Marie Moravcová patřila během nacistické okupace k nejdůležitějším postavám domácího odboje. Spolu s manželem Aloisem a synem Vlastimilem poskytovala zázemí členům hned několika výsadků z Velké Británie. Její žižkovský byt se stal bezpečným útočištěm Jana Kubiše, Josefa Gabčíka i dalších odbojářů. Významný podíl tak měla i na úspěšném provedení útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Když po zradě Karla Čurdy v červnu 1942 gestapo odhalilo odbojovou síť a přišlo ji zatknout, rozhodla se raději ukončit vlastní život jedem, než aby při výsleších prozradila informace, které by ohrozily ukrývající se parašutisty a další členy odboje. Její statečnost a oběť patří k nejsilnějším příběhům českého protinacistického odporu. „Teta Moravcová”, jak ji znali parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík, se stala klíčovou spolupracovnicí nejen těchto výsadkářů ze skupiny Anthropoid. Na úspěchu atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha měla svůj podíl a není přehnané říct, že bez pomoci její, stejně jako jejího muže Aloise a syna Vlastimila, by atentát nebylo možné provést. V momentě, kdy spadla pomyslná klec, se Marie Moravcová raději rozhodla obětovat svůj život, než aby cokoliv prozradila nejen o parašutistech, ale i o dalších členech protinacistického odboje. * 25. srpna 1898, Praha † 17. června 1942, Praha Marie se narodila 25. srpna 1898 v Praze do rodiny Eduarda a Marie Krčilových. Když se v lednu 1918 provdala za Aloise Moravce, nemohli oba novomanželé vědět, že jejich vztah bude vystaven nesmírně obtížným zkouškám. Při nich budou riskovat své životy pro něco, co je pro oba manžele typické — pro pomoc potřebným, kteří zoufale hledají laskavost dobrých lidí. Pomocnou ruku nabídli i v roce 1938, kdy se zaměřili na podporu potřebných v souvislosti s uprchlickou krizí. Ta byla vyvolána několikaměsíční, neustále se stupňující, agresí ze strany nacistického Německa. To požadovalo, pod pohrůžkou války, československé pohraničí, aby (oficiálně) ochránilo Němce žijící v této oblasti před úřady mladé demokratické republiky. Ta byla rétoricky neustále obviňována z utlačování německy hovořící menšiny obyvatel, přičemž během roku 1938 Německo situaci v pohraničí Československa neustále eskalovalo. Toto veškeré dění sledovala bez nadsázky celá Evropa, která se s dosud živými vzpomínkami na ničivost první světové války obávala nového rozsáhlého válečného konfliktu. Do hry se tak vložila také Velká Británie s Francií — zastánci politiky appeasementu, tedy ústupků, což nakonec skončilo podepsáním mnichovské dohody. Tento dokument byl v očích Československa přijat s hlubokou hořkostí – mnozí jej vnímali jako zradu a spustil řetězec událostí, které formovaly období tzv. druhé republiky. S příchodem nacistů ztratili čeští obyvatelé žijící v pohraničí republiky své domovy a museli odejít do vnitrozemí země. Spolu s nimi přicházeli do Československa také uprchlíci z Německa nebo Rakouska. Tito lidé, v zoufalé situaci, tak potřebovali pomoc od dobrovolníků, kterým nebyla uprchlická situace lhostejná. Mezi ně se řadili i Marie s Aloisem Moravcovými. I přes eskalaci nebyly události roku 1938 posledním dějstvím pomyslné tragédie Československa. To se totiž rozpadlo 14. března 1939 vyhlášením slovenské autonomie. Jen o několik hodin později překročila německá vojska to, co z mladé demokratické republiky zbylo. Když je nakonec 16. března 1939, tedy jen den po německé okupaci, vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, stojí čeští obyvatelé před těžkou, avšak klíčovou volbou – budou chtít i nadále žít co možná nejvíce normálně, spolupracovat s okupanty a z toho čerpat jisté výhody, a nebo se zapojí do odboje, čímž ale budou riskovat vše, co jim je nejdražší? Marie Moravcová se, stejně jako celá její rodina, rozhodla. Je důležité zmínit, že krom manžela Aloise měla Marie i dva syny – Miroslava a Vlastimila. Oba synové byli odhodláni postavit se německým nacistům, a to jen s jediným rozdílem – zatímco Miroslav odešel do zahraničí, Vlastimil zůstal v protektorátu s rodiči. Oba bratři, stejně jako jejich rodiče, byli odhodláni zaplatit i tu nejvyšší cenu. Pro odbojovou činnost Moravcových byla důležitá noc na 29. prosince 1941. Jen několik měsíců po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy totiž z britského letounu nad českým územím, konkrétně nad obcí Nehvizdy, vyskočili dva parašutisté ze skupiny Anthropoid – Josef Gabčík a Jan Kubiš. Tito dva mladí muži, kteří ve Velké Británii podstoupili (nejen) parašutistický výcvik, měli v protektorátu, tedy zpět doma, provést atentát na již zmíněného Reinharda Heydricha. Je ale nutné připomenout, že tou dobou již Čechy pro dva parašutisty vracející se z Anglie představovaly nepřátelské prostředí. Jejich misi mohlo zhatit cokoliv – jakákoliv chyba, udání a nebo také neochota členů odboje, na jejichž pomoci byli všichni českoslovenští výsadkáři závislí. Josef Gabčík spolu s Janem Kubišem však měli obrovskou dávku štěstí v podobě odvážných lidí, kteří navzdory nebezpečí (o to vyšším po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu říšského protektora) nabídli oběma parašutistům svou pomoc. Mezi ty nejobětavější patřila také rodina Marie Moravcové. Její byt se stal pomyslným majákem naděje nejen pro Gabčíka a Kubiše, nýbrž i pro výsadkáře z dalších skupin. V bytě na pražském Žižkově, konkrétně v Biskupcově ulici, Marie parašutisty ubytovávala, vařila jim a zásobovala je. Parašutistům však nenabízí pomoc pouze ona s manželem Aloisem, nýbrž i jejich syn Vlastimil, často přezdívaný “Aťa”. Ten například odveze výsadkáře do Plzně, kde mají za úkol pomoci s naváděním britských bombardérů na továrny Škodovky v Plzni – shodou okolností je jedním z těchto parašutistů i Karel Čurda. Nejen pro plzeňské odbojáře je Čurdova cesta do západočeského města osudovým okamžikem. Když Josef Gabčík s Janem Kubišem provedou 27. května 1942 atentát na svůj cíl v osobě Reinharda Heydricha, veškerá atmosféra se nejen v Praze, nýbrž i v celém protektorátu, mění. Útok na jednoho z nejvýznamnějších nacistických předáků uprostřed Němci okupovaného území je pro Němce nepředstavitelným šokem a zároveň hrozbou ukazující, že nikdo z nich není v bezpečí. Následuje znovuzavedení stanného práva, které je, po jeho vyhlášení přímo Heydrichem v den jeho nástupu do úřadu, již druhé. Za pomoc atentátníkům či i pouhé neinformování úřadů o místě jejich úkrytu je jasně stanovený trest smrti nejen pro daného jedince, nýbrž i celou jeho rodinu. V protektorátu tak nastává temné období, které podrobí každého, kdo je zapojen do protinacistického odboje, těžké zkoušce. Když 4. června 1942 v nemocnici Na Bulovce zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zemřel, bylo jisté, že pokud po atentátu nastaly těžké časy, po Heydrichově smrti bude ještě daleko hůře. Jen o pět dní později je obklíčena obec Lidice nedaleko Kladna, kde jsou nakonec všichni přítomní muži zastřeleni a ženy s dětmi odvlečeny do koncentračních táborů. O osudu dětí, které byly až na výjimky zavražděny v pojízdných plynových komorách v polském Chelmnu, se nevědělo až do konce války. Lidice, které byly vypáleny a u kterých se nacisté postarali, aby zmizely z povrchu zemského, se staly ukázkou, že se nacisté nezastaví před ničím, jen aby dopadli ty, kteří nesou vinu za atentát na Reinharda Heydricha. O parašutistech, kteří se tou dobou nacházeli v bytech jednotlivých odbojářů, nevěděli. Bylo to díky nesmírné statečnosti, kterou prokazovala také Marie Moravcová. Byla odhodlána pokračovat v pomoci těm, kteří ji potřebovali – v tomto případě českoslovenští parašutisté, kteří se vrátili z Velké Británie, aby mohli pokračovat v boji proti německým okupantům. Jednalo se však o těžké týdny nejistoty, strachu