Anna Beata Háblová Tři čtvrtě Dlouhonohý divoký psi a domovní znaky na Orteňáku mě provázejí ve snech. Břeh Letné má příliv pěny u pusy běžců, kteří vědí, kde je ten nejlepší pub. Jenže má chodidla plují do kavárny plné básnířek s očima z chaluh a ruduch. Nejsou to Dejvice, ale Bubeneč! zní z úst těch, kteří se tam, za hranu nejčistší čističky, přistěhovali až z Brna. Není to Bubeneč, ale Bubny! opakují milovníci shrbených ramen vlakových nádraží, kde rostou i silenky noční. Tohle jsou totiž čtvrtě, kde se vztahy zapouští rychlostí vypitých slov. Tohle jsou čtvrtě, kde i ve tři čtvrtě na dvanáct je pořád ke všemu blízko. Co dodává básnířka Prahy: Tato báseň mluví o Praze prostřednictvím vztahů. Čtvrť tu není ani tak administrativní jednotkou, jako emocionálním polem, které vzniká mezi lidmi, jejich setkáváním, prožíváním a rituály. Text lze číst jako oslavu města krátkých vzdáleností, ale i jako potřebu mít město jako úrodnou půdu k dobrému růstu přátelských vztahů. Závěrečný verš „i ve tři čtvrtě na dvanáct je pořád ke všemu blízko,“ je nejen definicí kvalitního městského prostředí, ale i dokladem blízkosti skrze možnost spontánního setkávání. Kavárna, hospoda, nádraží, park nebo ulice jsou uzly sociální infrastruktury, protože právě v nich se odehrává život čtvrti. Báseň zároveň ukazuje, jak jsou městské identity neustále v pohybu. Spor o to, zda jde o Dejvice, Bubeneč či Bubny, připomíná, že hranice čtvrtí souvisí i s tím, jak si každý z nás vytváříme mentální mapy města. A jaký vztah s daným místem máme právě my. Protože každá pražská čtvrť je jedinečná, má svůj jedinečný charakter a jedinečnou síť vztahů. A především své obyvatele, kteří k ní vztahují svou identitu, i kdyby ještě minulý rok žili v Brně, Paříži nebo Ostravě. 26/10/2026, Anna Beata Háblová