Ludvík Vaculík patřil k nejvýraznějším osobnostem české literatury i veřejného života 20. století. Nebyl pouze spisovatelem a novinářem, nýbrž také živlem a mágem slova, který v rozhodujících okamžicích dokázal přesně pojmenovat podstatu problémů své doby a postavit se mocným. V době, kdy spisovatelé často suplovali roli politiků a fungovali jako svědomí národa, se stal jedním z nejsilnějších hlasů československé společnosti. „ Svoboda je hlavně pro bohaté, zatímco chudí se mohou radovat aspoň z demokracie. “ „Za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka — od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou — jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti,“ kacířsky hovořil v červnu 1967 Ludvík Vaculík na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, jehož byl pouhé tři měsíce členem. Delegace dvacet let vládnoucí komunistické strany demonstrativně opustila sál, zatímco přítomní spisovatelé odměnili řečníka dlouhotrvajícím potleskem. Vaculíka následně čekalo disciplinární řízení a vyloučení ze strany i svazu spisovatelů. Text jeho projevu se během několika dní začal šířit ve stovkách samizdatových opisů a stal se nejen senzací, ale i předzvěstí Pražského jara. * 23. července 1926, Brumov † 6. června 2015, Dobřichovice Narodil se do chudé rodiny tesaře v Brumově na Valašsku, kde prožil dětství mezi četbou indiánek, hrou na housle a dobrodružstvími v přírodě. Právě zkušenost venkovského chlapce se později stala jedním z hlavních zdrojů jeho literární imaginace. Sám vzpomínal, že léta strávená pasením koz považoval za jednu z nejdůležitějších kapitol svého života, protože tehdy poznával svět, lidské vztahy i vlastní povahu. V jeho díle i osobnosti pak po celý život zůstával patrný pohled venkovana, který s nedůvěrou a kritickým odstupem pozoruje velkoměstský svět. Studoval i pracoval u Bati ve Zlíně a pak ve Zruči nad Sázavou. Během léčby tuberkulózy začal intenzivně psát, přičemž si vysloužil cenu v literární soutěži Baťovy školy práce. Roku 1946 odmaturoval na obchodní škole a odešel do Prahy, kde vystudoval politicko-novinářský obor na Vysoké škole politické a sociální. Pracoval jako vychovatel, později jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1958 v Československém rozhlase, kde se podílel na pořadech pro mládež. V roce 1965 nastoupil do redakce Literárních novin, které se staly hlavní tribunou reformního myšlení šedesátých let. Vaculíkova cesta ke komunismu byla ovlivněna rodinným prostředím a hledáním spravedlivého světa. Do komunistické strany vstoupil krátce před volbami v květnu 1946, aby prý nemohl být obviněn z prospěchářství, avšak záhy začal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Již v přihlášce za člena strany uvedl: „Podepsal jsem, že souhlasím se zásadami komunismu, ovšem jak těmto zásadám rozumím. Není vyloučeno, že jim někdy budu rozumět lépe nebo jinak… Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoliv druhu. Nadevšechno je mi svoboda a pokud nebude ohrožovat svobodu jiných, nevzdám se jí nikde a nikdy.“ Později s odstupem označil vstup do strany za svůj největší životní omyl, zároveň tvrdil, že právě rozhodnutí nevystoupit, ale nechat se za kritické postoje vyloučit, mu poskytlo program na celý život. Jeho veřejné střety s režimem se děly průběžně, jednalo se ale spíše o škorpení a lehčí provokace, které Vaculíkovi pro jeho pověst přímého a občasně vyšinutého člověka procházely. Zlom nastal v červnu 1967 na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů a vrchol jeho politického vlivu se dostavil o rok později. V červnu 1968 sepsal manifest Dva tisíce slov, který vyzýval občany k aktivní podpoře demokratizačních změn a upozorňoval na nebezpečí návratu dogmatismu. Dokument získal ohromnou podporu veřejnosti, ale současně vyvolal silné znepokojení v Moskvě. Po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se stal jedním ze symbolů odporu proti nastupující normalizaci, vůči které se Vaculík stavěl. V sedmdesátých a osmdesátých letech se ocitl mezi zakázanými autory, přesto odmítl emigrovat. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77 a založil samizdatovou edici Petlice, v níž byly vydány přibližně čtyři stovky knih perzekuovaných autorů. To, co začalo jako opisování rukopisů mezi přáteli, se proměnilo v jedno z nejvýznamnějších neoficiálních nakladatelství normalizační éry. Vaculíkův pražský byt ve Veletržní ulici se stal centrem nezávislé literatury a místem setkávání českého disentu. Státní bezpečnost Vaculíka dlouhodobě sledovala, monitorovala jeho rodinu i přátele a snažila se narušit jeho osobní život. On však tuto pozornost ironicky obracel proti ní a ve svých textech využíval i postavy vlastních vyšetřovatelů. Jako spisovatel je Ludvík Vaculík obtížně zařaditelný. Psal romány, reportáže, deníky, fejetony i publicistiku. Proslul díly jako Sekyra, Morčata, Český snář nebo Cesta na Praděd. Vycházel především z vlastních zkušeností a pozorování. Jeho jazyk byl zároveň hravý i neúprosný, plný moravské jadrnosti, humoru a nečekaných postřehů. Dokázal psát zdánlivě jednoduše, pod povrchem jeho textů se však skrývala hluboká reflexe lidské povahy, morálky a společenských vztahů. Vynikal mimořádnou pamětí, vysokým intelektem a schopností dostat se přímo k jádru věci. Jak vzpomínali jeho přátelé, dokázal během debaty vyslovit myšlenku, která náhle otevřela úplně nový pohled na problém. Miloval také zpěv a rád recitoval. „Hraju takového moravského kašpara pro Prahu, který milými dialektismy přetírá dírky v chytrosti a maskuje díry ve vzdělání, svou hrubost dost úspěšně podává jako šarmantní svéráz, drzost už mu ti volové berou za lidovou upřímnost a neuvěřitelnou svévoli za právo nadané osobnosti,“ švejkovsky hodnotil svůj přístup ke psaní a vlastně i k životu. Významnou roli v jeho tvorbě hrálo jeho soukromí. Byl ženatý a rodina pro něj představovala důležité zázemí, současně však udržoval několik dlouhodobých mimomanželských vztahů, z nichž vzešly další děti. O svých citech, konfliktech i pochybnostech psal s neobvyklou otevřeností. Čtenář jeho textů nemá pocit, že do autorova privátna nahlíží zpovzdálí, ale že je přímým účastníkem autorova vyprávění a úvah o vlastním životě. Po listopadu 1989 se Vaculík odmítl aktivně zapojit do politiky. Organizátoři pověstné demonstrace na Letenské pláni mu neumožnili vystoupit, protože odmítl prozradit obsah svého projevu. Obávali se totiž, že by svým nevyzpytatelným vystoupením mohl narušit atmosféru revoluční euforie. Možná by se totiž zeptal, kde byli všichni ti novopečení demokraté během předcházejících dvaceti let. Vaculík později s nadsázkou tvrdil, že ho tím organizátoři vlastně zachránili. Nadále se věnoval především literatuře a publicistice, zejména v Lidových novinách a Literárních novinách. Zůstal stejně kritický a nezávislý jako dříve, byť jeho staromilství, ba morouství se umocňovalo. Reklamu označoval za „umění hovna“, kritizoval nezdvořilost, televizi vedoucí k debilizaci lidí nebo ženy, které nenosí sukni. Vyslovil také štiplavou myšlenku, že „svoboda je hlavně pro bohaté, zatímco chudí se mohou radovat aspoň z demokracie“. A neopouštěl ani další své přesvědčení, že každý člověk by měl vědět, jak velkou facku od osudu ještě unese. Za svou tvorbu získal řadu ocenění, mimo jiné Řád Tomáše Garrigua Masaryka, německou Cenu míru Ericha Marii Remarqua nebo Státní cenu za literaturu. Přesto si až do konce zachoval odstup od veřejných poct i mocenských struktur. Zemřel 6. června 2015 v Dobřichovicích u Prahy, kde rád v kruhu rodinném trávil letní čas. Pohřben byl podle svého přání v rodném Brumově. Na náhrobek si nechal zanést větu, jež jako by vystihovala celý jeho život i jeho neochotu přijmout definitivní tečky a kterou někteří chápou jako hrozbu: „Byl jsem tu a možná zase přijdu.“ Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. zobrazit více zobrazit méně Ludvík Vaculík | Zdroj: Wikipedia Titulní fotografie byla digitálně vyčištěna pomocí AI.