Josef Straka 13 minut do půlnoci zase být pouhopouhým chodcem, ulice jsou šedočerné nikdo nemluví, osamělé dvojice čekají na poslední spoj směrem Smíchovské nádraží procházející protíná ticho, chce říct slova, ale tuší, že nic nesmí narušit tuto pochmurnou atmosféru čekání do příjezdu metra do půlnoci, do které zbývá třináct minut, už pravděpodobně nikdo nepromluví a po ní teprve ne aspoň se to v tuto chvíli zdá, lidé jsou opřeni o sloupy a strnule kamsi zírají oči všech žen směřují do kolejiště Co dodává básnířka Prahy: V nočním městě se ztrácejí detaily i tvary. Šerosvit je pohlcuje, nechává prostor existovat jen v blízkosti jediných vodičů: lamp. Zbylý svět v tu chvíli není tak, jak býval. Město v noci je bez hranic, plně otevřené fantasii, ve které může existovat cokoliv. A ta plnost prázdnoty je krásná i děsivá, vždyť za těmi hranicemi kuželů světla se všechny zdi domů mohou jevit úplně jinak. V takovém bezbřehém prostoru tmy je nejbezpečnější se upnout k jednomu bodu. Zírat na něj a to zírání omlouvat únavou. I v dobře osvětleném prostoru metra je totiž v noci něco jinak. Tma se na něj lepí odkudsi zvenčí, a kdo ví, možná že právě metro těsně před půlnocí je tím místem, kde se noční příběh města rodí. Odkud vystupuje všechna ta nejistota a bezbřehost, když se procházíme šedočernou ulicí a vnímáme to až v kostech – že v tuto chvíli, v tu tichou a mlčící chvíli, je najednou všechno úplně jinak. 13/10/2026, Anna Beata Háblová