Zvoníme za Jana Kubiše 18. 6. 2026 v 15:00

* 24. června 1913, Dolní Vilémovice
† 18. června 1942, Praha

Jan Kubiš se narodil 24. června 1913 v Dolních Vilémovicích u Třebíče. Nenarodil se však, stejně jako jeho sourozenci, do jednoduché doby. Krátce po Janově narození vypukne válka, kterou dnes známe coby první světovou. Do té narukoval i Janův otec František, a malý chlapec tak byl v péči své maminky Kristiny a babičky Františky. Otec první světovou válku přežil a vrátil se domů. Hned příštího roku se do rodiny Kubišových narodilo další dítě — Janova sestřička Maruška, která však velmi krátce po porodu zemřela. Ještě před její smrtí však zemřela také Janova maminka Kristina, po které zůstaly, včetně Jana, čtyři malé děti. Na vychování si jej po této tragické rodinné události vzala jeho prateta Kateřina Mitisková. Jan Kubiš se k ní odstěhoval do Ptáčova, a právě tato životní etapa jej výrazně formovala do budoucích let.

Školní léta Jan prožil na obecné škole v Ptáčově — pokud bychom se chtěli zaměřit na to, jaké povahy tento mladý žák byl, zjistili bychom z poznámek od učitelů, že “spolužáky mezi vyučováním bije a škrtí” či dokonce hází (nebo valí ze stráně) kameny. Poté, co absolvoval školní docházku, nebyl Jan paradoxně poslán do dalšího učení, protože o tuto investici do vzdělání již neměli zájem jeho otec s dědečkem. Už od svých čtrnácti let se tak začal živit jako čeledín, nicméně kde se mladý Jan Kubiš nakonec skutečně našel, byla armáda.

Vojenská uniforma se pro něj stala neodmyslitelnou součástí. Do armády vstoupil v říjnu 1935 — tedy v době, kdy v sousedním Německu již byli u moci nacisté. Ti měli Evropu již brzy zatáhnout do nejstrašnějšího válečného konfliktu v dějinách. Do těchto válečných událostí, do nichž měl Kubiš nakonec také zasáhnout, však ještě stále zbývalo několik let. Když ale nadešel kritický rok 1938, kdy Československo čelilo hrozbě ze strany nacistického Německa, byl Jan Kubiš velitelem strážního oddílu. Krátce po Mnichovu byl propuštěn z armády a vrátil se do svého rodiště — Dolních Vilémovic u Třebíče. Kubiš pracoval jako topič až do německé okupace, kdy nacisté obsadili to, co z již mnichovskou dohodou okleštěné republiky zbylo. Hned následujícího dne, tedy 16. března 1939, okupanti vyhlásili vznik Protektorátu Čechy a Morava a v mladém Janovi postupně zrála myšlenka odchodu do zahraničí. Rozhodl se bojovat proti nacistům a když to nebylo možné v jeho zemi, rozhodl se protektorát opustit. To se mu podařilo 14. června 1939, kdy, vyzbrojen pouze ručním granátem, ilegálně přešel hranice do Polska. Granát, jak sám napsal do svého deníku, nakonec věnoval jistému hajnému Ručkovi, ve kterém viděl skutečného vlastence. Obecně měl Kubiš velké štěstí na ty, které potkal a kteří mu při jeho útěku z protektorátu pomohli, ať už ještě na české, tak poté i na polské straně.
Bylo to právě Polsko, kde vstoupil k československé exilové jednotce, v níž se setkal s mladým mužem, který se stal jeho dobrým přítelem a s nímž měli v budoucnu splnit svůj životní úkol. Tímto mužem byl Slovák Josef Gabčík.

