„V těžkých dobách divadla byl to on, s kým jsem se radil. Byl zván ke každému tajnému jednání, když šlo o taktiku, jak dál bránit divadlo, které bylo dlouhá léta v nemilosti. Byl nám všem velkou oporou pro jeho morálnost a absenci lhostejnosti. Na něho bylo možno se plně spolehnout.“ (Vzpomínka na Petra Čepka od kmenového autora a režiséra Činoherního klubu, světoznámého Ladislava Smočka) * 16. září 1940, Praha † 20. září 1994, Vrchlabí Čepek studoval na DAMU, ale jeho vykročení na divadelní prkna nebylo, přes nesporný talent, vůbec snadné a odráželo jeho morální limity. Když „lídr“ jeho ročníku Ladislav Mrkvička byl v roce 1962 zatčen a ze školy vyloučen za recesistický kousek na majálesu, byl Čepek jediným ze spolužáků, který odmítl podepsat jeho požadované odsouzení, a raději bez diplomu ze školy odešel. Naštěstí získal angažmá u Jana Kačera v ostravském Divadle Petra Bezruče. Po třech letech s ním odešel do Prahy, kde v roce 1965 premiérou Smočkova Pikniku zahájil svou veleúspěšnou činnost Činoherní klub. Na jeho jevišti pak s partou prvotřídních herců a hereček ve standardně skvělém nastudování několik let skvostně bavili permanentně nabité hlediště. Zvláště vydařené byly jeho interakce s hereckými partnery — kamarády Josefem Somrem, Josefem Abrhámem nebo Jiřím Hrzánem. Ve zlaté éře „Činoheráku“ se podílel na většině inscenacích, s nimiž toto divadlo získávalo svým inovátorským přístupem obdiv a uznání nejen doma, ale i na mezinárodních scénách a festivalech. Souběžně s úspěšným působením v divadle se v šedesátých letech prosadil i ve filmu, kde ztvárnil několik nezapomenutelných postav, jimiž se zařadil do zlatého fondu české filmografie. Nejen filmové fajnšmekry dodnes fascinuje jeho Ondřej z Vlkova nebo Viktor Chotovický z Vláčilových filmů Údolí včel, resp. Adelheid nebo syfilitik Malina z Herzových Petrolejových lamp. Zádrhelem v jeho umělecké kariéře se stalo jeho odmítnutí sehrát nabídnutou roli v nechvalně známém televizním seriálu o majoru Zemanovi. Stálo ho to několikaletou absenci v českém filmu, k filmové tvorbě se v té době mohl dostat jen na Slovensku. Dokladem starosti Státní bezpečnosti o socialisticky neúhybné směrování Činoherního klubu je dokument, který se nalézá v Archívu bezpečnostních složek: v roce 1976 tam byla nasazena mladičká herečka Julia Jandíková k získávání poznatků o pravicově orientovaných hercích ze souboru divadla. Ze spisu se dá soudit, že k tomuto úkolu neměla potřebné předpoklady ani iniciativu a po pár letech tak její mise skončila. Dopady normalizace v divadle a u filmu s odstupem času reflektoval následovně: „Najednou nastalo dvacet let ničeho. Jestli jsem měl to štěstí, že mě obsadil Menzel, a že jsem si zahrál ve Vesničce střediskové, v Postřižinách anebo ve Veteránech, tak to byly špičkové věci té doby a mezi tím nic. Přetržená kontinuita. (…) Dodnes si pamatuju jednu scénu s Pepíkem Somrem, při níž nám na jevišti bylo oběma trapně.“ Nicméně v Činoherním klubu nakonec přečkal i toto neradostné bezčasí. Na otázku novinářů, proč v tomto divadle zůstává, zněla jeho odpověď: „Znamená to pro mě všecko: pevnou půdu pod nohama, moudrost kamarádství, které hledáme obvykle celý život, abychom ho nakonec nenašli, i pocit nevyhlašovaného porozumění. Je to místo, kde se především odehrává můj život.“ V létě 1989 podepsal petici Několik vět a dopis za propuštění Václava Havla z vězení. Zúčastnil se klíčové schůze v Realistickém divadle a podílel se na založení Občanského fóra. Vystoupil na demonstraci na Letenské pláni a následně se zúčastnil jako člen delegace vedené Václavem Havlem jednání s premiérem Adamcem. Během sametové revoluce se účastnil výjezdů delegací Občanského fóra, včetně nepříjemné nevítané návštěvy sjezdu komunistických JZD. K ukončení svého krátkého politického angažmá napsal po zvolení Havla prezidentem do Mladé fronty mírně optimistickou úvahu, jak správně chápat usmíření a vyrovnání s minulým režimem. Tou dobou už byl přesvědčen, že jeho revoluční role je se ctí dohrána a že pro další fázi vývoje společnosti ve svobodných podmínkách je čas, aby se práce ujali profesně kvalifikovaní odborníci. Vrátil se proto k divadlu. Kromě hraní v Činoherním klubu začal souběžně spolu s Věrou Galatíkovou učit mladé talenty na DAMU. I bez pedagogických zkušeností si dokázal studenty svým osobitým přístupem okamžitě získat. Bohužel rychle se zhoršující zdraví ho připravilo o možnost osobně dovést svěřený ročník až k absolutoriu. Posledním významným uměleckým výkonem již těžce nemocného herce byla dvojrole Fausta a Mefistofela ve Švankmajerově filmu Lekce Faust. Po jeho dokončení se odstěhoval z Prahy na svou chalupu v podkrkonošské vísce. Necelý měsíc před smrtí ho ještě převezli na nedaleký Hrádeček, aby se rozloučil s Václavem Havlem, kamarádem, který pro něho ztělesňoval naději pro tuto zemi, které oba, každý podle svých darů, se pokorně a odvážně snažili sloužit. Petr Čepek odpočívá, jak si přál, na tamním hřbitově v Dolní Kalné. Za mistrovsky zahranou dvojroli v Lekci Faust mu byl in memoriam udělen Český lev. Autor: JUDr. Pavel Zeman zobrazit více zobrazit méně Herec Petr Čepek v roli bývalého nadporučíka anglického letectva ve filmu Františka Vláčila „Adelheid“ | Kredit ČTK / Foto Jan Kuděla Titulní fotografie byla digitálně upravena pomocí AI.