„ Pane, dej, abych konala tak, abych se za své počínání nemusela stydět. Abych byla spravedlivá, abych rozlišila věci důležité a nepodstatné, a k tomu mi dej sílu. Abych se nebála obhájit věci důležité a nemarnila čas věcmi, které důležité nejsou. A tu cestu mi ukaž, Pane. “ * 13. května 1929, Dušníky u Prahy † 15. června 2022,Praha Dne 13. května 1929 se v Dušníkách u Prahy (dnes část města Rudná u Prahy) narodila Emílii a Jaroslavu Pomplovým jediná dcera Milena, zvaná Miluška. S bratrem Karlem vyrůstali v Rožmitále pod Třemšínem, kde v nedaleké Voltuši zakoupili jejich otec a děd pilu a společnými silami zde postavili rodinný dům. Bezstarostné dětství v příbramském kraji brdských hvozdů však násilně přervala nacistická okupace. Oba vlastenecky založení rodiče se ihned ve svém okolí zapojili do protinacistického odboje. Otec spolupracoval s Arnoštem Schwarzenbergem z Tochovic, který v místě vlastnil panství. Lidem ukrývajícím se v bunkrech vybudovaných v lesích okolo Třemšína vozili stravu i dřevo na otop. Odbojová skupina byla zpočátku natolik úspěšná, že dokázala zajišťovat přežití asi padesáti osob, a později se propojila i s organizací Obrana národa. K odboji se brzy přidala i tehdy teprve třináctiletá Miluška. Jednou jí otec předal balíček se slovy: „Před školou bude čekat člověk a ty mu dáš tenhle balíček. Kdyby tě po cestě zastavili Němci, musíš se balíčku zbavit.“ Muž, kterému byl balíček určen, na sjednaném místě skutečně čekal — byl to pan Lipovec, vedoucí odboje v michelské plynárně. Roku 1944 byla třemšínská skupina bohužel prozrazena jistým panem Náhlovským z místní lékárny. Po brutálním výslechu Aloise Hovorky, jednoho ze zakládajících členů odboje, a jeho následném utlučení gestapem v příbramské nemocnici, byl dekonspirován i Milušky otec. Ten se naštěstí od místního četníka včas dozvěděl, že je na seznamu gestapa, a ukryl se u svého přítele Janoty. Když gestapo přišlo pro otce domů a nenašlo jej, zatklo přítomnou maminku. V té době se z opatrnosti nacházeli Karel i Miluška u prarodičů v rodných Dušníkách. Na skrývajícího se otce byla vypsána odměna 10 000 marek. Maminka při výsleších zapírala a byla proto převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde na podzim roku 1944 onemocněla skvrnitým tyfem. Nemoc jí patrně paradoxně zachránila život, neboť měla být v listopadu převezena k soudu s odbojovou skupinou. Z obavy z šíření nákazy byly v její nepřítomnosti vyřízeny formality k návratu, ale ji samotnou již na konci války nestihli převézt na Pankrác. Rozsudku tak unikla. Po válce se celá rodina shledala — sice ve velmi zbídačeném stavu, ale živá. Miluška na setkání vzpomínala: „Tak zbědovaného člověka jsem v životě neviděla. Maminka byla doslova jen kostra potažená kůží.“ Na konci války se Miluška Havlůjová krátce zapojila do květnového povstání, kdy ve skupině „Železo“ pomáhala roznášet jídlo bojovníkům v okolí Dušníků. Když v roce 1948 odmaturovala na gymnáziu a hlásila se na vysokou školu, byla ji žádost zamítnuta z důvodu špatného kádrového posudku. Po nástupu komunistů k moci se z rodiny podnikatelů Pomplových stali třídní nepřátelé. Na pilu ve Voltuši u Rožmitálu pod Třemšínem, kterou rodina vlastnila a kde Jaroslav Pompl zaměstnával téměř sto lidí, byla uvalena národní správa. Rodina tím ztratila přístup k majetku i úsporám a pila postupně zanikla. Dědeček po těchto událostech utrpěl srdeční záchvat a krátce nato zemřel. Rodinný majetek byl rozkraden a ztracen. Tím však teprve vše začíná. Následné ústrky a šikanu si Milušky otec nenechal líbit. Otevřeně vystoupil ve Svazu partyzánů, kde tlumočil vyprávění ukrajinského spolubojovníka z války, čeho se komunisté dopouštěli na Ukrajině a jejích obyvatelích. Když navíc místnímu funkcionáři odmítl potvrdit smyšlenou účast na protinacistickém odboji, dostal se na seznam nepohodlných osob. Dne 21. prosince 1948 byl Jaroslav Pompl zatčen. Obžaloba Mimořádného lidového soudu v Písku 23. prosince 1948, kde byl odsouzen k jednomu roku vězení, zněla: „V srpnu 1943 udal Okresní nemocenské pojišťovně v Blatné blíže nezjištěné svoje zaměstnance, že nedocházejí do práce, a jeho firma proto nebude moci splnit přesně termínované vojenské dodávky, přičemž udání nemělo následků uvedených v § 11 retribučního zákona.