Žádný jiný americký prezident není v Praze připomínám tolikrát jako Woodrow Willson. Právě on totiž v roce 1918 odmítl žádost rakouského císaře o udržení Rakousko-uherské monarchie, a tím umožnil vznik samostatné Československa. Proto je po něm je pojmenována jedna z páteřních komunikací, ve 20. letech neslo jeho jméno hlavní pražské nádraží, v němž je dnes umístěna jeho pamětní deska, a v přilehlém parku stojí na vysokém kamenném podstavci Wilsonova socha v nadživotní velikosti. Na sklonku 2. světové války se hrálo o nové uspořádání Evropy. Národy někdejšího Rakousko-Uherska, které dnes známe jako Česko, Slovensko či Maďarsko, toužily po samostatnosti. K tomu, aby se habsburská monarchie skutečně rozpadla, bylo ale třeba souhlasu vítězných mocností Dohody, především USA. Jejich prezident Woodrow Wilson nebyl zpočátku takové myšlence příliš nakloněn. Bezpečnost Evropy spojoval se silnou a jednotnou Rakousko-uherskou monarchií. Názor však změnil po osobním rozhovoru s vůdčím představitelem československého zahraničního odboje Tomášem Garriguem Masarykem, našim prvním prezidentem. Tento český humanitní vědec, politik a veřejný intelektuál téměř celou první světovou válku křižoval Evropu a později i Rusko, aby mezi světovými politiky prosazoval myšlenku státní samostatnosti národů Rakousko-Uherska. Do Spojených států amerických, které pro něj byly na sklonku války klíčové, dorazil v květnu 1918. Také díky kontaktům rodiny své ženy, Američanky Charlotty Garrigue, se mu brzy podařilo proniknout až do Bílého domu. S Wilsonem se poprvé setkal 19. června, a to pronikání mu popravdě nedalo moc práce: Kompletní ostrahu sídla amerického prezidenta tenkrát tvořili plní dva policisté, takže největší překážkou se nakonec ukázalo stádo ovcí, které Wilson choval na zahradě Bílého domu a mezi nimiž se Masaryk musel při příchodu proplétat. Jak víme z opisu jeho diáře, dorazil k Wilsonovi na pátou hodinu odpolední. Byla to jeho třetí schůzka ten den a jednu měl naplánovanou ještě od sedmi. Patrně ji stihl, s Wilsonem napoprvé hovořili 45 minut. I za tu necelou hodinku však k sobě stačili pocítit sympatie. Výborně si rozuměli nejen jako politici, ale také jako bytostní intelektuálové. Wilson byl jediným univerzitním profesorem v dějinách USA, který se stal v této zemi prezidentem, a také Masaryk byl profesorem hned na dvou univerzitách: v Praze a Londýně. Sdíleli podobný diskurz a znali, obrazně řečeno, jazyk téhož kmene. I proto se dal Wilson o československé samostatnosti nakonec přesvědčit. Už 3. září předal Masarykovi prohlášení vlády USA, kde je Československá národní rada, takto reprezentace československého zahraničního odboje, označena za válčící vládu. To mělo dalekosáhlé právní důsledky a Československu to otvíralo cestu k státoprávní samostatnosti. Znovu se spolu oba muži oficiálně viděl 20. září. O měsíc později odmítl Wilson poslední zoufalou nabídku rakouského císaře Karla I. na udržení jednotné monarchie s posílením práv jednotlivých národů, a zpečetil tím její osud. 28. října 1918 bylo vyhlášeno samostatné Československo (Česko a Slovensko se rozdělily až v roce 1990) a 14. listopadu byl Masaryk, který se právě vracel do Evropy, zvolen jeho prvním prezidentem. Češi si byli Wilsonova zásadního významu pro svou politickou samostatnost dobře vědomi a po konci I. světové války dávali svou vděčnost veřejně najevo. Hlavní pražské nádraží, které do té doby neslo jméno císaře Františka Josefa, bylo přejmenována na Wilsonovo a v prostoru před ním mu byl v r. 1928 vztyčen pomník: Socha státníka v plášti, mírně zdvihajícího ruce, stojící na vysokém kamenném podstavci. Šlo o dar krajanů žijících v americkém Chicagu; jeho autorem byl významný sochař českého původu Albín Polášek, který v Chicagu vedl Fakultu sochařství tamního Institutu umění. Za okupace Československa během II. světové války byl monument bohužel zničen nacisty. Obnoven byl po 70 let za přítomnosti Václava Havla. Také ulice před historickou budovou nádraží dnes nese Wilsonovo jméno. Od dvacátých let minulého století se jmenovala Hooverova, na počest Herberta Hoovera, představitele Americké potravinové pomoci a budoucího amerického prezidenta, který několikrát navštívil Prahu a obdržel i čestný doktorát Karlovy univerzity. Německým okupantům za II. světové války byl samozřejmě trnem v oku, takže od roku 1940 nesla ulice jméno Richarda Wágnera. Po válce se ke jménu Herberta Hoowera na dva roky vrátila, ale v r. 1947 zastínil jeho popularitu právě Woodrow Wilson. Wilsonovou zůstala ulice do r. 1952, kdy se stala třídou Vítězného února, což byl dobový název pro komunistický puč v Československu v r. 1948. Od r. 1990 opět nese jméno prezidenta, který pomohl Čechům k politické samostatnosti. Na Hlavním nádraží dnes připomíná prezidenta Wilsona pamětní deska, kterou odhalil 16. 11. 1990 odhalil prezident USA George Bush. Za prohlídku stojí i samotná budova nádraží, dílo významného českého architekta Josefa Fanty, která je překrásnou ukázkou secesní noblesy a elegance – světa, v němž žil a formoval svůj charakter také univerzitní profesor pan Woodrow Wilson.