Jan Kubiš, Josef Gabčík a stejně tak i další stovky vojáků z Československa se nalodili na loď, jež plula do Francie. Bylo 3. srpna 1939, když Jan Kubiš vstoupil v Lille do cizinecké legie. Jeho další kroky vedly do Marseille a nakonec také do severní Afriky, kde strávil necelý měsíc. Právě během jeho pobytu na tomto kontinentu Hitlerovo Německo napadlo Polsko, a tím tak vypukla válka v Evropě, která byla již delší dobu na spadnutí. Další cesta Jana Kubiše představuje návrat do Francie, kde v roce 1940 osobně prožije německý útok. Právě tato událost pro něj představovala kruté seznámení s hrůzami, které válka přináší — spatřil, podle svých zápisků do deníku, zohyzděné mrtvoly, které se pro něj staly “nezapomenutelnými obrazy”. Když bylo nakonec podepsáno německo-francouzské příměří, bylo jasné, že jak Kubiš, tak i jeho přítel Gabčík, stejně jako ostatní českoslovenští vojáci, budou muset Francii opustit. Jejich novým “domovem” se měla stát Anglie.

Loď přistála v Liverpoolu 12. července 1940. Kubiš a další vojáci byli ubytováni v Cholmondeley. Britské prostředí se pro mladého Jana stalo takřka domácím. Společně s kamarádem Josefem Gabčíkem se seznámili s děvčaty, konkrétně se sestrami Ellisonovými, s nimiž si psali dopisy, navštěvovali je a trávili s nimi volný čas. Mladí českoslovenští vojáci našli u britských rodin často dveře otevřené, včetně právě zmíněných Ellisonových, což platilo i na Vánoce, které muži trávili daleko od svých blízkých doma v protektorátu. To vše za vojenské služby a s neustálým očekáváním toho, co dalšího by mohlo přijít. Velkou ctí byla pro Kubiše nejspíš přehlídka československých jednotek, kterou uspořádal československý prezident, tou dobou rovněž v exilu, Edvard Beneš. Mimochodem, Jan Kubiš byl dokonce tím, kdo měl tu čest nést bojovou zástavu 1. praporu československé brigády. Nakonec byl, stejně jako další českoslovenští vojáci, v čele s kamarádem Josefem Gabčíkem, československým prezidentem vyznamenán.
Co se týče vojenského výcviku, dokázal Jan Kubiš zdárně absolvovat kurz úspěšného boje, paravýcvik, zvláštní střelecký kurz a také kurz střelby spolu s výbušninami. To vše během podzimu 1941, tedy poté, co bylo v Londýně rozhodnuto o tom, že bude do Protektorátu Čechy a Morava vyslána dvoučlenná skupina Anthropoid. Původně se však s Kubišem na misi, kde se nakonec potkal se svým kamarádem Gabčíkem, nepočítalo. Tím, kdo měl být po Josefově boku vysazen do protektorátu, byl totiž parašutista Karel Svoboda, který se však během výcviku zranil. Když si tak Gabčík mohl vybrat, koho k sobě chce pro splnění mise Anthropoid, padlo právě Kubišovo jméno.

Výsadek skupiny Anthropoid proběhl v noci na 29. prosince 1941. Spolu s dvojicí Gabčík — Kubiš byli na palubě letounu také výsadkáři skupin Silver A a Silver B. Už sám seskok však nebyl ideální. Vinou navigační chyby dopadli oba parašutisté na zmrzlou půdu v Nehvizdech u Prahy, načež si Gabčík při dopadu poranil nohu. Bylo tak právě na Kubišovi, aby zajistil pomoc u některého z místních. Uprostřed noci oslovil nehvizdského faráře, kterého požádal o pomoc. Ten mladého Jana odkázal na nedalekou vlakovou stanici v Mstěticích, odkud se mohli parašutisté dostat do Prahy. Farář Janovi pomohl navzdory velkému nebezpečí a strachu z všudypřítomných provokatérů ze strany gestapa. Stal se ale prvním z mnoha osob, kteří jak Kubišovi, tak i Gabčíkovi obětavě pomáhali. A právě díky statečnosti těchto lidí (nejen v Praze) se 27. května 1942 podařilo uskutečnit i samotný cíl operace Anthropoid — atentát na Reinharda Heydricha.

