Jan Spěváček Pražský okruh Krize středního věku je kolona v srdečním oběhu. Kroužíme po okruhu, Praha zůstává vy- prázdněná, ty zjišťuješ, že se obejdou bez tebe, až nebudeš. Je ti to moc líto. Prorážíš svůj vlastní tunel a přemýšlíš, kdy a zda se opraví Barrandovský most vedoucí přes řeku Léthé. Všichni se jednou ocitneme na Výtoni, každý krk jinak dlouhý; z rány po mé hlavě kutálející se nábřežím snad vytryskne duše, jež stane se mrakem nad Prahou. Co dodává básnířka Prahy: Dálnice a dálniční mosty procházejí městy jako stonožky s tlustýma železobetonovýma nohama. Když stojíte pod dálničním mostem, v první chvíli vás ohromí jejich nadlidské měřítko a monumentalita. Pak se zaposloucháte do vzdálené hudby svištících aut, jejíž rytmus udává každý přejezd přes dilataci. V místě, na kterém stojíte, je totiž klid. Sem tam kolem vás sice něco projede, ale jinak jsou zde auta jen tiše stojící sochy. Domy v ulici jsou nesourodé, prostor těká mezi četnými prolukami, na dohled jedna vyšumělá večerka. Veškerý pohyb se odehrává jinde. Jste v tuto chvíli součástí míjeného ztraceného prostoru, který povětšinou tvoří bezprostřední okolí tranzitního systému. Přemýšlím, jestli jsem někdy při pohledu na most nebo dálnici pociťovala estetický prožitek. Jestli jsem dokázala ocenit harmoničnost konstrukce dopravní stavby. Vzpomínám na nejvýznačnější most 19. století – železniční viadukt Garabit od Gustava Eiffela, ležící na trati Paříž–Béziers, který překonává 122 metrů hluboké údolí. Jemnost příhradové ocelové konstrukce podtrhuje růžová barva nátěru. Vizuální křehkostí a vyzývavou barvou působí jako šperk zasazený do krajiny. Mosty pro pěší mohou vzhledem ke své nižší zátěži ještě víc vyladit své proporce a být jen křehkou linií, jako je tomu v případě pražské lávky HolKa nebo Dvoreckého mostu. Jak si ale poradit s městskými a dálničními okruhy? Jak je do města zasadit tak, aby nebyly jen řeznou ránou? Lze z nich v určitých případech vytvořit i příjemný bulvár, nebo je to jen utopie? Kdybych měla říct, které místo pražského okruhu mě fascinuje, bude to lokalita za soutokem Berounky a Vltavy. Je tam místo, kde se pražský okruh stává katedrálou, kde dálnice letí nad krajinou jako plachtící pták a sloupy pod ní vytvářejí dojem gotické klenby. Procházet pod tímto kolosem je kolosální zážitek. Spolu s živelnou přírodou žijící mezi patami sloupů lze vzhlížet k něčemu měřítkově od nás naprosto vzdálenému. A právě v tomto místě mě napadá něco podobného, jako v Janově básni — „zjišťuješ, že se obejdou bez tebe, až nebudeš,“ že život na betonových nohou pojede dál, ty betonové nohy tady budou, i když už nebudeš, a pod mocností betonu se zjeví stesk, stejně malý a nepatrný, jako je tam malý člověk, měřítkově blíž ke zplaněným keřům, než k velikosti katedrál. 26/6/2026, Anna Beata Háblová Foto: lávka HolKa mezi Holešovicemi a Karlínem | Zdroj: Prague City Tourism