Václav Boštík patří k nejvýznamnějším českým malířům 20. století. V době, kdy komunistický režim prosazoval uniformní socialistický realismus, si zachoval uměleckou i osobní svobodu. Jeho tvorba byla hluboce ovlivněná křesťanskou vírou, filozofií a hledáním duchovního řádu. Kvůli svému přesvědčení i neochotě přizpůsobit se dobovým požadavkům působil dlouhá léta na okraji oficiální kulturní scény, přesto si získal respekt doma i v zahraničí. Jeho pražský ateliér se stal místem setkávání lidí, kteří i v nesvobodných časech hledali autentickou kulturu a evropské hodnoty. Boštíkův život připomíná, že odpor vůči totalitě nemusí mít jen podobu politického boje, ale také věrnosti vlastnímu svědomí, víře a svobodné tvorbě. „ Sním o umění, které bude plné světla a krystalicky jasné… Sním o malbě, která bude celá bílá. To však už nebudou barvy, ale světlo. “ * 6. listopadu 1913, Horní Újezd u Litomyšle † 7. května 2005, Praha Václav Boštík, akademický malíř, se narodil 6. listopadu roku 1913 v Horním Újezdě u Litomyšle, v Ležákově mlýně na říčce Desinka. Jeho otec, pan mlynář, byl sám „nedělním malířem“. Tamní krajina s údolím říčky, v různých ročních obdobích, vrásnění polí a utváření církevního roku se otisklo do jeho vnímání světa. Gymnázium studoval v Litomyšli. Vzpomíná, jak v prvních letech chodil pěšky z rodného mlýna do města. Po absolvování gymnázia studoval v Praze nejprve profesuru kreslení a deskriptivní geometrii a od roku 1937 Akademii výtvarných umění u profesora Williho Nowaka. Stal se jedním ze zakládajících členů Umělecké besedy. V době, kdy se prosazoval socialistický realismus, vždy tvořil svobodně. Jeho dílo bylo odrazem bohatého vnitřního duchovního života. Byl praktikující katolík a neskrýval své přesvědčení. Pro početnou rodinu — Václav měl pět dcer — z toho vyplývalo mnoho těžkostí. Od poloviny padesátých let se jeho dílo vyznačovalo kosmickým přesahem, snahou zachytit to, co je nezachytitelné. Malování i grafika poodhalovaly jeho vnitřní život: žitou křesťanskou víru, zájem o filosofii, astronomii a touhu po jednotě kosmického řádu. Jeden z kritiků se vyjádřil, že maluje spíše „hlavou, než štětcem“. Sám Václav Boštík se v jednom ze svých textů vyznává: „Sním o umění, které bude plné světla a krystalicky jasné… Sním o malbě, která bude celá bílá. To však už nebudou barvy, ale světlo.“ V šedesátých letech, když se vnitřní poměry uvolnily, vystavoval v zahraničí. Tehdy mnozí objevili jeho výjimečnost. V tehdejším Československu měl však možnosti velmi omezené. Tisíce jmen na zdech Pinkasovy synagogy, restaurování sgrafit mimo jiné i litomyšlského zámku, svědčí o jeho pokoře. Jeho ateliér v Pařížské ulici se stal místem významných návštěv. Do atelieru v sedmém patře (bez výtahu) vedlo mnoho schodů, které velmi rychle vybíhal a sbíhal otevírat zadýchaným, často mladším návštěvníkům. Setkávali se zde zahraniční návštěvy, galeristé, kteří chtěli v dobách těžkých poznat opravdové československé umění evropských hodnot. Když byl Václav Havel ubytován v Litomyšli při setkání sedmi prezidentů, poznamenal při pohledu na stěnu, kde byl obraz Václava Boštíka: „S Boštíky se mi bude spát dobře.“ V roce 1991 byl oceněn Řádem umění a literatury Francouzské republiky v hodnosti rytíř, v roce 2004 získal v České republice cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a v témže roce medaili Za zásluhy od prezidenta republiky. Václav Boštík zemřel v Praze, 7. května v roce 2005, ve věku 91 let. Odešel tiše z tohoto světa v pražském bytě své dcery Magdaleny Beranové. Byl pohřben po boku své ženy v Černošicích, kde žije jeho nejstarší dcera Kateřina. Jeho tvorba je v mimořádném souladu s životem skromného, pokorného křesťana. Autoři: Jiří a Magdalena Beranovi zobrazit více zobrazit méně Václav Boštík | Zdroj: Archiv rodiny Titulní fotografie byla digitálně vyčištěna pomocí AI.