Milan Ohnisko Pohádkový svět Houká vlak a poprchává nad Smíchovem zapadá slunce podívej, duha! sebevrah klade krk na kolejnici Už brzy bude o hlavu kratší Jako v pohádce Co dodává básnířka Prahy: Tuto báseň mi Milan poslal pár dní před tím, než zemřel. Než opustil všechny své blízké, a že jich měl! I já ho měla ráda pro jeho laskavost a plnost v humoru. Náš společný radostný smích neznal čas ani hranice. Svými básněmi uměl dojmout, pobavit i ohromit. K tajemství života se dostával skrze obyčejnost stejně ostře, jako to udělal i v této básni. Pod plášť její humornosti schoval žiletku. A žiletek je i plné Smíchovské nádraží, i když i toto místo už se podobně jako Anděl transformuje a proměňuje v cosi jiného. Jak se ale taková transformace děje? Jak se z živého člověka stane mrtvý? Anebo je ten proces naopak? Buď živ, básníku, v nás všech. A my budeme živí tvými básněmi, z nichž jednu mám skutečně nejradši: „Včera jsem umřel / dneska už zase / sedím v práci / vždycky jsem tušil / že to tak bude / že umřu / a hovno se stane.“ A ne, nestalo se tak. 7/9/2026, Anna Beata Háblová ilustrační foto: zdroj Prague City Tourism