Yvonne Přenosilová patřila k výrazným osobnostem československé populární hudby 60. let. Jako jedna z prvních československých interpretek vystupovala na západních scénách; v roce 1965 se dokonce objevila v britském televizním pořadu Ready, Steady, Go! po boku rockové skupiny Rolling Stones. Během pražského jara podepsala manifest Dva tisíce slov a po srpnové okupaci Československa v roce 1968 odešla do exilu. Nový domov našla v západním Německu, kde působila v československém vysílání Rádia Svobodná Evropa. Jako hudební redaktorka i moderátorka pak řadu let přinášela posluchačům svobodné informace ze světa za železnou oponou. Po roce 1989 se vrátila do vlasti, kde zůstala symbolem odvahy, svobody a nezávislosti. „ Přenosilová nemá příjemný hlas, ale v jejím projevu je něco přitažlivého, i když člověk třeba dává přednost jiným, a myslím, že tahle mladá zpěvačka začíná být ‚svá‘. “ * 2. 7. 1947, Praha † 11. 9. 2023, Praha Jméno Yvonne zvolila pro svou dceru její maminka Markéta, která svého budoucího manžela Jiřího Přenosila, vojáka britské armády, poznala v Jerusalémě na tehdy britském mandátním území. „Kamarádka ji vylákala na čaj o páté, že prý tam hraje krásnej českej oficír na piano, a byla z toho osudová láska. Po válce přijeli do Prahy,“ vzpomínala později paní Yvonne. Po komunistickém puči byl voják Jiří Přenosil, jinak též milovník černošských spirituálů, zatčen a rok vězněn, také v hradčanském „Domečku“, po zhroucení komunistického režimu byl v roce 1991 povýšen na generálmajora ve výslužbě. Ve vzpomínkách paní Yvonne vystupuje rovněž jako více než přísný otec, jehož se až bála: „Tehdy jsem si to neuvědomovala. To až teď, když o tom mluvím a třeba mezi přáteli dávám k dobrému historku o tom, jak jsem si vydělávala svým tělem už na základce, kde jsem za korunu ukazovala spolužákům jelita na těle.“ Maminka pocházela z Vídně, odkud do Palestiny utekla před nacismem se svým prvním manželem, rakouským židem. Hovořit česky se pořádně nenaučila, díky čemuž si ale Yvonne osvojila angličtinu a němčinu už jako malá. Její zálibou byl balet, ale jen dočasně, v patnácti však taneční umění, které se učila mj. u Zdenky Zabylové, opustila. V libeňské dvanáctiletce se od kamarádů doslechla o vysílání Radia Luxembourg a na jeho vlnách do jejího života vpluli Elvis Presley, Bill Haley či Cliff Richard. Zásadní pro její cit však byl tehdy zpěv Hany Hegerové. Když Miloš Forman pro natáčení svého středometrážního filmu (režisérské prvotiny) Konkurs v únoru 1963 zinscenoval „hledání zpěvačky pro divadlo Semafor“, přihlásil se zástup děvčat, z něhož bylo vybráno pár desítek, Yvonne Přenosilová stála mezi nimi, snažila se španělsky zpívat mexickou píseň „La Malagueña“. Yvonne se v tom čase rovněž pokoušela proniknout do zpěvoherního oddělení konzervatoře, ale neúspěšně. Na podzim 1963 zazvonil u Přenosilů telefon a skladatel a režisér Semaforu Karel Mareš Yvonnu zval do Olympiku, přesněji do olympického pásma Ondráš podotýká, v němž 11. listopadu 1963 poprvé stanula před diváky Semaforu s mikrofonem v ruce. Hudební kritici byli vyvedeni jejím zpěvem písně Roň slzy z míry, vytýkali jí nápodobu Brendy Lee. „Ti, co ji nemohou ani slyšet, říkají, že to není zpěv, ale krkání,“ zaznamenal ve svých Zpěvácích bez konservatoře Jiří Černý, avšak varoval před ukvapenými odsudky: „Způsob, jakým Přenosilová zpívá, nelze posuzovat podle měřítek tradiční pěvecké školy.“ Český underground je bohatý na roztodivné postavičky i osobnosti nečekaného formátu a také na přezdívky, známé je pojmenování Ivana Martina Jirouse „Magor“ nebo Františka Stárka „Čuňas“, nemnoho je však známo, že Yvonne Přenosilová už v půli šedesátých let přezdívku „Čuňas“ použila v Semaforu pro zpěváka Karla Gotta. A úspěšně. Česká verze americké skladby I´m Sorry z pera Jiřího Štaidla znamenala předěl v historii naší populární hudby i v životě paní Yvonne. Jeviště Semaforu brzy doplnily další scény, kde vystupovala zejména, divadélko Apollo. V pětašedesátém dostala pozvánku na tři týdny do Londýna a díky managerovi Johnu Alcockovi zpívala v londýnském rozhlase, natočila gramodesku When My Baby Cries/Come on Home, úspěšně absolvovala dva koncerty v klubech a dokonce vystoupila 3. září 1965 v populárním televizním pořadu Ready, Steady, Go! Mladá zpěvačka z komunistického bloku zpívá před kamerou s Rolling Stones, neskutečné! Vystupovala však i v Belgii, Francii, Itálii a Rakousku. Během pražského jara Yvonne podepsala Dva tisíce slov a po vpádu vojsk pěti států Varšavského paktu i na radu otce odešla z republiky, ozývaly se jí anonymy, možná Státní bezpečnost: „Zvedla jsem telefon a slyšela: My tě utlučeme, my tě zabijeme.“ 27. srpna 1968 uprchla se zešedivělým pramenem vlasů přes Rakousko a Itálii do Londýna. Pracovní známosti z roku 1965 ale už vychladly, komentátor David Frost ji uvedl při koncertu na podporu utlačovaných národů a poté zamířila za svými rodiči do Mnichova. Druhý život zahájila v Německu jako pozemní stewardka u British Airways, tehdy se seznámila se svým budoucím manželem, právníkem Andreasem von Schuckmannem. Jako zpěvačka v Německu neuspěla. Pomocnou ruku jí podal v Mnichově Karel Kryl, jenž jí otevřel dveře do Československé stanice Rádia Svobodná Evropa a její hudební sekci (Schneider, Jadrná-Pokorná, Kryl…) rozšířil o zpěvačku ostrou jako hrany temného krystalu. Domovy posluchačů mnichovské stanice však navštěvovala paní Yvonne zejména jako vzdělaná i výtečně informovaná hudební redaktorka. Po listopadu 1989 natočila píseň Fešák, kterou jí daroval Karel Kryl. Počátkem prosince 1989 vystoupila na Ruzyni znovu na československou půdu, v revolučních týdnech opět stanula na pódiích, avšak většina kritik už zněla jinak. „Má to tak někdo štěstí, když má od přírody natolik originální hlas, že je možné na tom postavit celou kariéru,“ psal František Horáček v Rock & Popu. Natrvalo se domů vrátila o pět let později společně s reziduální redakcí Rádia Svobodná Evropa, rozhlasové stranice hrály její staré hity a objevila se v muzikálech i filmu. Country Rádio obohatila svým pořadem Sklípek. Osobní bolestí paní Yvonne byl návrat domů bez dvacetiletého syna Maximiliana, jenž se rozhodl setrvat s otcem ve Spolkové republice. Yvonne Přenosilová je pochována na Novém židovském hřbitově v Praze. Autor: Tomáš Karabela zobrazit více zobrazit méně Yvonne Přenosilová s Karlem Krylem | Foto Josef Rakušan Titulní fotografie byla digitálně vyčištěna pomocí AI.