Asi každý z nás se již někdy setkal s příběhem sira Nicholase Wintona — muže, kterému se v roce 1939 podařilo z Prahy odvézt neuvěřitelných 669 převážně židovských dětí, které tak zachránil před nacistickým terorem a také velmi pravděpodobnou smrtí v koncentračních táborech. To vše udělal z jednoho jediného důvodu — protože cítil, že je to tak správné. „ If something is not impossible, then there must be a way to do it. “ * 19. května 1909, Londýn † 1. července 2015, Slough Nicholas Winton, tehdy ještě pod jménem Nicholas George Wertheim, se narodil 19. května 1909. Byl druhým ze tří dětí — jeho starší sestra se jmenovala Charlotte (Lottie) a pět let po Nickym se narodil také mladší bratr Robert Charles, kterému se přezdívalo Bobby. Nicholasovými rodiči byli Rudolf a Barbara Wertheimovi. Ke svému příjmení Winton, pod nímž je Nicky známý, přišel až v roce 1938, když se společně s rodiči rozhodli pro změnu příjmení. Důvodem byl návrat britského premiéra Nevilla Chamberlaina z Mnichova, kde bylo rozhodnuto o rozbití Československa ve prospěch nacistického Německa. To nakonec prostřednictvím mnichovské dohody získalo pohraničí demokratické republiky, načež v československé tzv. druhé republice panovala obava z následné další německé agrese — tentokrát s cílem definitivního pohlcení Československa. Vinou německé anexe muselo do vnitrozemí odejít mnoho uprchlíků, kteří byli nuceni opustit své domovy jen s tím nejcennějším. Spolu s nimi uprchla do československého vnitrozemí také řada Židů a politických odpůrců z Německa či Rakouska, odkud již měli s nacisty své osobní zkušenosti. Československá vláda tak byla vystavena kritickým měsícům, během nichž musela bránit území státu tváří v tvář sousedním zemím a řešit mimo jiné také uprchlickou krizi. Do Československa se tak vydali také dobrovolníci ze zahraničí, kteří se rozhodli nabídnout pomoc těm, kdo ji potřebovali nejvíce. Jedním z nich byl také jistý Martin Blake, který jednoho prosincového dne zatelefonoval svému dobrému příteli z Velké Británie — Nicholasi Wintonovi. Winton přijel do Prahy v posledních dnech roku 1938. Takřka okamžitě se zapojil do pomoci uprchlíkům, kteří právě vstřícnost a ochotu dobrovolníků tolik zoufale potřebovali. Pravda však byla zdrcující — celé rodiny totiž nebylo možné zachránit. Přesto tu ale jedna varianta byla, a to zachránit alespoň ohrožené děti. K tomu, aby ale Nicholas Winton, stejně jako další dobrovolníci, dětem mohli obstarat nový domov a bezpečí, jehož se jim ve středu Evropy nedostávalo, bylo třeba zjistit, jaké podmínky by pro přijetí dětských uprchlíků stanovila britská vláda. Pro jejich zjištění požádal Nicholas Winton o pomoc svou maminku, s níž sdílel svou potřebu pomoci potřebným a která mu byla oporou (nejen) při této pražské záchranné misi. Nicholas Winton byl svědkem těžkých okamžiků, kdy mluvil se zoufalými rodinami, které již o všechno přišly, a náhle se měly vzdát i toho úplně nejcennějšího — svých vlastních dětí. Za Nickym Wintonem chodili žadatelé nejen do kanceláře Britského výboru pro uprchlíky z Československa, nýbrž také do bývalého hotelu Šroubek na Václavském náměstí, který se tak rovněž stal pracovním místem mladého britského makléře. Navzdory všem myslitelným překážkám byl Nicholas Winton přesvědčen, že je třeba udělat vše, dokud to není již vyloženě nemožné. Situace v Československu byla ale velice složitá. Celá záchranná akce byla pro Wintona, stejně jako pro jeho spolupracovníky, doslova závodem s časem. V republice panovalo napětí a obavy z dalšího vývoje událostí na německo-českých hranicích. Dokonce bylo možné narazit na letáky, kde byly doslova “černé na bílém” znázorněny Hitlerovy další plány — z nich bylo zřejmé, že se Německo snaží o zničení Československa a také expanzi do dalších států, včetně útoku na Polsko, který byl plánovaný na podzim roku 1939. Informační válka, stejně jako obavy z příchodu německých nacistů, ovlivňovaly společnost v Československu. Právě v tomto napětí se Nicholas Winton snažil zprostředkovat co nejvíce (převážně židovským) dětem útěk do Anglie — do země, v níž on sám žil a která pro zoufalé rodiče představovala bezpečí pro jejich děti. Ještě v lednu se Nicholas Winton zapojil do příprav leteckého transportu dětí z Prahy do Velké Británie — nejednalo se však o transport, který “Nicky” organizoval. Tehdy ochotně pomáhal v rámci logistiky, a právě z letiště, odkud měl transport s dětmi odletět, vznikla jedna z nejznámějších Wintonových fotografií s malým chlapcem v náručí — Hansim Beckem. Aby mohl Nicholas Winton transporty sám organizovat, musel vyčkat na podmínky britské vlády. Ta je nakonec oznámila v únoru 1939, kdy byl Winton již zpět ve Velké Británii, kam se musel po skončení (a prodloužení) dovolené vrátit do svého zaměstnání. I přesto byl však myšlenkami v Československu, kde se kromě své snahy co nejvíce pomoci, musel spolehnout na spolupracovníky, kteří, na rozdíl od něj, mohli stále být v Praze. V únoru již mohli Nicholas Winton a ostatní dobrovolníci pracovat s konkrétními podmínkami: za každé dítě musela být zaplacena kauce ve výši 50 liber, nutností byl lékařský posudek a také podepsaný souhlas náhradních rodičů, že se o ohrožené děti budou starat do jejich 17 let a nebo do momentu, kdy geopolitická situace bude umožňovat jejich návrat zpět domů do Československa. Britské rodiny si děti vybíraly v seznamech podle jejich fotografie a osobních údajů, které byly na lístcích rovněž uvedeny. Celý proces vlastně připomínal výběr v katalogu. Seznamy však fungovaly jako funkční nástroj k tomu, aby si budoucí náhradní rodiče mohli pohodlně vybrat ohrožené dítě, kterému se rozhodli dát nový domov a bezpečí. Dne 14. března 1939 přišel čas na odjezd prvního transportu. Z pražského Wilsonova nádraží toho dne odjel transport s dvaceti dětmi. Ty nejbolavější okamžiky prožívali rodiče, kteří se celou dobu tolik snažili odeslat své děti do zahraničí. Najednou stáli před těžkou zkouškou, kdy se s nimi museli rozloučit. Věděli, že je dost možná již nikdy neuvidí, byť v to pochopitelně doufali. Byly i maminky, které se dítě pokusily vzít z vlaku opět do náruče, aby v nich však nakonec zvítězila silná mateřská láska a své dítě znovu posadily do vagonu. Byly to srdceryvné momenty a zde je na místě vyzdvihnout právě odvahu a lásku rodičů, kteří tak moc toužili po bezpečí pro své holčičky a chlapce, že v sobě dokázali porazit nepředstavitelnou bolest, která byla součástí tohoto smutného loučení. Děti cestu do neznáma vnímaly různě — některé plakaly, jiné si to naopak zakázaly. Jak byla jedna skupinka šokována z té náhlé ztráty celého jejich dětského dosavadního světa v čele s milujícími rodiči, jiná vnímala cestu jako jedno velké dobrodružství. Jen několik hodin po odjezdu prvního vlakového transportu organizovaným Nicholasem Wintonem vpadla v noci na 15. března 1939 do českých zemí německá armáda. Ta provedla okupaci toho, co (i po vyhlášení samostatnosti Slovenska) z demokratického Československa zbylo. Dalšího dne, 16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. I navzdory okupaci se však během následujících měsíců dařilo organizovat další dětské transporty do Velké Británie. To vše i navzdory událostem, k nimž se v Evropě postupně schylovalo. Dokonce i přes vzrůstající napětí na německo-polských hranicích se po odeslání osmi transportů z Prahy (a k tomu i z Vídně