“ Trest vykonával v pracovním útvaru v Horažďovicích a následně v trestaneckých pracovních táborech jáchymovských uranových dolů. Miluška se po otcově uvěznění dozvěděla, že nesmí dále studovat a že má být „pracovně zařazena“ jako krmička krav. Pokusila se proto najít práci v Praze a v podniku Textilní tvorba ji přijali jako manekýnu. V roce 1950 se Miluška Pomplová provdala za Miroslava Havlůje a o rok později se jim narodil syn Tomáš. Dne 21. ledna 1953 byl Jaroslav Pompl zatčen podruhé a brzy nato přišla řada i na jeho dceru. Milušku poprvé StB sebrala i s malým synem na ulici a odvezla ji do vyšetřovny: „Měla jsem Tomáše na klíně, začali mne vyslýchat, ptali se, co otec udělal se spisy ze svého procesu […]. Pak na mě začali křičet a vyptávali se na nějaké lidi, říkali jména, ale já je neznala. Jak křičeli, tak se Tomáš rozbrečel, a jeden z těch estébáků zahulákal: ,Dejte toho spratka pryč!‘ Vzali mi Tomáše z náručí a odnesli ho za dveře, do nějakého kumbálu […]. Vyslýchali mě dál […]. On mezitím plakal, pak usnul, zase se probudil, volal a zase začal plakat […]. Zůstal zavřený asi čtyři hodiny.“ Po dlouhém a náročném výslechu oba pustili, avšak sledovat je nepřestali. Tomáš si z tohoto zážitku odnesl doživotní zdravotní komplikace, a to srdeční arytmii. Definitivní zatčení přišlo 26. května 1953. Při zatýkání jí referent nabídl podepsat spolupráci, která by zajistila bezpečí jí i jejímu synovi. Odmítla však udávat otce i jeho přátele, a proto zůstala pět měsíců ve vazbě. Dne 27. listopadu 1953 byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena za „pokus o přečin pobuřování proti republice“ a za „pokus zločinu vyzvědačství“ k pěti letům těžkého žaláře, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě čestných občanských práv na pět let. Otec Jaroslav Pompl byl souzen 15. prosince 1953 a bylo mu vyměřeno deset let vězení. Po soudu byla Miluška převezena do věznice na Pankráci, kde strávila pět měsíců. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu byla poté opět převezena, tentokrát do věznice pro choré a invalidní situované v klášteře ve Svatém Janu pod Skalou. Zde onemocněla tuberkulózou, se kterou se po dlouhé roky léčila. Po necelých dvou letech se Miluška Havlůjová naštěstí dostala na svobodu při tzv. akci „M“, kdy v roce 1955 prezident Zápotocký udělil milost matkám s malými dětmi a nemocným. Hned po návratu domů si nešťastnou náhodou zlomila nohu a z vězení si přinesla tuberkulózní bacil, který v ráně způsobil zánět kostní dřeně. Náročné léčení s několika operacemi a opakovanými pobyty v nemocnici trvalo dalších sedm měsíců. Odloučení od syna se protahovalo. Po uzdravení se musela Havlůjová navíc ještě vyplatit z peněžitého trestu 5000 Kč. Jinak by si musela odsedět ještě navíc tři měsíce. Jakmile tedy mohla začít chodit, hledala si práci a nastoupila do Restaurací a jídelen jako účetní. Téhož roku byl na amnestii propuštěn i Miluščin otec Jaroslav, ovšem se silně podlomeným zdravím; zemřel ve věku 61 let v roce 1965. Bratr Karel musel po otcově zatčení nastoupit k vojenskému Pomocnému technickému praporu pro politicky nespolehlivé a poté jako civilní zaměstnanec pracoval v uranových dolech. Po pádu komunismu roku 1989 se začala aktivně účastnit politiky a vstoupila do Občanského fóra. V roce 1992 byla poprvé zvolena starostkou Rudné a v této funkci vydržela až do roku 1998. Když starostovala, vždy si na počátku roku do svého diáře napsala následující heslo: „Pane, dej, abych konala tak, abych se za své počínání nemusela stydět. Abych byla spravedlivá, abych rozlišila věci důležité a nepodstatné, a k tomu mi dej sílu. Abych se nebála obhájit věci důležité a nemarnila čas věcmi, které důležité nejsou. A tu cestu mi ukaž, Pane.“ Miluška Havlůjová zemřela 15. června 2022 ve věku 93 let. Autor: Jan Procházka zobrazit více zobrazit méně Milena Havlůjová | Archiv bezpečnostních složek