Irena Kačírková patřila k nejoblíbenějším českým herečkám své generace. Diváci si ji dodnes pamatují jako princeznu Drahomíru z pohádky Byl jednou jeden král, zazářila také ve filmech Starci na chmelu či Bílá paní. Méně známý je však její osobní zápas s komunistickým režimem. Kvůli kontaktům se zahraničními umělci a diplomatickými kruhy se stala objektem zájmu Státní bezpečnosti, která ji opakovaně nutila ke spolupráci. Nabízela jí výhody, vydírala ji kompromitujícími informacemi a vyhrožovala jí nejen zákazem práce, ale dokonce i odebráním dcery. Kačírková se však přes roky výslechů a hrubého nátlaku nedala zlomit. Její příběh připomíná, že odvaha nemusí mít podobu otevřeného vzdoru. Někdy spočívá v pevném a vytrvalém „ne“. „ Vyslýchaná se kladeným otázkám vyhýbá. Při pokusu o získání ke spolupráci reagovala podrážděně. Uvedla doslova: Pánové, já jsem herečka, ne domovnice. Pokud chcete vědět, co se děje v kultuře, kupte si lístek do divadla. “ *24. března 1925, Praha † 26. října 1985, Praha Nemnoho známých osobností si tak jednoznačně zaslouží vyzvánění zvonem paměti jako herečka Irena Kačírková, sebevědomá krásná princezna Drahomíra z často reprízované pohádky Byl jednou jeden král. Stačí prolistovat záznamy, které si na ni řadu let vedla Státní bezpečnost v úporné, nicméně marné snaze získat atraktivní inteligentní herečku ke spolupráci. Narodila se jako jediné dítě v rodině majitele kožešnictví v Praze, odkud se v době krize přestěhovali do Ostravy. Tam začala studovat na konzervatoři, pilně se přitom učila cizí jazyky, zejména oblíbenou francouzštinu. Při bombardování v předvečer konce války dostal jejich dům přímý zásah. Přestěhovali se proto zpět do Prahy. Po osvobození tady úspěšně absolvovala na konzervatoři a získala angažmá v revolučním Realistickém divadle. Odtud ale brzy tato, do tamních údernických poměrů nepadnoucí, madam odešla do Městských divadel pražských, kde pak působila po celou svou divadelní kariéru. S Vítězným únorem se situace rodiny Kačírků radikálně změnila. O svou živnost i veškerý majetek otec přišel a nebyl mu ani jeho manželce přiznán nárok na důchod. Irena se tak stala hlavní živitelkou rodiny. V roce 1950 se provdala za filmového scénáristu J. A. Novotného, s ním se ale po třech letech rozvedla. Z jejich vztahu jí zůstala malá dcera, zatímco exmanžel, aniž by si dělal starosti s alimenty, pokračoval v uzavírání dalších sňatků. Celkem jich stihl osm. Po této zkušenosti se Kačírková již nevdala. Delší dobu byl jejím partnerem Jiří Šlitr, poté několik let žila s Ladislavem Rychmanem, v jehož režii natočili s Josefem Bekem písničku Dáme si do bytu, nejspíš první videoklip na světě. Výjimečné souznění našla se slavným Gérardem Philipem, kterého, s estébáky v patách, provázela při návštěvě jeho souboru v Praze v roce 1955. Historie jejích hereckých příležitostí se poté odvíjela v návaznosti na historii jejích reakcí na neumdlévající zájem StB, usilující získat ji pro spolupráci jako cenný zdroj exkluzivních informací z diplomatických a uměleckých kruhů. Její dcera v biografickém románu vzpomíná na toto období takto: „Doma pořád vládla nervozita a napětí. Asi i proto, že máma uměla jazyky a přátelili se s ní zahraniční umělci, začala za mámou jezdit StB. Chtěli, aby podepsala spolupráci. Někdy si mámu odvezli pryč i na tři dny. (…) Sliby, které jí dávali, byly velice lákavé, včetně toho, že jí zajistí možnost natáčet v Hollywoodu. Když byla neoblomná, nastalo vyhrožování: zakáží práci ve filmu, v rozhlasu, v televizi, všude. Jenom v továrně ne. Nakonec přišla výhrůžka nejhorší: Odebereme vám dceru. S ohledem na nevhodnou reakcionářskou výchovu jí bude lépe v dětském domově. (…) Najednou o ni nejevil zájem ani rozhlas, ani televize, o filmu nemluvě.“ Přesto se zvolna dostávala i k rolím, v nichž mohla uplatnit svůj nevšední šarm, hlas i komediální talent. Ve filmech v šedesátých letech zazářila v roli energické profesorky v Rychmanových Starcích na chmelu a v titulní roli oblíbené Podskalského satirické komedie Bílá paní, která po okupaci skončila v trezoru. V Archívu bezpečnostních složek lze dohledat řadu záznamů, které si k její osobě vedla StB. Již v roce 1956 byly zaznamenány její časté návštěvy francouzské ambasády včetně osobního zájmu samotného velvyslance. StB se také podařilo získat kompromitující intimní informaci, že si ke konci nepovedeného manželství s Novotným nechala přerušit těhotenství, což bylo tehdy trestné. Tím se stala pro ně vydíratelnou. Promptně připravili návrh na „verbovku“ s vyhlídkou na možnost kvalitněji „operovat po stránce společenské“ nejen proti zaměstnancům ambasády, ale i řadě umělců, kteří se s Kačírkovou přátelili. To se ale spletli. Po výslechu nešťastný kapitán StB uvádí: „K mé žádosti se stavěla Kačírková velmi ochotně, říkala, že nám řekne vše, co nás bude zajímat. Prakticky však zůstalo pouze při jejích slovech, neboť hlouběji o svých stycích nehovořila. Přitom se snažila dovědět, co nás na jejích stycích zajímá.