Římský císař a český král Rudolf II. z rodu Habsburků jako vzdělaný a kultivovaný mecenáš proměnil Prahu na rozhraní renesance a baroka v hlavní město Evropy, dodnes proslavené jedinečným spojením umění, přírodních věd, magie a okultismu. Narodil se ve Vídni a vychovávali jej v Madridu. Jako své sídlo a tedy i metropoli Svaté říše římské si však vybral Prahu, kde pak strávil většinu svého dospělého života od roku 1583 až do smrti. Praha Rudolfovi poskytovala větší klid než Vídeň, neustále ohrožovaná Turky. Nacházela se v srdci jeho dědičných zemí a zároveň nabízela útočiště, kde mohl pěstovat svoje záliby v umění, vědách a sběratelství. Rudolf si k Praze vybudoval velmi osobní vztah – obdivoval její magickou atmosféru, podmanivou krásu i majestátnost Pražského hradu na skalnatém ostrohu čnícím nad řekou Vltavou. Příchod císařského dvora i vyslanců tehdejších mocností – španělského i francouzského krále, Benátské republiky či Svatého stolce – proměnily dosud klidnou Prahu v rušné kosmopolitní velkoměsto, kde se tvořila světová politika. Na císařský dvůr přicházeli umělci, učenci, astrologové i alchymisté z celé Evropy. K nejvýznamnějším tvůrčím osobnostem rudolfinské Prahy patřili malíři Bartholomeus Spranger, Hans von Aachen či Giuseppe Arcimboldo, sochař Adrian de Vries, mědirytec Egidius Sadeler i rodina glyptiků a brusičů drahokamů Missironových. Jako dvorní astronomové a matematici zde působili Tycho Brahe a Johannes Kepler, nejvýznačnější odborníci své doby. Uvnitř mohutné válcové věže Mihulka, stojící dodnes při severní hradbě Pražského hradu mezi katedrálou svatého Víta a strmým srázem Jeleního příkopu, Rudolf přikázal vybudovat dokonale vybavené alchymistické laboratoře. Kámen mudrců tady hledali čelní alchymisté tehdejší doby: John Dee, Edward Kelley, Hieronymus Scottus, Michal Sendivoj a mnoho dalších. Svoje sídlo – Pražský hrad – nechal Rudolf velkoryse přestavět a rozšířit, aby odpovídal potřebám císařského dvora. Tak vznikl Nový královský palác, v němž Rudolf umístil svoji proslulou Kunstkomoru – jedinečnou sbírku uměleckých děl, vzácných knih, drahokamů, přírodnin, přístrojů a všemožných kuriozit, císařem osobně uspořádanou do podoby kosmologické metafory rozmanitosti světa. S rudolfinskou érou je spojena také Míčovna v Královské zahradě, sloužící dvorské zábavě a sportu ve formě renesančního předchůdce tenisu. Přestože se Rudolf II. v Praze obklopil svými milovanými sbírkami, jeho život přílišným štěstím neoplýval. Jeden z nejmocnějších panovníků tehdejšího světa trpěl nejen záchvaty ochromující melancholie, ale také chorobně předsunutou dolní čelistí, která mu znemožňovala žvýkat potravu, takže ji musel polykat vcelku, jen rozkrájenou sluhy na malé kousky. Šťastně neskončila ani jeho vláda. Intriky jeho ctižádostivého mladšího bratra Matyáše připravily Rudolfa postupně o moc ve všech jeho zemích. Roku 1611 se musel vzdát trůnu, byl mu ponechán k užívání jen Pražský hrad a formální titul císaře Svaté říše římské. Portrét císaře Rudolfa II., Hans von Aachen, circa 1590 | Kunsthistorisches Museum, Vídeň, Rakousko Turecký sultán Murad III. kdysi císaři věnoval jako diplomatický dar lva jménem Mohamed. Majestátní šelmu, která je i ve znaku českého království, si Rudolf zamiloval. Nechal pro něj postavit zvláštní zvěřinec zvaný Lví dvůr a osobně jej tam krmil masem. Astronom a astrolog Tycho Brahe sestavil horoskop, podle něhož byly osudy císaře a lva vzájemně propojené konstelací nebeských těles. Lev Mohamed pošel na začátku roku 1612 a císař jej skutečně o několik dní později následoval. Jeho tělo, uložené v bohatě umělecky zdobeném cínovém sarkofágu, bylo pohřbeno v kryptě katedrály svatého Víta. Pouhých šest let po Rudolfově smrti proti novému císaři a králi Matyášovi v Praze vypuklo stavovské povstání. To vedlo k ničivé třicetileté válce, na jejímž konci švédská armáda zradou dobyla Pražský hrad, vyplenila jeho pokladnice a valnou většinu Rudolfovy Kunstkomory odvezla na vozech jako válečnou kořist. Drancující vojáci naštěstí nemohli odvézt ten nejcennější poklad – samotnou rudolfinskou Prahu. Jedinečnou atmosféru města, příběhy umělců, vědců i alchymistů, a dobu, kdy byla Praha kulturním centrem Evropy, totiž na žádný vůz naložit nejde. A proto Praha zůstává rudolfinskou už navždy.