Zvonili jsme za Františka Pařila: 3. 8. 2026 v 15:00

František Pařil se narodil 27. ledna 1911 ve Vidoníně nedaleko Velké Bíteše. Jeho otec Josef Pařil hospodařil na větší zemědělské usedlosti, matka Marie, rozená Klímová, pocházela z Níhova. V početné rodině vyrůstalo šest dětí ze dvou manželství Josefa Pařila. Kněžské povolání si zvolili dva synové — František a jeho bratr Severin, který později rovněž působil jako kněz. František navštěvoval měšťanskou školu ve Žďárci u Tišnova a poté reformní reálné gymnázium v Tišnově. Po maturitě vstoupil do brněnského alumnátu, kde absolvoval pětileté teologické studium a kněžskou formaci. V roce 1937 byl v Brně vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm se staly Boskovice, kde do roku 1940 sloužil jako kaplan. Následovalo poměrně rychlé střídání farností: Deblín, Třebíč, Ostrov nad Oslavou, Olešnice na Moravě, Podivín a Volfířov u Dačic. Od 8. července 1948 působil jako administrátor farnosti v Horním Újezdě na Třebíčsku, jen několik kilometrů od Babic. Na otázku, proč byl tak často překládán, Pařil při výslechu Státní bezpečností uvedl: „Svou nepřetržitou pouť po tolika farách vysvětluji tím způsobem, že jsem byl u tehdejší vysoké církevní hierarchie špatně zapsán a nebyl jsem oblíben pro své kladné stanovisko k lidem.“ Toto poněkud nejasné vyjádření, zachycené v archivním zápisu o výpovědi, však vzniklo ve vyšetřovací vazbě, a bez opory v dalších pramenech je proto nelze považovat za spolehlivé ani úplné vysvětlení jeho předchozí kněžské dráhy. V Boskovicích se kromě duchovní správy zapojil také do činnosti spolku Ludmila–Charita, v němž zastával funkci pokladníka. Jinou výraznější spolkovou nebo politickou aktivitu ve svých výpovědích popíral.

František Pařil se nestal podezřelým až v souvislosti s babickými vraždami. Bezpečnostní orgány jej sledovaly již před nimi. Podle jejich zpráv v poválečných letech podporoval Československou stranu lidovou, kritizoval komunistickou politiku a nový režim označoval za bezbožný. Bezpečnost rovněž zaznamenala jeho výroky o neudržitelnosti komunistické moci a budoucí odpovědnosti jejích představitelů za páchané bezpráví. Jedním z doložených projevů jeho postoje bylo odmítnutí podepsat 19. srpna 1950 protiamerickou rezoluci související s válkou v Koreji. Nešlo o organizovanou protirežimní činnost, ale o viditelný projev nesouhlasu, který jej v očích státní moci zařazoval mezi politicky nespolehlivé duchovní. V prostředí probíhající kolektivizace venkova, konfliktu státu s katolickou církví a narůstajícího tlaku na soukromé zemědělce vzbuzovaly podezření také Pařilovy kontakty s místními farníky. Jedním z nich byl mladý hospodář Antonín Mityska z Horního Újezda. Ten po předčasné smrti otce převzal jako šestnáctiletý rodinné hospodářství. Po únoru 1948 se stále obtížněji vyrovnával s politickými a hospodářskými zásahy proti soukromým rolníkům a obracel se o pomoc také na faráře Pařila.

Na jaře 1951 vstoupil do Mityskova života Ladislav Malý, jedna z nejkontroverznějších postav celého babického případu. Vydával se za agenta americké zpravodajské služby CIC. Pohyboval se po Třebíčsku, navazoval kontakty s odpůrci režimu a získával spolupracovníky, jimž sliboval blížící se politický převrat a zahraniční pomoc. Vyzýval k ukrývání pronásledovaných osob, shromažďování zbraní a k ozbrojeným akcím proti místním představitelům komunistické moci. Malého skutečné postavení není dodnes spolehlivě objasněno. V odborné literatuře se vedou spory o to, zda byl především nezodpovědným dobrodruhem, radikálním odpůrcem režimu, nebo zda jeho působení nějakým způsobem souviselo s provokační činností bezpečnostních složek. Pro přímé a vědomé řízení celé jeho činnosti Státní bezpečností nebyl nalezen jednoznačný důkaz, řada okolností však nadále vyvolává otázky. Malého proto nelze označit ani za prokázaného agenta CIC, ani kategoricky za agenta StB. Postupně kolem sebe vytvořil volnou síť osob, které se před režimem skrývaly nebo byly ochotny jeho skupině pomáhat. Patřili k nim právě Antonín Mityska a členové rodiny Plichtových ze Šebkovic. Antonín Plichta starší byl za okupace partyzánem, po válce se angažoval v lidové straně a po únoru 1948 vystupoval proti kolektivizaci. V době událostí se již skrýval před zatčením.