“ Vyšetřovatele ujistila, že kdyby slyšela nebo zjistila nějaké činy, které by poškozovaly ČSR, je ochotna je o všem informovat, ale zatím se rozhodně takových rozhovorů na francouzském vyslanectví nezúčastnila ani se tam takové nevedly. Záznam pokračuje: „Prohlásila, že veškeré styky s námi by pro ni byly velmi nepříjemné, že ona nemá k tomu povahu, že ona je ochotna pomáhat republice svojí prací, tzn. hrát v divadle apod. Když jí bylo naznačeno, že když bude ona ochotna nám pomoci, mohli bychom i my jí pomoci při zmírnění její odpovědnosti za provedený trestný čin (potrat), na závěr prohlásila, abychom se na ni nezlobili, že toto se nesrovnává s její povahou a to, čím se provinila, se nějak za určitou dobu přetrpí, ale nás by se nezbavila do smrti.“ Vyslýchající estébák v hodnocení výslechu ocenil její pohotové reakce s tím, že ale rozhodně není nakloněna dnešnímu státnímu zřízení v ČSR. Jako opatření uvedl, že vzhledem k tomu, že se StB nemíní vzdát pokusu ji získat, navrhuje obstarat si veškeré možné materiály z jejího života a vést s ní znovu pohovor. Úsměvný je úryvek z jejího dalšího výslechu: „Jinak v hovoru podotkla, že co prakticky nejvíce nesnáší je prý lidská blbost /poté když byla vybídnuta k tomu, aby vyslovila sama svůj názor na nás a na naši práci/.“ K malé radosti vyšetřovatelů se současně snažila sjednat si v příslušných sekretariátech návštěvu na nejvyšších místech (u ministrů Baráka a Kopeckého, Hendrycha na ÚV KSČ). K tomu záznam z ledna 1957 uvádí: „Jde jí o to, aby nebyla nucena ke spolupráci se Státní bezpečností. (…) Všechny politické i jiné přesvědčovací argumenty uznává za správné, zásadně však spolupráci odmítá a dělá ze sebe paličatou.“ A v následujícím záznamu: „Podplukovníka, s nímž se má setkat, již nechce ani vidět, že toho všeho má dost, že je připravena nechat se zavřít, že všechno toto mučení je zbytečné, že se nezmění, že se buďto nervově zhroutí, anebo podlehne sice našemu násilí, avšak výsledek že bude stejný, že nebude nic pro nás dělat. Nemá prý na to čas, nervy a povahu, musí se starat o rodinu.“ Vyšetřující k tomu do záznamu alibisticky poznamenal: „Nebylo jí slíbeno, že na ni nebude činěn nátlak, aby s Bezpečností spolupracovala.“ V očividné bezradnosti pak dal k uvážení, „zda by nebylo lepší vůbec od získávání Kačírkové upustit, nebo volit na ni novou taktiku a jiného řídícího orgána.“ Podobně Hendrychův tajemník v závěru svého záznamu pro StB o její návštěvě na ÚV KSČ rezignovaně poznamenává: „Domnívám se, že by bylo nejlepší Kačírkovou nechat. Za tohoto stavu by asi mnoho platná Bezpečnosti nebyla, a naopak by mohla provést hloupost a kompromitovat nás. Za chvíli by se mohlo začít leccos šeptat po divadlech a to nikdy nestojí za ty hubené výsledky.“ V roce 1964 proto StB vypracovala návrh na uložení jejího pozorovacího svazku do archívu na 10 roků se zdůvodněním: „V r. 1956 a 1960 byly činěny pokusy k jejímu získání pro spolupráci, ovšem bezvýsledně. Další rozpracování Kačírkové přinášelo poznatky stejného charakteru o jejích výhradách ke společnosti, hlavně však ke kulturní politice.“ S tímto vyřízením se ale příslušná komise ministerstva vnitra nespokojila a rozhodla prodloužit uložení svazku do roku 1995 (sic!). Normalizační kádrový posudek Filmového studia Barrandov neochvějně konstatuje: „Soudružka Kačírková setrvává na svých nesprávných politických postojích. Její typové zařazení neodpovídá současným potřebám socialistické kinematografie. Doporučuje se obsazovat pouze do vedlejších rolí bez politického významu.“ V praxi pak po okupaci, kterou i písemně odmítla, dostávala občas příležitost v televizi, vesměs v záporných rolích, jako byla i role v seriálu Třicet případů majora Zemana. Jak později řekla — a nelze jí nevěřit — tuto roli vzala hlavně proto, že v ní mohla nahlas říct, co si o komunistickém režimu myslí. Postupně se výrazněji uplatňovala víceméně jen v mistrovsky zvládnutém dabingu světových filmových hvězd (pokud ovšem nešlo o „politicky exponovaná díla“). Po statečném boji s těžkou nemocí svět opouštěla s přirozenou noblesou. Napřímená nalíčená seděla na posteli a dceři připomínala: „Člověk musí mít úroveň, i když odchází. Smrt nesmí být nevkusná.“ Pochovaná je na Bubenečském hřbitově v Praze. Autor: JUDr. Pavel Zeman zobrazit více zobrazit méně Irena Kačírková, XI. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, 23. července 1958. | Credit line: ČTK / Leoš Nebor Titulní fotografie byla digitálně vyčištěna pomocí AI.