„Byl jednou jeden historik, v solidní bydlil vile, tři revue řídil, tucet knihoven a vůbec ved si čile. Však historik ten také měl, jak někdy případ bývá, k cizí i vlastní minulosti vztah značně choulostivý.“ Tak si Zdeněk Kalista pohrával v roce 1941 s vlastní podobiznou ve sbírce epigramů, aniž tehdy mohl tušit, jak dramatický osud ho ještě čeká. * 22. července 1900, Benátky nad Jizerou † 17. června 1982, Praha Patřil k nejvýraznějším osobnostem české historiografie 20. století. Historik, básník, překladatel, literární kritik i esejista spojoval mimořádnou učenost s hlubokým citovým vztahem k minulosti. Dějiny pro něho nebyly jen souborem faktů, ale živým dramatem lidského ducha. Sám o sobě napsal: „Od dětství jsem snil, že zapíšu svoje jméno do hovorů a paměti své doby tak, aby zůstávalo a znělo v pamětech a hovorech i pokolení budoucích.“ Jeho sen se nakonec naplnil. Narodil se v Benátkách nad Jizerou do učitelské rodiny Josefa a Růženy Kalistových. Otec, ředitel místní školy, byl schopný organizátor a člověk se silným zájmem o historii a literaturu. Právě v jeho knihovně nacházel často nemocný chlapec první čtenářské zážitky. Významnou roli v jeho dětství hrála také babička a rodinné vypravěčství. Příběhy o minulosti, cizích krajích i tajemných událostech v něm probouzely fantazii a touhu po poznání. Rodný kraj, toulky po okolních hradech i dětské útěky do světa představ výrazně formovaly jeho pozdější citlivost k dějinám. Už tehdy se u něho formovalo i silné sebevědomí a pocit výjimečnosti. Studoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi, kde prožil první světovou válku. Ta pro něho znamenala zásadní životní zlom. Přestože nebyl ze zdravotních důvodů odveden na frontu, válečná atmosféra urychlila jeho dospívání a posílila generační radikalismus. Zpočátku se ještě s nadšením účastnil válečných sbírek, postupně se však přikláněl k revolučním náladám, udržoval kontakty s internovanými italskými důstojníky a po vzniku republiky se zapojil do studentské samosprávy. V této době také publikoval své první básně. Už tehdy se projevovala jeho potřeba vstupovat do veřejného prostoru a oslovovat své okolí psaným slovem. Po maturitě roku 1919 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde primárně studoval historii, ovšem zajímal se i o dějiny umění, hudební vědu nebo archeologii. Osudovým se mu stalo setkání s historikem Josefem Pekařem, jenž se stal jeho učitelem. Pekař vedl Kalistovu absolventskou práci o Humprechtu Janu Černínovi z Chudenic a stal se mu i osobním vzorem, mimo jiné i svědkem na svatbě. Kalista pak o svém mentorovi sepsal rozsáhlé dílo a po zbytek života se cítil být jeho dědicem. Ve dvacátých letech se pohyboval v prostředí literární avantgardy. Sdílel byt s Jiřím Wolkerem, přátelil se s Vítězslavem Nezvalem a přikláněl se k levicovým ideálům i proletářské poezii. Patřil ke generaci básníků fascinovaných komunismem a představou sociální spravedlnosti. Sám vstoupil do komunistické mládeže a angažoval se v jejím studentském prostředí. Současně však stále silněji tíhl k historii a duchovním otázkám. Po náhlé smrti otce a Wolkera začal postupně opouštět radikální levici a vracel se ke katolické víře, byť zájem o sociální otázku u něj přetrvával i nadále. „Nevzdal jsem se nikterak svého snu o novém, spravedlivějším životě, kde nebude chudých a bohatých a lidský egoismus bude zatlačen úplně do pozadí,“ vzpomínal později a zároveň dodával, že komunismus sovětského typu „nevyhraje, naopak poškodí dobrou věc“. Kalista se brzy stal mimořádně plodným autorem, roku 1931 habilitoval a o rok později se dočkal jmenování docentem. Přednášel české dějiny 17. století, publikoval studie a monografie, redigoval časopis Lumír a překládal z italštiny, francouzštiny i němčiny. Zásadní význam měly jeho práce o české aristokracii a baroku. Na rozdíl od starší tradice, která baroko chápala především jako dobu temna a národního úpadku, viděl Kalista v této epoše hluboký duchovní a kulturní rozmach. Zdůrazňoval v návaznosti na historika Pekaře, že právě barokní katolická kultura pomohla uchovat české národní vědomí. Historii přitom nepojímá jako mechanický sled suchých faktů. Usiloval o „prožívání dějin“, o vcítění do minulého člověka a jeho epochy. „Chtěl jsem žít historií, chtěl jsem, aby její vyprávění dýchalo,“ popisoval později. Stal se výraznou osobností českého kulturního života. Roku 1938 se podílel na mimořádně úspěšné pražské výstavě Pražské baroko a výrazně se politicky angažoval. Několik dní po mnichovské dohodě se stal hlavním autorem manifestu Celému vzdělanému světu, v němž česká inteligence důrazně protestovala proti kapitulantské politice. Výzva varovala, že ustupování násilí a diktátu povede k ohrožení celé evropské civilizace: „Uvědomte si,“ apelovali signatáři na politiky, „že znásilněním slabšího, zradou a zbabělostí se nikdy nedochází ke skutečnému, mužsky přímému a trvalému míru.