Ladislav Preininger byl legionářem a později se zapojil i do československého protinacistického odboje. To se mu stalo nakonec také osudným. Když je v říjnu 1941 nacisty v areálu ruzyňských kasáren popraven, umírá muž, který během první světové války procestoval nejen Evropu, utrpěl v boji vážné zranění, a později, ve chvíli nejtěžší, se neváhal postavit tváří v tvář nacistickým okupantům. * 2. července 1895, Praha † 1. října 1941, Praha Ladislav Preininger se narodil v prvních červencových dnech roku 1895 na Královských Vinohradech. Své mládí shrnul do svého stručného životopisu, který sepsal v roce 1940: “…po vyjití pětitřídní obecné školy navštěvoval jsem v letech 1906—1909 nižší reálné gymnasium v Praze II v Křemencově ulici. Po dokonaném 14. roce věku (povinné školní docházky) ponechal mne otec ve svém podniku (umělecký průmysl papírnický a ozdobnický), který jsem měl v dospělosti převzíti.” Po studiích odešel Ladislav Preininger do zahraničí, konkrétně do Francie, kde mu dokonce bylo souzeno prožít začátek první světové války. Do Paříže se přestěhoval v osmnácti letech a i navzdory tomu, že měl již za sebou krátký pobyt ve Vídni, kam se vydal za učením, byl velmi fixován na svou rodinu, protknutou zásadami tehdejšího pražského Sokola. A právě na jeho obdobu, v podobě pařížského Sokola, Preininger narazí i ve svém novém působišti. A to v době, která pro Preiningera nebyla jednoduchá — hledal zaměstnání a také střechu nad hlavou. Nejlépe se cítil se svými krajany, s nimiž také vstoupil do války, kterou dnes označujeme jako první světovou. Společně si například na místech střídavého oddechu byli schopni budovat domov vybavený i českým lvem spolu s francouzským kohoutem. Když ale dojde v roce 1915 k bojům u Arrasu, pocítí Ladislav Preininger hrůzy války naplno i osobně. Jeho záznamy v deníku, který si poctivě píše, a v němž dokonce zmiňuje rotu složenou ze samých Čechů — Compaigne (rota) Nazdar, jsou přerušeny z důvodu příčného průstřelu prsou. Těžce zraněný Preininger tak bitvu u Arrasu popíše až později, při projevech či ve statích v časopisech. Právě v těchto bojích však Preininger přijde o svého dobrého přítele Seiberta, který jej v okamžiku zranění odvedl, pomohl obvázat a vrátil se do válečné vřavy až v momentě, kdy se ujistil, že je Ladislav v bezpečí. Po útoku v polovině června 1915 se ale Preininger dozvídá zdrcující novinu, že jeho kamarád Siebert padl v boji. Po svém zranění dostal Ladislav Preininger dopisy od svých přátel, s nimiž i navzdory zdravotním komplikacím udržoval písemnou komunikaci. Po propuštění z nemocnice byl odeslán do Afriky, kam mu další korespondence přicházela na adresu v Sidi-bel-Abbés v Alžírsku. Právě na africkém kontinentu se plně zotavil, a mohl se tak vydat na další válečné cesty. Chtěl se vrátit na bojiště. Ze strachu z případné dezerce ale vešlo v platnost nové nařízení zakazující cizincům zapojit se do bojů proti jejich původní vlasti. To se tak týkalo i Ladislava Preiningera, který pocházel z Rakousko-Uhersko, s nímž byla Francie ve válce. Koncem února roku 1916 Ladislav Preininger vyslyšel volání po tlumočnících srbského jazyka — život v Bel-Abbésu mu totiž přestával vyhovovat, a rozhodl se tak využít názoru, že “Čech vždy Slovanu bratrem je a s ním se dorozumí”. Srbsky ale Preininger ve skutečnosti vůbec neuměl. Prošel ale dokonce úspěšně i přezkoušením, které vedl četař řecké národnosti, jehož znalosti srbštiny byly rovněž doslova mizivé. Z legionáře Ladislava Preiningera se tak stal tlumočník, jehož neznalost jazyka Srbové velmi rychle prohlédli a po odhalení, že se jedná o Čecha, se mu snažili pomoci. Nakonec se však Preininger vrací do Alžírska. S 12. rotou se v květnu 1917 přesouvá do řecké Soluně, načež je následně odeslán na srbskou frontu. Zde se má zapojit do boje s Bulhary. Je to nakonec také Řecko, kde se bude léčit z malárie, kterou onemocněl při cestě do Francie. Dle svých zápisků vinou této nemoci trpí horečkou a blouzní v deliriu. Jeho