Toho dne čekali Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem v zatáčce do ulice V Holešovičkách. Právě toto místo v pražské Libni bylo tím, kudy automobil se zastupujícím říšským protektorem Heydrichem projížděl a kde k provedení útoku bylo možné využít jeho přibrzdění. To, co nastalo poté, co se na místě skutečně objevil mercedes se dvěma muži — Reinhardem Heydrichem a jeho osobním řidičem, je dodnes tématem diskusí jak mezi odborníky, tak i širší veřejností. Jisté je však jedno — ač měl Josef Gabčík pod balonovým pláštěm ukrytý britský samopal Sten MK II, tak nakonec nevystřelil. Komu se však Reinharda Heydricha podařilo zranit, byl Jan Kubiš. Ten totiž hodil připravenou bombu na protektorův mercedes, načež se ozvala silná detonace. Právě tento okamžik vyvolal na místě chaos, v němž se oběma československým parašutistům podařilo z místa atentátu utéct. Zatímco Josefa Gabčíka pronásledoval Heydrichův osobní řidič Johannes Klein, Janu Kubišovi se podařilo popadnout jízdní kolo, na kterém do Libně přijel a odjet do pražských Vysočan. Cestu mu komplikovalo poraněné oko, které krvácelo právě po silné detonaci, která však na místě Heydricha nezabila, nýbrž jen poranila. Heydrich byl odvezen do nedaleké nemocnice na Bulovce, kde byl ještě toho dne operován.

Ve Vysočanech Jan Kubiš sesedl z kola a rozhodl se zde bicykl odložit. Zbytek cesty doběhl po svých. Místo, kam měl namířeno, byl byt rodiny Novákových. Marie Nováková mu dala novou košili a svou dceru Jindřišku vyslala, aby odložené kolo co nejdříve odvedla. Když mladá dívka kolo našla u prodejny Baťa a rozhodla se s ním co nejrychleji zmizet, narazila naneštěstí na dvě ženy, které se Jindřišky začaly vyptávat, proč to kolo, dosud potřísněné krví, odvádí. Odpověděla, že kolo patří jejímu tatínkovi. Po atentátu na Reinharda Heydricha nacisté vyhlásili stanné právo a rozpoutali nevídaný teror. Každý, kdo by měl jakékoliv informace o těch, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora, a neoznámil to úřadům či by atentátníkům dokonce přímo napomáhal, by byl zastřelen s celou svou rodinou. I přesto však Jan Kubiš našel pomoc u statečných odbojářů, například u rodiny Jaroslava Piskáčka. Zraněné oko mladému parašutistovi ošetřil doktor Břetislav Lyčka. Byl to také byt Piskáčkových, kde Kubiš přespal do druhého dne. Jak on, tak i jeho dobrý přítel Josef Gabčík, o němž neměl od útoku žádné informace, museli žít s vědomím, že se jejich úkol nepodařilo splnit a že Reinhard Heydrich je sice zraněn, avšak stále naživu.

Úkrytem, který byl pro parašutisty, alespoň na přechodnou dobu, určen, byla podzemní krypta pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje  v pražské Resslově ulici. Právě sem postupně přicházeli parašutisté ukrývající se v pražských bytech a mezi nimi byl i Jan Kubiš. Později do krypty dorazil také Josef Gabčík. Nového úkrytu nakonec využilo celkem sedm parašutistů — krom Jana Kubiše a Josefa Gabčíka také Adolf Opálka, Josef Bublík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Úkryt přímo v srdci Prahy pro výsadkáře představoval možnost se i nadále pohybovat po městě a setkávat se s dalšími členy odboje. To vše v těžké době, kdy nacisté ve snaze dopadnout atentátníky na říšského protektora každým dnem zvyšovali úroveň teroru vůči českému obyvatelstvu. Nacistická propaganda nedávala ruku v ruce se zastrašováním obyvatelům protektorátu možnost vydechnout ani při kulturních akcích typu návštěvy biografu. Pravidelná hlášení v rozhlasu, kde hrozby zastřelením celých rodin střídala jména osob, které toho dne byly zavražděny, udržovala v českém prostoru těžké napětí a strach z toho, co ještě může nastat.