Činnost skupiny nabyla násilné podoby již v noci ze 13. na 14. června 1951, kdy Ladislav Malý a Antonín Mityska provedli ozbrojený přepad v Cidlině. Postupně navštívili několik představitelů KSČ a místní veřejné správy, jež ohrožovali pistolemi a výhrůžkami zastřelením. Odebírali jim zbraně, legitimace a další věci a některé z napadených nutili, aby je dovedli k dalším funkcionářům. Jednoho z nich, funkcionáře Píšu, měl Malý podle pozdější obžaloby surově zbít a následně přikázat Mityskovi, aby jej zastřelil. Mityska na něj dvakrát vystřelil zezadu, zasáhl jej však pouze do ramene. Tato událost ukazuje, že Malého skupina překročila hranici mezi ilegální protirežimní činností a otevřeným násilím již několik týdnů před vraždami v Babicích. Není doloženo, že by František Pařil při pozdějším přijetí mužů na faře o cid­lin­ském přepadení a postřelení jednoho z napadených věděl.

Dne 24. června 1951 doručil neznámý muž Františku Pařilovi dopis od Antonína Mitysky. Mityska v něm žádal, aby jej kněz po jedenácté hodině večer očekával na faře. Pařil dopis po přečtení spálil. Ve své první výpovědi uvedl, že věděl, že Mityska žije v ilegalitě a nechtěl, aby se písemná zpráva stala usvědčujícím materiálem. V noci z 24. na 25. června dorazili na faru Antonín Mityska, Antonín Plichta starší a Ladislav Malý. Pařil znal Mitysku i Plichtu, zatímco s Malým se setkal poprvé. Přítomnost zbraní i Malého vystupování v něm podle dochovaných výpovědí vyvolávaly nedůvěru. Návštěvníky upozornil, že fara může být sledována. Přesto jim umožnil zůstat a poskytl jim stravu i dočasné přístřeší. Skupina se na faře zdržovala od noci z 24. na 25. června do večera 26. června 1951. Prostřednictvím farní kuchařky Heleny Nestrojilové byla na faru přivedena také manželka Antonína Plichty. Plichta s ní projednával možnost ukrytí rodiny, jíž hrozilo zatčení. Poté ozbrojení muži faru opustili zadním vchodem přes zahradu.

Dostupné prameny nepřinášejí důkaz, že by Pařil poskytl mužům pomoc proto, že schvaloval násilí nebo jejich politické cíle. Z okolností lze spíše usuzovat, že v Mityskovi a Plichtovi neviděl především příslušníky ozbrojené skupiny, ale konkrétní lidi, které znal a kteří se ocitli v ohrožení. Jeho rozhodnutí lze proto chápat jako jednání kněze, jenž cítil povinnost poskytnout lidem v nouzi dočasné přístřeší. Pomáhal člověku, nikoli jeho zbrani nebo politickému programu. Pařilovo jednání přesto nelze zlehčovat. Vědomě poskytl úkryt mužům skrývajícím se před bezpečnostními orgány, z nichž nejméně někteří byli ozbrojeni. Z dostupných pramenů však nevyplývá, že by předem věděl o přípravě vražd v Babicích nebo s nimi souhlasil. Rozdíl mezi krátkodobým ukrytím pronásledovaných mužů a vědomou účastí na plánování vražedného útoku pozdější vyšetřování záměrně setřelo.

Večer 2. července 1951 vnikla Malého skupina do budovy školy v Babicích, kde probíhala schůze místního národního výboru. Při střelbě byli usmrceni řídící učitel Tomáš Kuchtík, skladový dělník Bohumír Netolička a zedník Josef Roupec. Tesař František Bláha byl těžce zraněn. Přesný průběh útoku a míru odpovědnosti jednotlivých členů skupiny bylo později obtížné rekonstruovat také proto, že Ladislav Malý nemohl být vyslechnut před soudem. Není však pochyb o tom, že násilná akce poskytla komunistickému režimu vítanou příležitost k rozsáhlému zásahu proti odpůrcům kolektivizace, katolickým duchovním a selským rodinám. Dobová žaloba nebyla koncipována jako nestranná rekonstrukce trestného činu, ale jako ideologický obraz rozsáhlého spiknutí řízeného západními „imperialisty“, do něhož měli být zapojeni duchovní, rolníci i lidovečtí funkcionáři.