apod.) počítalo i s vysláním dalšího, doposud největšího, transportu s 250 dětmi. Tento transport měl do Velké Británie vyrazit 1. září 1939. Toho dne však již žádný transport neodjel. Onoho dne totiž německá vojska překročila hranice Polska, načež v Evropě vypukla válka, která měla již brzy narůst do nepředstavitelných rozměrů. Největší transport ohrožených dětí byl zastaven a jak pro Wintona, tak i jeho spolupracovníky představoval tento nezrealizovaný transport bolavou ránu. V roce 1941 požádal Nicholas Winton o vstup do RAF (Britského královského letectva), kam však nebyl mezi piloty či posádku přijat — důvodem byly dioptrické brýle, které Nicholas Winton nosil. Když o vstup do RAF později zažádal podruhé, byl přijat na pozici leteckého instruktora. Když se válka postupně chýlila ke svému konci, byl Nicholas Winton vybrán, aby cestoval s putovní výstavou o RAF. Tato výstava byla nejspíše především propagandistického charakteru, jelikož válka ještě dobojována fakticky nebyla. Do pádu hitlerovských vojsk ještě zbývalo několik měsíců. K porážce Německa došlo v roce 1945 a je zajímavostí, že v tomto roce zavítal Nicholas Winton znovu do Prahy — místa, odkud v roce 1939 zachránil neuvěřitelných 669 (převážně židovských) ohrožených dětí. O činu Nicholase Wintona se svět dozvěděl v roce 1988 skrze vysílání britského televizního pořadu That’s Life. Právě tehdy byl totiž před kamerami odhalen notes, který byl plný pohlednic a fotografií z předválečné Prahy, stejně jako jmenné seznamy dětí, které se Wintonovi a jeho spolupracovníkům podařilo v roce 1939 zachránit. V seznamech bylo například uvedeno jméno dívky Věry Diamantové, která v hledišti, kam byl do první řady usazen i Nicholas Winton, seděla o desítky let starší a nyní již jménem Věra Gissing, po levé ruce muže, který ji zachránil. Když moderátorka pořadu Esther Rantzen oznámila Věře, a stejně tak i světu, že právě sedí vedle svého zachránce, došlo k dojemnému shledání, které fascinovalo lidi po celém světě. Ve studiu se však tehdy nacházeli i další, kteří byli v roce 1939 dětmi, které Winton zachránil. Po jeho pravé ruce byla například usazena Lady Milena Grenfell-Baines, před válkou Milena Fleischmanová. Později byla odvysílána ještě jedna epizoda pořadu That’s Life, kde se Nicholas Winton setkal i s dalšími, kteří mu vděčí za svůj život. Dodnes je po celém světě znám moment, kdy moderátorka Esther Rantzen vyzve ty v hledišti, kteří díky Wintonovi žijí, aby povstali. Za svůj čin posbíral Nicholas Winton řadu ocenění. Mezi ta nejvýznamnější patří bezesporu povýšení britskou královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu za jeho statečnost a právě onu záchranu 669 dětí. V Česku obdržel Nicholas Winton roku 1998 Řád T. G. Masaryka. Na toto vyznamenání od prezidenta Václava Havla navázal v roce 2014 prezident Miloš Zeman, který Wintonovi udělil Řád Bílého lva. Jen Nobelovu cenu Nicholas Winton nikdy nezískal, ačkoliv byly podepisovány petice, které mu toto prestižní ocenění měly pomoci zajistit. Nicholas Winton byl se zachráněnými dětmi do konce svého života v kontaktu. Nikdy se nevnímal jako hrdina. Byl přesvědčen, že udělal to, co považoval za správné, a byl známý svou charakteristickou skromností, s níž mluvil o svém činu a přijímal ocenění a komplimenty. Dokonce i přesto, že, podle knihy jeho dcery Barbary Winton, mu za svůj život dnes vděčí více než 6 000 lidí. Život Nicholase Wintona se naplnil 1. července 2015. Tímto dnem odešel muž, který bude už vždy důkazem toho, že i v těžkých časech může zvítězit síla lidskosti. Právě tento příběh může být inspirací také pro nás do dnešních dní. Autor: Bc. Aleš Otava Nicholas Winton | Zdroj: Wikimedia Commons