Když 4. června ráno Reinhard Heydrich podlehl zraněním utrpěným při atentátu, situace znovu eskalovala. Jen o několik dní později byla obklíčena a později také vypálena obec Lidice nedaleko Kladna. Všichni muži byli zastřeleni přímo v obci, ženy s dětmi nacisté odvezli do Kladna, kde je od sebe nakonec odtrhli, a zatímco ženy byly deportovány do koncentračního tábora Ravensbrück, děti byly odvezeny do Polska, kde většinu z nich nacisté zavraždili v Chelmnu v oněch nechvalně známých speciálně upravených nákladních autech — pojízdných plynových komorách. Vyhlazení Lidic bylo šokem nejen pro obyvatele Protektorátu Čechy a Morava. Lidé, kteří společně se zprávou o osudu malé středočeské obce vnímali každodenní hlášení o dalších zastřelených osobách, si velmi dobře uvědomovali, že jakkoliv i nadále pomáhat parašutistům může připravit o život nejen je, nýbrž i jejich nejbližší. Navzdory této kruté skutečnosti nacházel Jan Kubiš, stejně jako ostatní parašutisté, stále pomoc u řady českých odbojářů. Jejich osud se naplnil 16. června 1942, kdy na služebnu pražského gestapa dorazil jiný výsadkář — Karel Čurda. Čurda podlehl strachu, který nacisté v protektorátu cíleně rozpoutali. Ani po necelých třech týdnech od atentátu neměli žádná jména, která by gestapo atentátníkům mohlo přisoudit. Když se ale Karel Čurda, parašutista ze skupiny Out Distance, dostavil do Petschkova paláce, zmínil Kubišovo jméno. Spolu s ním, Gabčíkem a dalšími parašutisty nahlásil také jména těch, kteří parašutistům po celou dobu obětavě pomáhali. Gestapo začalo okamžitě jednat. Následovalo rozsáhlé zatýkání a brutální mučení s cílem zjistit, kde se atentátníci ukrývají. To nakonec zjistí během sadistického výslechu mladého muže Vlastimila Moravce, který po hodinách bití, psychického teroru a nakonec i spatření matčina mrtvého těla (Marie Moravcová stihla před zatčením požít jed) prozradil úkryt v pražské Resslově ulici.

Poslední bitvu svedl Jan Kubiš na kůru pravoslavného chrámu. Bylo 18. června 1942, kdy se ve 4:15 ráno objevili v chrámové lodi příslušníci gestapa, společně s vojáky Waffen SS. Jan, společně s Adolfem Opálkou a Josefem Bublíkem, proti nim spustili palbu v momentě, kdy nacisté objevili schodiště vedoucí na kůr kostela. Bitva neměla podobu té filmové. Parašutisté v kostele neměli k dispozici samopaly a celá bitva pro ně tak byla ještě náročnější. Kůr bránili s pistolemi v rukách a proti značné přesile. Svou roli však nakonec sehrály granáty, které němečtí dobyvatelé postupně začali využívat. Právě pomocí granátů vážně zranili všechny tři parašutisty. Adolf Opálka ještě stihl poté, co jej výbuch vážně zranil a způsobil mu tříštivou zlomeninu paže, spáchat sebevraždu. Josef Bublík si rovněž přiložil pistoli ke spánku a stiskl spoušť, avšak výstřel přežil. Zemřel až při převozu do nemocnice. Také Jan Kubiš byl nakonec zraněn německým granátem. Němci jej tak našli v bezvědomí a snažili se jej udržet při životě. Zemřel nakonec pod rukama lékařů na operačním sále v nemocnici v Podolí.

Byl jedním ze tří mužů, kteří se postavili nacistům ještě předtím, než byla odhalena samotná krypta, kde se ukrývali další čtyři parašutisté. Když po dobývání Němci zničili kamennou desku nad schodištěm vedoucím do krypty, ozvaly se z podzemního prostoru již pouze poslední čtyři výstřely. Každý patřil jednomu z bránících se parašutistů, kteří věděli, že si svůj poslední náboj nechají pro sebe. Stejně jako trojice mužů na kůru, včetně Jana Kubiše, se německým nacistům odmítli vzdát. Jejich statečný boj si připomínáme dodnes, včetně příběhu Jana Kubiše — mladého muže z Dolních Vilémovic, jehož úkolem zpět v protektorátu byla fyzická likvidace Reinharda Heydricha, tedy zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, který byl známý svou brutalitou a který byl také jedním z architektů tzv. “konečného řešení židovské otázky”.

Autor: Bc. Aleš Otava