Bohuslav Brouk patřil k nejprovokativnějším intelektuálům své doby. Filozof, biolog, estetik a publicista neúnavně zpochybňoval autority, společenské konvence, politické ideologie i snahu podřizovat svobodu jednotlivce údajnému vyššímu zájmu společnosti. Po válce ostře kritizoval nastupující komunistickou moc. Už před únorem 1948 varoval před likvidací politické soutěže, ideologickým dogmatismem a monopolním postavením jediné strany. Jeho nekompromisní postoje mu postupně zavřely publikační možnosti; po komunistickém převratu odešel do exilu. Následujících třicet let prožil v Německu, Francii, Austrálii a nakonec v Londýně. Navzdory osobním i profesním zklamáním nepřestal hájit svobodu jednotlivce a vystupovat proti fanatismu a konformitě. „ Svoboda jsou boty, které nás netlačí. “ * 19. listopadu 1912, Praha † 19. ledna 1978, Londýn Patřil k nejprovokativnějším osobnostem české meziválečné avantgardy. Filozof, publicista a neúnavný kritik společenských konvencí Bohuslav Brouk dokázal svými názory pobuřovat konzervativce stejně jako komunisty. Vysmíval se měšťácké morálce, instituci manželství i politickým ideologiím. Odmítal autority a násilné snahy podřizovat jednotlivce údajným zájmům společnosti. Jeho život byl nepřetržitým zápasem za osobní svobodu, za nějž nakonec zaplatil ztrátou domova a třemi desetiletími v exilu. Tento enfant terrible české avantgardy se narodil 19. listopadu 1912 v Praze do zámožné podnikatelské rodiny, a to — jak sám ironicky poznamenal — „nikoliv vlastní vinou“. Byl mladším synem Jaroslava Brouka, spoluzakladatele úspěšné obchodní společnosti Brouk a Babka, která vybudovala síť obchodních domů včetně proslulé pražské Bílé labutě. Rodinné zázemí mu sice poskytovalo materiální jistotu, nikoliv však důvod obdivovat kapitalismus. Již v mládí se hlásil k socialismu, podle vlastních slov především „z rozumových důvodů“. Koketoval také s komunismem, jako šestnáctiletý uchazeč o členství v komunistické straně se však „neosvědčil“. Odpor vůči autoritám byl silnější. Po absolvování obchodní akademie v pražském Karlíně roku 1931 složil o rok později maturitu na gymnáziu v Klatovech. Krátce studoval medicínu, poté biologii a antropologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde roku 1937 získal doktorát. V roce 1946 završil další studia doktorátem z estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Publikovat začal již roku 1930 a zásadní vliv na jeho další směřování mělo prostředí umělecké avantgardy. V roce 1934 se stal jedním ze spoluzakladatelů Skupiny surrealistů v Československu. Patřil rovněž k prvním českým propagátorům Freudovy psychoanalýzy a jejím kritickým interpretům. Zajímal se o její vztah k marxismu, ale také o otázky sexuality, sebevraždy, lidského štěstí či existenciální úzkosti. Brouk byl rozeným polemikem, který jako by provokaci považoval za jednu ze základních povinností intelektuála. Vystupoval proti měšťáctví, pokrytectví a společenským předsudkům. Odmítl nekritický kult Karla Hynka Máchy a vysmíval se prospěchářství a vlasteneckému patosu, jež jeho uctívání provázely. Manželství označoval za „sanatorium pro méněcenné“, sport považoval za moderní narkotikum a napadal i kult práce, který podle něj člověku bránil skutečně žít. Jeho úvahy vyvolávaly rozhořčené reakce řady intelektuálů, mezi nimi Ladislava Štolla, S. K. Neumanna či Jiřiny Popelové. Za zdánlivě samoúčelnými výstřelky se však skrývala vážně míněná otázka: co člověku umožňuje skutečně svobodný a smysluplný život? Brouk upozorňoval na prázdnotu moderní existence, kterou lidé zakrývají každodenní rutinou a vírou v nejrůznější ideologie slibující světlou budoucnost. Druhá světová válka jeho veřejnou činnost výrazně omezila. V rodinné firmě působil jako umělecký poradce a věnoval se otázkám estetiky a designu. V roce 1940 se navzdory své kritice manželství oženil s Miroslavou Bulovou, ženou židovského původu a sestrou manželky básníka a jeho přítele Konstantina Biebla. Narodili se jim dva synové. Kvůli nacistické rasové perzekuci se Brouk snažil nevzbuzovat pozornost, aby neohrozil rodinu. O to razantněji vstoupil do veřejných debat po osvobození Československa, kdy se stal jedním z nejostřejších kritiků nastupující komunistické moci. Jeho postoj přitom nevycházel z tradičního konzervatismu. Sám se nadále považoval za člověka radikálního levicového smýšlení, a dokonce s přáteli nakrátko vstoupil do komunistické strany v mylném přesvědčení, že dokážou ovlivnit její politické směřování. V přednáškách a článcích tvrdě kritizoval ideologický dogmatismus, konformismus i postupné ovládání veřejného života komunisty. Odmítal nekritické vzývání Sovětského svazu a panslavismu, přičemž neváhal srovnávat komunistické praktiky s nacistickými a připomínat nepohodlné skutečnosti, například postoje komunistů v době německo-sovětského paktu z roku 1939. Zvláště ostře vystupoval proti poválečnému požadavku národní jednoty, za nímž spatřoval postupnou likvidaci politické soutěže. Zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu opozice a varoval před monopolním postavením jediné strany: „O tom, jak bychom za samovlády komunistů žili, není třeba se rozepisovat, neboť za okupace poznal každý na vlastní kůži, co znamená monopolní postavení jediné politické strany pro blaho národa.