Radovan Jursa Zrcadlo P. M. Sněžné (viděno L.P. 1598) Z rozbité dlažby vytryskla okna nad hmotu strženého krovu a chór jak dětsky zakloněná ústa paběrkuje sníh tající do milostného tvaru ONA a k nebi zakloněná ústa čtou ANO Co dodává básnířka Prahy: „Poprvé jsem do toho kostela vstoupil v šestnácti letech,“ napsal mi k této básni Radovan. „Tehdy mě silně zasáhla informace, jak moc byl kostel po husitských válkách poškozený, stál jsem tam a představil si, jak přes strženou střechu skutečně sněží. O dva roky později se tohle vidění zničehonic proměnilo v báseň, doteď mám před očima konkrétní stránku učebnice anatomie a gauč v rohu obýváku mých rodičů. Ten okamžik, vlastně obě ty chvíle, si vybavuji nečekaně ostře.“ A já si vybavuji ostře, jak jsem do tohoto kostela pravidelně chodila zastavit v sobě čas města. Pro změnu mě fascinovala ještě jiná informace. Hmota, která se nade mnou pokaždé tak nebesky tyčila, byla podle původních plánů Karla IV. pouze presbytářem trojlodní baziliky. Ten do výšin rozepjatý fragment ale nakonec zůstal kostelem, a tím zajišťoval odzbrojující pocit nezvyklého převýšení a numinozity. Když čtu tyto Radovanovy verše, představuju si ho v chirurgickém plášti, jak bere do ruky skalpel a řeže do těla stejně precizně, jako řeže do duše básněmi. Ta ostrost, s jakou spojuje a rozpojuje slova, jako by znovu dokázala probořit střechu chrámu, aby na rozbitou zem zase na chvilku sněžilo. 27/8/2026, Anna Beata Háblová