Alexandra Brocková Prázdný bazén pod skalami Slunce ozařuje zašlou slávu. Mechem zarostlé artefakty lidských děl z dob, kdy nafta byla vonným olejem. Zplodiny vůně pokroku se pořád někam noří. Jen ocelobeton neochvějně stojí vedle skal, z nichž na jaře pramení voda hladkého třpytu. Tam roste čerstvá tráva, v bazéně zlatého věku. Co dodává básnířka Prahy: Barrandovské skály jsou jako vrásčitá kůže. Jsou strnulým a tichým vykladačem pomalé geologické historie. U jejich paty se ale všechno míhá a tepe rychlým lineárním pohybem. Auta dálnicí, vlaky tratí, kola cestou, voda korytem řeky. Málokdo se tady zastaví a spočine. Pokud byste se pod skálou zastavili, řekla bych vám, ať vzhlédnete. Uviděli byste část domu postaveného podnikatelem Václavem Havlem v roce 1924. Jeho záměrem bylo napodobit americkou vyhlídkovou restauraci s názvem Cliff House, rozkládající se na útesu nad Tichým oceánem. Spolu s ní nechal pod skálou zbudovat i plavecký bazén, který byl s restaurací spojený schodištěm vinoucím se po skalách. Pro přepravu jídla a pití sloužila lanovka, po které už tu zbyly jen matné stopy. Nevýhodou bazénu ovšem bylo jeho zásobování vodou z Vltavy a umístění ve stínu; nepronikalo sem slunce a voda se nemohla ohřívat. Po nacistické okupaci se bazén ke svému původnímu účelu už nikdy nevrátil a zarostl křovím. Nejen zarostl, ale i celý prorostl. Z jeho betonového dna se derou životachtivé kmínky a stvoly, nad kterými bdí torzo skokanského můstku. Příležitostně se tu konají koncerty techna a párkrát se zde hrálo i divadlo. Někdo si to tu dokonce zabydlel a z přilehlého přívěsu si vybudoval víkendovou chatu. Je to podivuhodné místo kontrastu mezi skálou a pohybem, mezi zdánlivou trvanlivostí a pomíjivostí. Kdybych měla říct, které moje pražské ztracené nemísto mám nejraději, bylo by to právě tohle. 15/6/2026, Anna Beata Háblová