a vědomí, že se může celá odbojová síť rozsypat jako pomyslný domeček z karet. Marie Moravcová byla okolo parašutistů jednou z nejdůležitějších osob. Byla tou, bez jejíž pomoci by nebylo možné atentát na Reinharda Heydricha úspěšně provést. Nyní tu byla v době nejtěžší a ani jednou neuvažovala o změně svého rozhodnutí, stejně jako její rodina. Vše se ale změnilo 16. června 1942. Na služebnu pražského gestapa v Petschkově paláci totiž právě toho dne přišel mladý parašutista Karel Čurda, který podlehl nacistickému brutálnímu nátlaku. Ač nemohl vědět o úkrytu parašutistů, který se již od 28. května 1942 nacházel v kryptě pod pravoslavným chrámem sv. Karla Boromejského (dnes sv. Cyrila a Metoděje) v Resslově ulici v Praze, znal důležitá jména. Úředníkům gestapa postupně prozradil všechny, kdo parašutistům, včetně Karla Čurdy, po celou dobu obětavě pomáhali. Bylo mezi nimi i jméno Marie Moravcové. Její poslední chvíle nadešly 17. června. Právě tehdy vpadlo gestapo do jejich bytu v Biskupcově ulici na pražském Žižkově. Podle plánu měli být všichni zatčeni a odvezeni na služebnu tajné policie. V tu chvíli se však v bytě nacházeli pouze manželé Moravcovi. Jejich syn Vlastimil byl tou dobou totiž u příbuzných v Písku. Předtím, než mělo gestapo oba manžele odvést, požádala Marie Moravcová, jestli by si ještě mohla odskočit na toaletu. Když jí to bylo umožněno, Marie v zamčené místnosti požila kapsli s jedem, kterou měla pro všechny případy pečlivě ukrytou. Rychle působící jed znemožnil příslušníkům gestapa, aby ji mučili a nehrozilo tak, že by Marie Moravcová během brutálních výslechů prozradila cokoliv, co by uškodilo ukrývajícím se výsadkářům a stejně tak i dalších členů odboje, na které gestapo zatím nepřišlo. Gestapo mučilo všechny zatčené odbojáře včetně Mariina manžela Aloise a také syna Vlastimila, kterého se tajné policii nakonec rovněž podařilo zatknout. Ačkoliv oba muži statečně vzdorovali a odmítali cokoliv z toho, co věděli, prozradit, mělo gestapo své brutální a zvrácené metody, kterými se pokoušelo kýžené informace získat. Při drastickém výslechu mladého Vlastimila ukázali muži z gestapa vzpouzejícímu se odbojáři mrtvé tělo jeho milované maminky. Právě to byl okamžik, který “Aťu” po mnoha hodinách fyzického i psychického teroru definitivně zlomil. Přiznal, že mu matka jednou řekla, že kdyby bylo nejhůř, má se ukrýt v kryptě pravoslavného chrámu v Resslově ulici. Ačkoliv byl úkryt sedmi československých výsadkářů prozrazen, vnímáme Vlastimila “Aťu” Moravce, stejně jako jeho matku Marii nebo otce Aloise, jako hrdiny heydrichiády. Jejich odvaha je inspirativní – bojovali do poslední chvíle a jak Vlastimil, tak jeho otec, vydrželi dlouhé a nepředstavitelně brutální mučení. Jejich osud se naplnil v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942, několik měsíců od posledního odvážného boje československých parašutistů v pražské Resslově ulici, který proběhl 18. června. Alois a Vlastimil Moravcovi byli onoho říjnového dne vyzváni, jeden po druhém, aby vstoupili do bunkru tamějšího koncentračního tábora. Jak Alois, tak i jeho syn Vlastimil, měli, stejně jako dalších 260 osob, vstoupit na výškoměr, který byl součástí scény, kterou nacisté svým obětem připravili — lékařská prohlídka. Jejich životy na této fingované prohlídce ukončil výstřel do týla. Marie Moravcová představovala symbol naděje v temné době, která se pro mnohé mohla zdát beznadějná. Její domov a její rodina byly československým parašutistům připomínkou odvahy a laskavosti na první pohled obyčejných lidí. Lidí, bez nichž by nebylo možné provést atentát na Reinharda Heydricha — jednoho z představitelů nacistického teroru a jednoho z architektů tzv. konečného řešení židovské otázky. Autor: Bc. Aleš Otava zobrazit více zobrazit méně Marie Moravcová | Zdroj: Archiv Jaroslava Čvancary Titulní fotografie byla digitálně vyčištěna pomocí AI.