ideologií. Věra Čáslavská, sestava na kladině, Mistrovství Evropy 1967 | Foto: Ron Kroon, Národní archiv Nizozemí se sídlem v Haagu Její cesta vedla z rodné Prahy na největší stadióny obou polokoulí. Světoznámou hvězdou sportovního nebe se Věra Čáslavská stala na Letních olympijských hrách 1964 v japonském Tokiu, kde získala zlaté medaile za víceboj jednotlivců, přeskok a kladinu. Vrcholem její sportovní kariéry byly následující Letní olympijské hry v Mexiku, kde zvítězila hned čtyřikrát: ve víceboji, v přeskoku, na bradlech a také v prostných. Sbírala medaile s lehkostí, která se zdála skoro samozřejmá. Stala se legendou a jednou z nejúspěšnějších gymnastek v historii. Svět ji miloval pro její eleganci, sympatické vystupování a přirozený půvab.Jenže rok 1968 nebyl jen rokem sportu. V Československu byl nejprve časem naděje a pak drtivého zklamání. Pražské jaro přineslo svobodu. Ale už na konci srpna ji rozjezdily pásy sovětských tanků na dlažbě před Národním muzeem. Věra Čáslavská v Mexiku zvítězila. Ale její zemi právě obsadila cizí armáda. Pak přišel okamžik, který se nevešel do žádných sportovních žebříčků. Na stupních vítězů, když hudba hrála sovětskou hymnu, sklonila hlavu a odvrátila pohled v neokázalém gestu nesouhlasu, které sledoval celý svět. Ještě téhož roku byla Věra Čáslavská zvolená nejlepší sportovkyní světa a druhou nejpopulárnější ženou planety, hned po Jacqueline Kennedyové. Jenže po návratu domů ji nečekaly oslavy, ale trest. Zákazy činnosti, zákulisní tlak, vymazávání z paměti národa. Stala se nepohodlnou připomínkou toho, že hlasité „ne“ se dá povědět i beze slov. Do veřejného prostoru se Věra Čáslavská vrátila až během Sametové revoluce v listopadu 1989, kdy po boku dramatika a čelního disidenta Václava Havla promluvila k demonstrujícím lidem na Václavském náměstí. V roce 1990 ji tehdy již prezident Václav Havel jmenoval svou poradkyní pro sociální otázky a sport. Stala se také předsedkyní Českého olympijského výboru a členkou Mezinárodního olympijského výboru. Režisérka Olga Sommerová o Věře Čáslavské natočila celovečerní dokument, astronomové po ní pojmenovali planetku letící vesmírem. Až do konce svého života aktivně vystupovala na veřejnosti a pomáhala mladým sportovcům. Odkaz Věry Čáslavské není jen sportovní legenda a hromada zlatých medailí. Je to příběh o tom, že skutečné vítězství nedělá pevné držení těla, ale pevný charakter.