“ Brouk zároveň upozorňoval na strach jako jeden z důležitých nástrojů komunistické politiky. Podle něj do KSČ vstupovali nejen přesvědčení stoupenci, ale také lidé, kteří si chtěli zajistit ochranu před hrozícími represemi. Nebezpečí proto nespatřoval pouze v komunistických vůdcích, ale také v ochotě společnosti, včetně značné části intelektuálů, přizpůsobovat se nastupující totalitní moci. Jeho nekompromisnost mu postupně uzavírala publikační možnosti. V létě 1947 začaly Broukovy protikomunistické výpady vadit i národním socialistům, jejichž tiskoviny Dnešek a Svobodný zítřek mu přestaly poskytovat prostor. Nové publikační zázemí nalezl ve slovenských Nových prúdech. Jeho sarkastické texty vyvolávaly parlamentní interpelace, ale i žaloby komunistických ministrů pro urážku na cti a výhružky. Komunistický převrat v únoru 1948 potvrdil Broukovy obavy. Rozhodl se proto odejít do exilu. Nejprve zamířil do americké okupační zóny Německa a následně do Francie, kde spolupracoval s československými exilovými organizacemi a působil jako sekretář Výboru pro sociální pomoc československým uprchlíkům. Život v emigraci však provázely existenční obtíže a nenaplněné profesní naděje. Pociťoval přitom dvojí odcizení: vůči prostředí cizí země i uvnitř krajanské komunity. Toužil odejít do Spojených států, tento záměr však neuskutečnil. Roku 1951 proto zamířil až do Austrálie. Muž zvyklý na intelektuální debaty pražských kaváren zde musel vykonávat manuální práci, později pracoval jako laborant a zastával i vedoucí pozici. Uzavřel také nové manželství. Ani nový osobní život však nedokázal utišit jeho stesk po Evropě. Koncem roku 1958 proto přesídlil do Londýna, který se stal jeho posledním domovem. Usiloval o akademickou kariéru v humanitních oborech, nakonec však působil jako pedagog aplikované biologie na polytechnice. Nepřestával psát a publikovat, často vlastním nákladem. Nadále jej zaměstnávaly otázky lidské svobody, politické moci a společenských institucí. Jeho myšlení se přitom ubíralo i překvapivými směry. Někdejší surrealistický bouřlivák zastával také staromilské postoje a paradoxně uvažoval i o přednostech osvícené diktatury. „Proč má mít stejné hlasovací právo imbecil, nestoudný politikář, negramota a politicky kultivovaný člověk?“ Broukova kritika rovnostářství neztrácela nic ze své někdejší provokativnosti. „Demokracie je politický nudismus a je škoda, že uplyne ještě mnoho a mnoho vody, než se to pozná a než se uzná, že posaditi v čele vlády všelijaké kancelářské generály, obchodníky galanterním zbožím nebo truhlářské tovaryše je mnohem nechutnější a ostudnější než ponechat promenovat po plážích nahé stokilové baby.“ V jádru jeho úvah přetrvávalo přesvědčení, že žádné politické ani společenské uspořádání nemůže být definitivní. Každá revoluce podle něj časem vytváří nové autority a někdejší osvoboditelé se mohou proměnit v utlačovatele, třebaže se nadále zaštiťují ušlechtilými ideály. Ani v osobním životě nenacházel Brouk trvalý klid. Druhá manželka zemřela a jeho třetí manželství patrně ztroskotalo kvůli jeho komplikované povaze. Přesto hodně cestoval a počátkem 70. let navštívil také Československo. Návrat do vlasti provázelo rozčarování: „Tož, vyjel jsem ‚domů‘ se smíšenými pocity a se smíšenými pocity jsem se též navrátil. Praha je, jak bývala — jenom špinavější, zanedbanější a sešlá.“ Postupně se zhoršoval Broukův zdravotní stav. Trpěl cukrovkou, potížemi se zrakem a dalšími zdravotními problémy, k nimž se přidaly následky srážky s automobilem. Poslední léta prožíval stále osaměleji, zklamaný vlastním osudem i nenaplněnými ambicemi. Zemřel 19. ledna 1978 v Londýně ve věku 65 let. Jeho popel byl patrně rozptýlen a dnes ho symbolicky připomíná nápis na rodinné hrobce na pražském holešovickém hřbitově. Bohuslav Brouk nejednou přeháněl, mýlil se a záměrně provokoval. Přesto dokázal pronikavě pojmenovat nebezpečí ideologického fanatismu, politického oportunismu a kolektivního myšlení. Jeho největší zásluha nespočívala v nabízení definitivních odpovědí, nýbrž v neochotě přijímat ty, které za definitivní prohlašovali druzí. Svoboda pro něj nebyla samozřejmostí ani jednou provždy dosaženým stavem, ale neustálým zápasem člověka s autoritami, společenskými konvencemi i vlastní pohodlností. Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. zobrazit více zobrazit méně Bohuslav Brouk | Zdroj: bohuslavbrouk.wordpress.com Titulní fotografie byla digitálně vyčištěna pomocí AI.