Následujícího dne byla část skupiny obklíčena v obilném poli u Bolíkovic. Při zásahu zahynuli Ladislav Malý a Antonín Plichta mladší. Stanislav Plichta byl těžce zraněn a další členové a pomocníci skupiny byli postupně zadrženi. Smrtí Ladislava Malého zemřel také klíčový aktér, jehož výpověď mohla objasnit jeho skutečné motivace i okolnosti vzniku skupiny. Režim mohl jeho obraz následně přizpůsobovat potřebám připravovaných procesů. Příslušníci Státní bezpečnosti zatkli Františka Pařila 5. července 1951 kolem sedmnácté hodiny. Podle pozdějšího svědectví jej zastihli ve chvíli, kdy se modlil ve svém pokoji. Poté jej převezli do věznice v Jihlavě. V jeho osobním vyšetřovacím spise se dochoval příkaz k zatčení, záznam o převzetí do věznice, fotografie, protokoly o prohlídkách i rozsáhlá série výslechů. Vyšetřování nebylo vedeno s cílem nezávisle zjistit míru jeho skutečné odpovědnosti. Již návrh na zatčení jej zařazoval do předem rozpracované represivní akce s krycím názvem „Teror“. Pařilovi byla přisouzena role duchovního podporovatele údajné protistátní organizace. Výsledkem nátlakového vyšetřování byla konstrukce, podle níž měl František Pařil podporovat činnost skupiny Ladislava Malého a Antonína Plichty, být o jejích aktivitách průběžně informován, poskytovat jejím členům úkryt na faře a zásobovat je potravinami. Dále se měl podílet na přípravě zavraždění patnácti komunistických funkcionářů v Šebkovicích, nabídnout farní sklep jako shromaždiště ozbrojených osob, případně jako budoucí úkryt pro výsadkáře podporující ozbrojený převrat, zapůjčit Malému psací stroj k výrobě protirežimních letáků, napomáhat při ukrytí Plichtovy rodiny a zneužít zpovědní tajemství k předávání zpráv. Zvláštní význam získal motiv růženců a kněžského požehnání. Podle vyšetřovacích protokolů měl Pařil mužům před odchodem věnovat požehnané růžence, udělit jim požehnání a slíbit modlitbu za úspěch jejich činnosti. Ani pokud k předání růženců a požehnání skutečně došlo, nelze z toho bez dalšího vyvozovat, že znal budoucí plán vražedného útoku. Komunistická propaganda však tento motiv využila k vytvoření obrazu katolického kněze, který duchovně posvěcuje politické násilí.

První veřejný proces spojený s babickým případem byl zahájen již 12. července 1951, pouhých deset dní po střelbě ve škole a týden po Pařilově zatčení. Probíhal v jihlavském Dělnickém domě před více než sedmi sty předem vybranými diváky. Jeho politický a výchovný účel byl zřejmý nejen z organizace publika, ale také z následné propagandistické kampaně. František Pařil stanul před Státním soudem, oddělením Brno, spolu s dalšími patnácti obžalovanými. Senátu předsedal Vojtěch Rudý a obžalobu zastupoval státní prokurátor Emil Eichler. Proces skončil 14. července vynesením sedmi trestů smrti. Vedle Pařila byli k smrti odsouzeni Antonín Mityska, Antonín Plichta starší, Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla a kněz Václav Drbola. Ostatním obžalovaným byly uloženy dlouholeté tresty odnětí svobody. Pařil byl uznán vinným z velezrady a z účasti na trestných činech spojovaných s ozbrojenou skupinou a babickými vraždami. Soud převzal konstrukci vyšetřovatelů, podle níž byl duchovním a materiálním podporovatelem organizace vedené „agentem cizí moci“. Skutečnost, že při vraždách nebyl přítomen a že nebylo prokázáno jeho předchozí seznámení s jejich přípravou, neměla na předem určený výsledek podstatný vliv.

Proces byl od počátku součástí širší politické kampaně. Bezpečnostní složky sledovaly reakce veřejnosti, shromažďovaly odsuzující rezoluce a zaznamenávaly výroky obyvatel. Kněží byli nuceni distancovat se od „pomocníků babických vrahů“ a celý případ se stal prostředkem k diskreditaci katolické církve a ospravedlnění dalších represivních zásahů proti venkovu. Dne 15. července 1951, den po vynesení rozsudku, byl internovaný brněnský biskup Karel Skoupý přinucen vyslovit nad Františkem Pařilem a Václavem Drbolou výrok o církevní degradaci. Protože biskup nejednal svobodně a nebyly splněny podmínky kanonického práva, byl tento úkon z církevního hlediska neplatný. Režim se tak symbolicky pokusil zbavit oba odsouzené nejen života, ale také jejich kněžské identity. Odvolání bylo zamítnuto a prezident Klement Gottwald odsouzeným neudělil milost. František Pařil byl o chystaném výkonu trestu úředně vyrozuměn; dochovaný protokol nese jeho podpis. Popraven byl oběšením v ranních hodinách 3. srpna 1951 na dvoře jihlavské věznice. Spolu s ním zemřeli také Václav Drbola, Antonín Mityska, Antonín Plichta starší, Drahoslav Němec, František Kopuletý a Antonín Škrdla.

