Anna Luňáková *** ulice je křehká jako dívka kterou to třepe čeká až chůze přítele zamíří ke srázu jejích ramen sotva dodechne může za to láska která nepřichází? když v poledne v tom okamžení — a v ní hasne — náhle je tu noc rozpila si oči a všude se třpytí neonový pláč zapadne tam chce omámit tělo které si pamatuje a smýká ji po chodnících ve snaze ho zahlédnout je tu sklep tma jukebox shání drobné po roztrhaných kapsách kabátů u Kotvy se dnes bude svědčit tajemství a mluvčí rady starších kolem kulatého stolu udělí side eye i radu: toto je šťastný dům v něm hltej z půllitrových sklenic rudé víno měj oči jako pěvec také jsem se takhle díval když jsem byl mladý když dvacet bílých plamenů živilo omítku dne a barva byla jen hrou světel ale ty starosti? ty starosti bych nechtěl… Co dodává básnířka Prahy: Fascinuje mě dvojí život center měst. Přes den se tetelí turisty, suvenýry a fancy bary, se setměním se mění na svět slastí, úkrytů a nahých ramen. Dívám se na jednotlivé vesmíry, které se tady míjejí, aniž by se navzájem spatřily. V každé fasádě vidím otisk doby, památku bouřlivých diskuzí, vln nevole nebo obdivu. Ty domy jsou nehybní pozorovatelé smutných i veselých mileneckých párů, štíhlých nalíčených holek i kluků nebo uvolněných a vláčných výletníků. To jsou ty chvíle, kdy otevřu neviditelné dveře svého pokojného světa, a aniž bych udělala o krok navíc, ocitnu se mezi kulisami nakašírovaných, a přesto vybydlených domů, jejichž přízemní části září do šera stejně prudce a přitom chladně jako paprsky prskavek. I mezi takové záblesky by mohl patřit bar schovaný ve Spálené ulici, spálený nocí a těmi, kdo se do něj přišli ukrýt před neodbytností spánku. Ve sklepě je jukebox, říkáš? Vidím tu tvář opuchlé tmy. Rázem vpadnu mezi její oči a dívám se spolu s ní. V dohledu jsou už jen stálí rezidenti, i když bez vlastních rezidencí. Kdyby je někdo chtěl skutečně zachytit, musel by použít dlouhou expozici, na které by na rozdíl od šmouh stěn nečekaně vynikli. 13/7/2026, Anna Beata Háblová