Zvoníme za Jiřího Menzela: 5. 9. 2026 v 15:00

* 23. února 1938, Praha
† 5. září 2020, Praha

Jiří Menzel tvrdil, že chtěl točit filmy, které nebudou ani hloupé, ani odtažité od běžného člověka. Takové, jimž by rozuměli oba jeho rodiče — vzdělaný otec i prakticky založená maminka, která pracovala jako krejčová. Vyrůstal společně se dvěma sestrami ve středostavovské domácnosti, v níž kultura tvořila přirozenou součást každodenního života. Rodina bydlela ve Strašnicích, které tehdy patřily k pražské periferii.

Dětství prožil za německé okupace, během níž byl jeho otec krátce zatčen, a dospíval v politicky sevřené atmosféře padesátých let. Oblíbil si skauting, který ho učil šetrnosti k přírodě, sebeovládání, pokoře a solidaritě. Ke škole měl naopak vlažný vztah a sám sebe označoval za lenocha. Na vysvědčení z deváté třídy měl tři čtyřky a dvojku z chování. Krátce předtím napsal k úmrtí sovětského generalissima Josifa Stalina básničku, kterou mu otiskly Pionýrské noviny. Na střední školu ve Strašnicích, která tehdy nesla Stalinovo jméno, se dostal. Na tamější léta však později nevzpomínal rád: „S odstupem let si vybavuji bázlivost a malost většiny kantorů.“

Plachý a neduživý chlapec, jehož zakřiknuté vzezření ještě podtrhovaly brýle, dlouho nevěděl, čím by se chtěl stát. Manuální profese považoval za poctivou možnost, později ho po otcově vzoru lákala novinařina a spisovatelství. Psaní z povinnosti se mu však protivilo, a tak dával přednost četbě. Jeho první skutečnou uměleckou vášní se stalo divadlo, což mu vydrželo po celý život. Po maturitě se proto přihlásil na divadelní režii na DAMU, ale nebyl přijat.

Přibližně rok poté pracoval v Československé televizi, kde mohl sledovat televizní výrobu a práci s herci i kamerou. Televize se tak pro něj stala přirozeným přechodem od jeviště k filmu. V letech 1958—1962 studoval filmovou režii na FAMU u Otakara Vávry, který mu vštípil důraz na přípravu, znalost filmového řemesla a široký kulturní rozhled. „Naučil nás především vyjadřovat se střízlivě a srozumitelně. Neplácat a koukat se na svět očima druhých. Uvědomit si, že nejsme pupkem světa,“ vzpomínal. Mezi jeho učitele patřili také Milan Kundera a Karel Höger.

Neméně důležité bylo prostředí FAMU. Pohybovali se zde Věra Chytilová, Evald Schorm, Jan Němec, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Jan Schmidt a další budoucí představitelé československé nové vlny. Mladí filmaři spolu diskutovali, hráli ve filmech svých kolegů a vzájemně si pomáhali a inspirovali se. Od schematických příběhů padesátých let se obraceli ke každodennosti, mezilidským vztahům, absurditě a černému humoru. Menzel se od některých generačních souputníků odlišoval mírnějším temperamentem. Jeho doménou nebyla okázalá provokace, ale pozorné pozorování lidí, citlivé vedení herců a schopnost spojovat humor s melancholií. Během studia se také seznámil s kameramanem Jaromírem Šofrem, jenž se stal jeho dlouholetým spolupracovníkem.

První samostatnou profesionální práci vytvořil pro povídkový snímek Perličky na dně podle předlohy Bohumila Hrabala. Začalo tak jedno z nejvýznamnějších tvůrčích partnerství české kinematografie. Menzela a Hrabala spojoval zájem o obyčejné lidi, periferii, hospody a nádraží, lidské slabosti i poezii ukrytou v běžné řeči. Menzel dokázal Hrabalovy postavy ukazovat jako směšné a nedokonalé, ale současně jim ponechávat lidskou důstojnost.

Zásadní průlom přišel s celovečerním debutem Ostře sledované vlaky z roku 1966. Tragikomedie podle Hrabalovy novely získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film a z mladého režiséra učinila mezinárodně známou osobnost. Následovalo Rozmarné léto podle Vladislava Vančury. Další hrabalovská adaptace Skřivánci na niti vznikla v roce 1969. Satirický obraz politických represí padesátých let se však po nástupu normalizace stal pro režim nepřijatelným. Film putoval na dvě desetiletí do trezoru a Menzel několik let nemohl samostatně režírovat. K jeho politickým škraloupům patřil také podpis manifestu Dva tisíce slov.

