Zvoníme za Antonína Španingera: 26. 5. 2026 v 15:00

* 26. května 1926, Přísečná
† 4. ledna 2010, České Budějovice

Antonín Španinger, budoucí hvězda československého hokeje, se narodil 26. května v maličké obci Přísečná nedaleko Českého Krumlova. Jeho tatínek pracoval jako svářeč, později školník. Povinnou školní docházku absolvoval již ve svých osudových Českých Budějovicích, kam se s rodinou přestěhovali, a kde prožil většinu (nejen) své hokejové kariéry. Po základní škole se vyučil jako soustružník kovů. Paralelně se věnoval sportu, jako mnozí další byl sportovním univerzálem — vynikal ve fotbale i v hokeji. Během protektorátu nastupoval za dorostence fotbalového Meteoru České Budějovice.

Od října 1948, tedy již v době po únorovém komunistickém puči, nastoupil povinnou vojenskou službu v Českých Budějovicích. Odtud byl po pár týdnech přeřazen k nově vzniklému Armádnímu tělovýchovnému klubu, který se stal hned od svého vzniku součástí nejvyšší československé hokejové ligy. Součástí ATK Praha byli nejlepší českoslovenští hokejisté, kteří si v tu chvíli plnili povinný pobyt v armádě. Díky tomu se hned od začátku klub zařadil mezi favority; v premiérové sezoně skončil třetí, v následující 1949/50 sesadil z trůnu v té době bezkonkurenčně nejlepší hokejový klub v Československu LTC Praha (který na něj už komunistický režim nikdy nepustil).
Vynikají výkony Španingera, který se zařadil mezi nejlepší ligové obránce, neunikly pozornosti stavitelů reprezentace. Byl proto povolán na přípravný kemp k mistrovství světa v Londýně, kde měli českoslovenští hokejisté zaútočit na pomyslný zlatý hattrick, tedy navázat na triumfy z MS v Praze v roce 1947 a ve Stockholmu v roce 1949. Povolán byl i se svým parťákem z obranného páru, Přemyslem Hajným. Účast na mistrovství světa v roce 1950 v Londýně však byla hokejistům zakázána. Jako záminka posloužilo údajné neudělení anglických víz některým rozhlasovým reportérům, kteří měli být součástí výpravy.

V pondělí 13. března byl hráčům oficiálně oznámen bojkot šampionátu. Svůj vztek a bezmoc (a také narození potomka spoluhráče Jiřího Macelise) se rozhodli ještě téhož dne zapít v hospodě U Herclíků, neboli Zlaté hospůdce nedaleko Národního divadla. Večer do hospody vtrhli příslušníci Státní bezpečnosti a hokejisty včetně hostinského Mojmíra Ujčíka pozatýkali. Španingerovi se podařilo utéct přes kuchyni a pavlač do dvora sousedního domu, ale tím svůj pobyt na svobodě prodloužil jen o dva dny; StB ho zatkla 15. března v Praze na tréninku. Antonín se pak ocitl v pozemské variaci na Danteho peklo, za zdmi hradčanského Domečku, vyšetřovací věznice spadající pod V. oddělení hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Stejně jako jeho pět spoluhráčů (Bubník, Hajný, Jirka, Kobranov, Stock), kteří též plnili vojenské povinnosti v rámci týmu ATK Praha, čímž spadali pod gesci resortu obrany. Přiznání k vymyšleným obviněním se z něj snažil všemi možnými i nemožnými způsoby vymlátit šéf Domečku František Pergl, bestie, která si sama vyráběla mnohdy sofistikované mučící nástroje. Španinger vzpomínal, jak zde „lámali“ trénované sportovce: „Tři dny a tři noci světlo. Chodit dokola. Kavalec jsem musel vyndat na chodbu. Bez jídla, beze všeho, tři dny a tři noci jsem musel chodit dokola. Každou hodinu se otevřely dveře. Kliky, dřepy. A já si říkal pro sebe: ‚Vy volové, mě utahat nemůžete.‘ Tak jsem chodil, bez jídla, bez pití. První den to šlo, v noci jsem chodil. Druhý den už mne začaly bolet nohy, tak jsem sundal boty, chodil jsem bos. Třetí den jsem už lezl po čtyřech, krev z nosu.“

Dále jeho vhled, jakým nepředstavitelným hladem vyšetřovanci v Domečku trpěli: „Celé dny jsme byli bez jídla. Měl jsem v okně mříže a přes ně síto, ve kterém byla díra. Jednou mi tam vletěl vrabčák. Kdybych ho tenkrát chytil, snědl bych ho i s peřím, jaký jsem měl hlad. Jenže jsem ho nemohl čapnout a uletěl mi.“ V „domě hrůzy“ protrpěl Španinger období od 18. do 31. března 1950. Zhubl zde 10 kilogramů.
Na základě smyšlených obvinění byli ještě nedávno miláčci, nyní zrádci národa v neveřejném procesu, jenž proběhl 6. a 7. října 1950, odsouzeni k mnohaletým trestům. Hlavou procesu byl režimem určen brankář Bohumil Modrý, který již před londýnským MS ukončil reprezentační kariéru a inkriminovaného 13. března byl s rodinou na dovolené! Španinger byl odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody za pobuřování proti republice, které si odseděl v pankrácké věznici. Motivace komunistického režimu k uskutečnění procesu s hokejovými reprezentanty není dodnes spolehlivě odhalena. Mohl to být strach z jejich hromadné emigrace či nařízení přímo z Moskvy, aby jejich sborné nestálo nic v cestě za ovládnutím hokejového nebe (což je méně pravděpodobná varianta).

Zbytek vojny Španinger strávil u Pomocných technických praporů v Trenčíně a Komárnu. Po návratu do civilní reality se nemohl okamžitě vrátit ke svému milovanému hokeji, stejně jako jeho spoluhráči nesměl rok hrát ligový hokej, což se vztahovalo i na druhou nejvyšší soutěž. Mezi mantinely se vrátil od sezony 1951—1952, kde jinde než v dresu prvoligových Českých Budějovic. Zde jihočeský patriot odbruslil celkem třináct sezon (dvě ve druhé lize). Jeho renomé fyzicky skvěle disponovaného obránce s kvalitní střelou, který uměl znechutit zápas nejlepším útočníkům soupeře, využila ještě jednou i reprezentace, jež ho povolala na soustředění před zimními olympijskými hrami 1956 v italské Cortině d´Ampezzo. Za reprezentaci však stačil odehrát pouze dva přípravné zápasy, byť si ho trenér Vladimír Bouzek v mužstvu moc přál. Řekl totiž ďáblovi ne, když odmítl vyměnit kariéru reprezentanta včetně účasti na inkriminovaných OH za spolupráci s StB.

Po ukončení vrcholné kariéry hrál nadále hokej (i fotbal) v nižších soutěžích, vyzkoušel si i trenérskou dráhu. Pracoval ve skladu stavebního podniku, sodovkárně, odkud byl však vyhozen z pozice vedoucího, jelikož fyzicky ztrestal agilního soudruha, jenž ho měl za úkol špehovat. Brousil brusle, montoval lyže a vyráběl klíče v národním podniku Jihokov. V roce 1968 se dočkal se svými spoluhráči rehabilitace. Místo finančního odškodnění dostal od „soudruhů“, jak vzpomínal jeho syn Zdeněk, džbán, který do konce svého života nesnášel. Antonín Španinger, nezlomný člověk na ledě i mimo něj, zemřel 4. ledna 2010 v Českých Budějovicích.

Autor: Kryštof Zeman