válečný život na cestách tak nakonec pokračuje právě zpět do Francie, kde se formují československé jednotky. První světová válka se každopádně tou dobou chýlila ke konci — trvala nakonec přes čtyři roky a jednalo se o léta nepředstavitelného utrpení. Touto válkou nakonec úspěšně prošel také Ladislav Preininger. Společně s dalšími Čechoslováky se v roce 1918, konkrétně 1. listopadu, dozvěděl o vzniku samostatného Československa, přičemž jen o deset dní později zazněly poslední výstřely a exploze velké války. V roce 1918 se Ladislav Preininger, spolu s dalšími legionáři, setkal také s československým prezidentem T. G. Masarykem. Jak Preininger vzpomínal, bylo to setkání velmi emotivní a inspirující. Prezident československým legionářům podle Preiningera řekl, že jsou tito vojáci solí československého národa a že jsou na kopečku, přičemž je důležité, aby se na tomto bodě i nadále jako národ udrželi. Jen dva dny po Masarykově návštěvě československých vojáků byl 12. prosince 1918 Ladislav Preininger povýšen do hodnosti poručíka. V lednu 1919 přišel čas návratu domů – do svobodného Československa. Na Preiningera i další vojáky však ani nyní nečekaly snadné časy. I po uzavření míru, který ukončil velkou válku, jak se tehdy prvnímu globálnímu konfliktu přezdívalo, totiž vznikala další ohniska bojů, konkrétně proti Maďarům, kteří se odmítali vzdát území Uher, a proti Polákům odhodlaných bojovat o Těšínsko. Období, které je pro bitvami ošlehaného Ladislava Preiningera osudné, je nacistická okupace. Tomu však předchází události týkající se československého pohraničí, které bez jakéhokoliv boje získalo nacistické Německo. Po zabrání Sudet následuje odtržení Slovenska a 15. března 1939 i definitivní pohlcení toho, co z okleštěného Československa zbylo. Nacisté z obsazeného zbytku dříve svobodné republiky posléze vytvoří Protektorát Čechy a Morava. V září se Ladislav Preininger ve svém deníku zamýšlí nad výroky různých Čechů, kteří vojákům vyčítají, že svou zemi nebyli schopni bránit: “”Vy vojáci jste to špatně vedli, 20 let jsme na vás krvavě platili, a v rozhodné chvíli jste selhali. Vše jste předali bez hlesnutí, nikde jste se nepokusili o nejmenší akci. Zklamali jste všichni vyšší důstojníci, takový plukas již může něco podniknout! A nikde nebylo nic. Hanba sedí na národě těžce. Lid vás nenávidí za to a zúčtuje jednou s určitými z vašich velitelů.” Tak a podobně někdy slýchám od jistých lidí. Těžké vysvětlování, nejsou argumenty, které by mohly tyto názory zcela vyvrátit.” Do svého deníku si Ladislav Preininger naposled zapisuje 14. května 1941. Krátce poté, 30. července, si pro něj přichází gestapo. Jeho milující manželka Natálie (za svobodna Gallová), se kterou se oženil v říjnu 1922, se nakonec dozvídá z novin, že poté, co nastoupil do úřadu zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich, byl její muž spolu s dalšími důstojníky zastřelen. Od 28. září do 3. října 1941 byli totiž v kasárnách v pražské Ruzyni zavražděni důstojníci ilegální organizace Obrana národa. Právě v ní podplukovník Ladislav Preininger rovněž působil, a to přímo jako člen ústředního vedení. Na smrt šel 1. října 1941. Druhého dne se jeho jméno objeví mezi dalšími špičkami bývalé československé armády, které jsou, spolu s dalšími oběťmi nacistického řádění, označeny v protektorátních novinách za zrádce národa. Ladislav Preininger je tak příkladem vlastence, který osobně prožil hrůzy první světové války, v níž byl sám těžce zraněn a kde ztratil své přátele. Jako vlastenec se zapojil i do československých legií, které byly klíčové pro existenci samostatného Československa. Za tuto nově vzniklou republiku bojoval a když přišly časy nejtěžší v podobě německé okupace, byl jedním z těch, kdo obětovali svůj život za boj proti nacistům. Stal se tak symbolem odvahy a věrnosti, která je obdivuhodná i v dnešní době. Autor: Bc. Aleš Otava zobrazit více zobrazit méně Ladislav Preininger Titulní fotografie byla digitálně vyčištěna pomocí AI.