Na nástup normalizace později vzpomínal s hořkostí. „Málo se to říká, ale my jsme nebyli odstrčení Brežněvem ani Husákem, ale našimi kolegy,“ tvrdil s poukazem na závist a profesní intriky ve filmovém prostředí. „Někdy jsem měl pocit, že ty ruské tanky přijely do Prahy jen proto, aby se neschopní a neúspěšní konečně dostali k lizu. Využili toho dokonale. Ty vilky jim už nikdo nesebere,“ dodával s tím, že to neplatilo jen pro filmařskou branži a že zmařené šance nikdo nevrátí. Srpen 1968 a následující vývoj Menzela zbavily mnoha iluzí.

Navzdory zahraničním nabídkám emigrovat nechtěl a podobně jako většinová společnost se postupně přizpůsobil poměrům — chodil k volbám, snažil se nevyčnívat a podepsal také Antichartu. Vynucenou režijní přestávku překlenul herectvím a především divadlem. Pomocnou ruku mu mimo jiné podal ředitel Divadla Na zábradlí Vladimír Vodička. K hranému filmu se naplno vrátil v polovině sedmdesátých let a navázal přitom scénáristickou spolupráci se Zdeňkem Svěrákem. Tak vznikl snímek Kdo hledá zlaté dno, který byl úlitbou komunistickým bohům, a především mimořádně úspěšná komedie Na samotě u lesa. Následoval film Báječní muži s klikou a návrat k Hrabalovi v Postřižinách. V osmdesátých letech natočil Slavnosti sněženek a opět podle Svěrákova scénáře Vesničko má středisková. Portrét venkovské komunity byl v roce 1987 nominován na Oscara. Ještě před pádem komunistického režimu vznikl Konec starých časů podle Vančury.

Film přitom představoval pouze jednu část Menzelovy tvorby. Od roku 1965 soustavně režíroval divadlo a výrazně se prosadil zejména v Činoherním klubu. Pracoval také pro Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Bez zábradlí i zahraniční scény a věnoval se opeře. Výraznou součástí jeho práce bylo také herectví. Jeho civilní projev, nesmělý úsměv a suchý humor z něj vytvořily snadno rozpoznatelný herecký typ.

Sametovou revoluci Menzel přivítal, k některým aspektům ekonomické transformace však měl výhrady. Důležitým tématem pro něj zůstával sociální smír. S nelibostí také sledoval, jak se někteří kolegové, kteří za normalizace úspěšně pracovali, začali po roce 1989 prezentovat téměř výhradně jako oběti tehdejšího systému. V nových poměrech hodně cestoval a mimo jiné se věnoval pedagogické činnosti. Na počátku devadesátých let vedl katedru režie na FAMU a později přednášel zahraničním studentům. Filmů již natáčel méně, vznikly však například Žebrácká opera, Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina a Hrabalova adaptace Obsluhoval jsem anglického krále. Poslední režijní prací se stala komedie Donšajni z roku 2013. Ve stejném roce vydal autobiografickou knihu Rozmarná léta.

Ačkoli se dlouho hlásil ke staromládenectví, v roce 2004 se oženil s novinářkou Olgou, mladší o tři desetiletí. Závěr života poznamenaly zdravotní problémy. Krátce před smrtí se přestěhoval do bezbariérového domu v pražských Stodůlkách. Předtím žil v Košířích a od roku 1993 na Hradčanech v ulici Na Valech, kde mu byla v roce 2022 odhalena pamětní deska. Zemřel 5. září 2020 v Praze. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově a jeho náhrobek od Davida Vávry připomíná postavu kouzelníka Arnoštka z Rozmarného léta.

Za svou tvorbu získal Jiří Menzel řadu domácích i zahraničních ocenění. Vedle Oscara a Zlatého medvěda obdržel státní vyznamenání, medaili Za zásluhy I. stupně a francouzský Řád umění a literatury, Českého lva či Křišťálový glóbus karlovarského festivalu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Byl členem americké, evropské i české filmové akademie. Ocenění jej těšila, za nejdůležitější však vždy považoval vztah s divákem, kterého chtěl svými snímky především potěšit a vracet mu chuť do života.

Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D.