Pařilovo tělo bylo po popravě zpopelněno v brněnském krematoriu. Jednomu z jeho pracovníků se podařilo urnu uchránit před anonymním odstraněním a tajně ji předat příbuzným. Rodina ostatky dlouhá léta ukrývala. V sedmdesátých letech požádala kněze v Heřmanově na Žďársku, kde měla rodinný hrob, o jejich neveřejné uložení. Teprve v říjnu 2011 byly Pařilovy ostatky při slavnostním obřadu veřejně uloženy na čestném místě u hlavního kříže heřmanovského hřbitova. Po pádu komunistického režimu byl původní rozsudek zrušen a František Pařil soudně rehabilitován. V Horním Újezdě dnes jeho osud připomíná také pamětní tabulka projektu Poslední adresa umístěná na budově někdejší fary.

František Pařil byl později zvažován jako možný kandidát beatifikačního řízení společně s Janem Bulou a Václavem Drbolou. V letech 2009–2010 proběhlo předběžné šetření, které mělo posoudit, zda lze jeho smrt v církevně právním smyslu označit za mučednictví. Pro takový závěr bylo třeba doložit nejen to, že jeho poprava souvisela s nepřátelstvím komunistického režimu vůči katolické církvi a kněžství, ale také to, že svou smrt vědomě přijal ve věrnosti křesťanské víře. Potřebné množství přímých svědectví se však nepodařilo shromáždit. Zatímco o Václavu Drbolovi vypovídalo šestnáct lidí, k Pařilovu životu se podařilo získat pouze jednoho svědka. Písemné prameny umožnily podrobně rekonstruovat jeho zatčení, vyšetřování a nespravedlivé odsouzení, neposkytly však podle církevních posuzovatelů dostatek dokladů o jeho vědomém přijetí smrti ani o trvalé a rozšířené pověsti mučednictví. Proto bylo doporučeno pokračovat v beatifikačním procesu pouze s Janem Bulou a Václavem Drbolou, kteří byli 6. června 2026 prohlášeni za blahoslavené. Toto rozhodnutí neznamená, že by církev považovala Pařila za vinného z babických vražd nebo zpochybňovala nespravedlnost jeho odsouzení. Beatifikační řízení není historickou rehabilitací, ale teologicko-právním procesem vyžadujícím zvláštní druh důkazů. Pařilova kauza proto v této fázi dále nepokračovala; objevení nových závažných pramenů nebo svědectví by však v budoucnu mohlo vést k jejímu opětovnému posouzení.

František Pařil by neměl být zpětně představován jako idealizovaný a bezchybný hrdina. Rozhodl se ukrýt ozbrojené muže, přestože věděl, že jsou hledáni, a tím podstoupil značné riziko. Jeho jednání mohlo být předmětem zákonného a spravedlivého vyšetřování. Nemohlo však ospravedlnit vykonstruování jeho účasti na vraždách ani trest smrti vynesený v předem připraveném politickém procesu. Právě v tom spočívá podstata jeho příběhu. Komunistický režim neusiloval o spravedlivé posouzení míry Pařilovy skutečné odpovědnosti. Potřeboval katolického kněze, kterého bylo možné představit jako duchovního spojence „teroristů“ a jeho smrtí zastrašit církev, soukromé zemědělce i všechny, kteří nesouhlasili s nastupující diktaturou. Babický případ se stal záminkou k rozsáhlé represivní kampani, jejíž následky zasáhly celé rodiny, farnosti a venkovské obce. František Pařil patřil mezi její nejvýraznější oběti — nikoli proto, že by se podílel na babických vraždách, ale proto, že se jeho krátké setkání s Malého skupinou stalo materiálem, z něhož totalitní moc vytvořila hrdelní zločin.

Skutečnost, že nebyl beatifikován, nic nemění na důstojnosti jeho památky. Vedle Jana Buly a Václava Drboly si zaslouží úctu jako kněz, který se ve chvíli zkoušky rozhodl pomoci lidem v ohrožení. Jeho odsouzení a poprava byly výsledkem politické justice, jeho příběh zůstává svědectvím o víře, lidské odpovědnosti a odvaze jednat podle vlastního svědomí.

                                                                                                                                             Autor: Jan Procházka