Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský

Už kapitán Nemo ve své ponorce Nautilus podával víno ve sklenkách z pravého českého křišťálu. Tak to alespoň píše francouzský spisovatel Jules Verne ve svém románu „Vingt Mille Lieues sous les mers“ z let 1869-1870. Trvalo však ještě dlouhá léta, nežli se sklo ze spotřebního zboží stalo uměleckým dílem. Podstatnou zásluhu na tom má dvojice, která svými díly proměnila Prahu na město světla.

Budoucí manželé Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský se poprvé setkali v roce 1954 a bylo to mimořádně šťastné setkání – pro ně samotné, pro světové umění i pro Prahu. Oba ve vzájemné plodné spolupráci celý život rozvíjeli uměleckou technologii taveného skla. Stali se v tomto oboru průkopníky světového významu. Jejich jména jsou dodnes ve světě synonymem úspěchu moderního českého uměleckého sklářství. Objevili dosud netušené inovativní možnosti skleněných objektů, zejména ve využití světla, barevných proměn a organického propojení s architekturou.

Jejich díla získala působivou řadu ocenění, například Grand Prix na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Jejich díla jsou zastoupena v těch nejprestižnějších muzeích, galeriích či v soukromých sbírkách po celém světě.

Praha není jen město postavené z kamene, cihel a betonu. Ve dvacátém století získalo město ještě jeden rozměr – skleněný. A právě o něj se zasloužili manželé Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský.

Dokázali totiž něco, co se do té doby zdálo nemožné: proměnili sklo z křehkého materiálu na monumentální umělecké dílo. Jejich plastiky nejsou pouhé předměty, ale zachycené světlo – průsvitné artefakty, měnící podobu podle denní doby i pohledu návštěvníka. Tam, kde jiní pracovali s kamenem nebo bronzem, oni stavěli z paprsků světla.

Jejich dílo prosvětluje i nejposvátnější prostor české historie – gotickou kapli nad hrobem svatého Václava  v katedrále svatého Víta na Pražském hradu. Je to dvojice sedm metrů vysokých oken s abstraktními vitrážemi z let 1964–1968, kde oba výtvarníci použili unikátní technologii stavovaného skleněného reliéfu, při níž se kousky skla spojují tavením v otevřených formách.

Stejnou technikou Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský vytvořili v letech 1974 až 1975 také dvoudílné okno pro kapli svaté Anny v nedaleké bazilice svatého Jiří.

Vstupní síň historické budovy Staroměstské radnice zdobí jejich monumentální skleněný objekt o rozměrech 8,2 x 7,3 metrů, zvaný prostě Okno. Plastika vznikala od první poloviny 80. let až do roku 1990 a tvoří ji broušené a tavené skleněné elementy, sestavené do jednoho celku. Můžete si ji prohlédnout zevnitř i zvenčí budovy, jak slunce putuje po obloze, plastika pokaždé vypadá trochu jinak.

Asi nejviditelnějším pražským dílem dvojice autorů je pak ikonické opláštění brutalistické budovy Nové scény Národního divadla z vyfoukaných skleněných tvarovek. Každá tvarovka má rozměr 80 × 60 × 40 cm, váží asi 40 kilogramů a je jich tu celkem 4306. Jsou vyrobené ze speciálního borokřemičitého varného skla, takže odolávají chemikáliím i vysokým teplotám.

Zásluhou Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského se Praha stala jedním ze světových center moderního sklářského umění. A také městem, které září, neboť je postavené ze světla.