Olga Stehlíková strašnice (reportáž) neseš to poklidnou periferií myslíš na mytí oken, na smrkající kohoutek ostatním se blyští jako sliz z vietnamské tržnice škvíření a pach laciného plastu tam tušíš vzdělance kdysi — dělnické ubikace dnes — rodinné domy, širší centrum a něco to stojí, to se vo to musíš starat ve své sušence slepené v roce 48 azbestovým krémem úsporné jak drek slyšíš, jak to soused dělá ženě dcery si myslí, že se tam perou není to pravidelné jde z toho na ně strach břeskné mávátko společné prádelny jako by ještě plápolalo ve vůni karafiátů a dechovkového marše vlajka paktu zabodnutá v parapetu družstva jež předsedou–večerníčkem neúnavně rozhazuje pozvánky: schůze v osmnáct nula nula u prádelny zapisovatelka: houdková marie u společné prádelny, která už tu dávno není sedí před domem hodiny a hodiny s luxusním kocourem svých dětí s kocourem, co vypadá jako zakrslý gepard nechceš toho odulýho estébáka ale je to hodný starý homosexuál všichni si to myslí takhle to tu obýváš klícky zahrádek naštípané na třísky plotem s oky, která to vidí v touze po nesdílené intimitě v poklidné nedělní symfonii pro sekačku a trávu odeženeš rurální závan muškátů v oknech jak mouchu a tos chtěla žít ve městě ten to ví ten ví, co vyhazujete, lokální bezdomovec toho znáte, zdravíte se, ovšemže jen málem už to má v ukradeném kočárku dává to tam a něco navrch možná ještě před týdnem vezl děcko odnaproti škáchová zas vaří uzený sirná pára oblizuje paskvilné budovy krachujících firmiček s porevolučními názvy: Duál, Singulár, Efco, Telco, TDK Style prosmýkneš se okolo logovaných oktávek kolem křehkých pochlastávajících školáků s ofinami kterých se stydíš znamenáš si metamorfózy vývěsní cedule malých potravin bez šancí na přežití s jídlem, co mohlo jít, ale už prošlo s jídlem, které snědí milé síťovkové babičky ty zdejší staré stranice ještě přilezeš mírně pofukuje tamodtud slyšíš hlas své dcery kovaný trampolínou zhoupne ti to žaludek ten strach už nevymýtíš ten se pronese tíži přehoď v chůzi do druhé ruky vlečeš si to v tašce s logem Co dodává básnířka Prahy: Když přemýšlím nad pražskými čtvrtěmi, u každé mi probleskne nějaký jejich charakteristický obraz, rys nebo pocit. U Strašnic mi ale neprobleskne nic, anebo spíš naopak — hlavu mi zahltí směs nesourodých vzpomínek na prvorepublikové vily, dělnické sídliště, chaoticky zarostlé zbytkové plochy, otlučené omítky a několik tramvajových tras. Při pohledu na mapu jsou Strašnice ukotveny vlakovými tratěmi, jako by tvořily typický triangl toho, kam se odkládá vše, co zbylo nebo se nevešlo jinam. Přesto nebo možná proto je to tu v mnohých ohledech docela útulné. Jako když přijdete na návštěvu k někomu, kdo moc často neuklízí, a o to rychleji se u něj zabydlíte a máte pocit, že jste u něj doma. Špinavá podlaha nebo neumyté nádobí vám najednou nevadí, protože v tom prostoru nějak nejste samy, není to aseptická enkláva a není to ani žádná nouzová ubikace. Strašnice nesou název po vsi lidí Strašnových, jejichž jméno je odvozeno od jména Strašen — nositele toho, kdo měl odhánět a „odstrašovat“ zlé démony. Strašnice jsou tedy možná umaštěné lidským životem, ale není to tak strašné a hlavně: nic strašného se vám v nich nestane. Tedy aspoň doufám! 15/4/2026, Anna Beata Háblová