“ Krátce nato Kalista publikoval další výrazný text, článek Dny, kterými jsme prošli, v němž kriticky zhodnotil masarykovskou politickou tradici a aktualizoval starý spor mezi Masarykem a Pekařem, jehož stanoviska prezentoval jako správnější. „Na trůn nepatří nikdy filozof, nýbrž jen a jedině politik. Filozof bude vždy nebezpečím pro stát, který je jeho řízení svěřeno,“ napsal tehdy. Přestože se později bránil zjednodušujícím interpretacím, že tím prakticky podporoval krajní pravici, text mu po válce výrazně uškodil. Nové, pro český národ kritické období vyplnil Kalista dalším přívalem práce, především na poli historické popularizace. Jeho bohatá ediční činnost v době protektorátu měla mimo jiné představit českou minulost a katolickou tradici českých dějin. Stal se jednou z vůdčích osobností vlny historismu, která zdůrazňovala význam národní tradice a měla povzbudit české národní sebevědomí. Připravované profesorské jmenování na podzim 1939 přerušilo uzavření českých vysokých škol německými nacisty. Naopak po válce čelil Kalista útokům kvůli údajným „fašizujícím pekařovským vlivům“ a jeho profesura byla znovu zablokována, stejně jako možnost výrazněji se prosadit v akademickém prostředí. Vlastní metodologická východiska ještě stačil představit v knize Cesty historikovy z roku 1947. Po únoru 1948 nuceně ukončil činnost na univerzitě. Komunistický režim z něho učinil symbol „reakčního historika“. Materiální i duchovní strádání vyvrcholilo roku 1951, kdy byl zatčen a vystaven fyzickému i psychickému nátlaku. Ve vykonstruovaném procesu se skupinou katolických intelektuálů ho čekalo odsouzení za velezradu a podvracení republiky k patnácti letům vězení. Mezi odsouzenými byli také Václav Prokůpek, Josef Knap, František Křelina, Jan Zahradníček či Bedřich Fučík. Obžaloba označila Kalistu za „dezertéra dělnického hnutí“ a „propagátora nejreakčnějších teorií“, který „otravoval duši pracujících zejména na venkově“ a své přátelství s Jiřím Wolkerem „prodal za společenské postavení buržoazního historika“. Kalista následně prošel věznicemi v Praze, Jihlavě i Leopoldově a na svobodu se dostal až roku 1960. Přesto se nenechal zlomit. „Duševně je neobyčejně čilý, tělesně je špatný, chodí o dvou berlách velice namáhavě,“ konstatovala interní zpráva Státní bezpečnosti, která stárnoucího historika sledovala. Po propuštění se živil především překlady a věnoval se milovaným italským tématům, zejména Dantovi. Navazoval také na svá studia o Karlu IV. a české duchovní tradici. Roku 1966 se dočkal soudní rehabilitace a mohl se alespoň částečně vrátit do veřejného života a publikovat. V roce 1968 se dokonce uvažovalo o jeho comebacku na pražskou Filozofickou fakultu. Normalizace však tyto plány překazila. Stárnoucí historik nepřestával psát a přemýšlet o smyslu dějin ani poté, co ztratil zrak a jeho texty nesměly oficiálně vycházet. Za největší nebezpečí moderní společnosti považoval ztrátu historické paměti a vědomí dějinné kontinuity. Z dnešního pohledu až překvapivě aktuálně varoval před světem roztříštěných informací, v němž lidé ztrácejí schopnost chápat souvislosti a stávají se snadnou kořistí demagogů. Jedinou obranou podle něj bylo neustálé hledání vztahů mezi minulostí a přítomností. Zdeněk Kalista zemřel 17. června 1982 v Praze na Spořilově, kde dlouhá léta žil. Poslední odpočinek nalezl v rodných Benátkách nad Jizerou. Zanechal po sobě desítky knih, překladů a studií, které zásadně proměnily pohled na české baroko i na smysl historické práce vůbec. Dodnes je připomínán jako historik, který chtěl minulost nejen poznat, ale také prožít – jako básník českého dějepisectví. Autor: Mgr. Miloš Bernart zobrazit více zobrazit méně Zdeněk Kalista | Zdroj: Archiv Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archiv Univerzity Karlovy Titulní fotografie byla digitálně vyčištěna pomocí AI.