„Přes mnohé záporné jevy, které bychom raději v minulosti neprožili, dědictví, kterého se současné mladé generaci našeho národa, naší společnosti dostalo, není malé,“ hodnotila Zoe Klusáková-Svobodová soudobé časy. „Kéž by nemusela prožít žádnou válku a kéž by s oním dědictvím dobře hospodařila.“ * 4. prosince 1925, Užhorod † 12. prosince 2022, Praha Zoe se narodila do rodiny důstojníka československé armády Ludvíka Svobody a jeho manželky Ireny, rozené Stratilové. Vyrůstala se starším bratrem Miroslavem, který také vybral její neobvyklé křestní jméno. Díky nerozhodnosti rodičů opakovaně vylosoval z vojenské čepice papírek, na němž stálo jméno inspirované hrdinkou románů spisovatele Jevgenije Čirikova. Rodina se často stěhovala podle vojenských působišť otce — žila v Užhorodě, v Hranicích na Moravě i v Kroměříži. Jednalo se o šťastná meziválečná léta, kdy Zoe absolvovala základní školní docházku, ráda sportovala a chodila s rodiči na výlety do přírody. Idylu však postupně narušovalo sílící ohrožení mladé republiky, které vyvrcholilo okupací Československa nacistickým Německem. Otec Ludvík vzápětí odešel do emigrace bojovat za československou věc do Polska a následně do Sovětského svazu. Zbytek rodiny zůstal v Kroměříži a zapojil se do odboje. Pomáhal ukrývat pronásledované odbojáře a parašutisty, přičemž v jejím domě se nacházela i tajná vysílačka. „Mirek ani já jsme nemohli zůstat stranou,“ vzpomíná Zoe. „Byly to jednoduché úkoly, ale s hrozbou vysokého trestu.“ Sourozenci plnili především kurýrní službu. Gestapo však odbojovou činnost postupně odhalovalo a tlak sílil. Dne 13. listopadu 1941 se rodina, včetně patnáctileté Zoe, rozhodla na poslední chvíli uprchnout z domova. Útočiště nakonec nalezla v otcově rodném Hroznatíně a později v nedalekém Novém Telečkově u příbuzných, kde žila ve výměnku a skrývala se i v úkrytu pod podlahou. „Největší potíž byla najít někoho, kdo by byl ochoten riskovat vlastní život a přijmout nás do domu,“ vzpomíná Zoe. Matka s dcerou žily v přísné ilegalitě a při každé návštěvě cizí osoby se musely ukrývat. Na jaře 1943 se přemístily na jižní Moravu do obce Džbánice, kde setrvaly až do konce války. Setkání s otcem po dlouhých šesti letech odloučení bylo radostné, ale i smutné. Řada blízkých zapojených do odboje zahynula — někteří byli popraveni, většina rodinných příslušníků prošla koncentračními tábory. Zde také zahynula babička Anežka Stratilová, dva strýcové z matčiny strany Jaroslav a Eduard Stratilovi a bratr Miroslav, kterého podle záznamů gestapa zastřelili na útěku a podle spoluvězňů popravili benzínovou injekcí. „Neměla jsem odvahu oznámit to matce,“ vzpomíná Zoe, která se informaci dozvěděla a snažila se od ní uchránit matku až do konce války. Zoe vzápětí v poválečných časech dokončila přerušené studium na kroměřížském gymnáziu a roku 1949 absolvovala Vysokou školu obchodní při ČVUT. V témže roce se provdala za komunistického funkcionáře Milana Klusáka, s nímž se znala již z Kroměříže od počátků války. Za svědky jim šli prominentní komunisté Rudolf Slánský a Vladimír Clementis (oba za tři roky komunisty popravení). Na následných studiích v Moskvě, kam se Zoe iniciativně přihlásila a dostala protekcí, ji zastihla zpráva o zatčení otce, kterému se snažila pomoci různými intervencemi. „Prožili jsme drama, z kterého mě v zádech mrazí ještě dnes,“ vzpomínala na nevyzpytatelnost politických procesů ještě po uplynutí půlstoletí. Zoe obhájila v roce 1954 na Moskevském státním ekonomickém institutu kandidátskou disertaci a profesně se vydala na akademickou dráhu. Postupně zakotvila na Vysoké škole ekonomické, kde v padesátých letech byla jmenována docentkou a proděkankou. Ve svém výzkumu se věnovala ekonomice zemědělství, družstevnictví a posléze přibrala i problematiku v kontextu integrace zemí Evropského hospodářského společenství. Pracovní působnost Zoe Klusákové-Svobodové se také vázala na diplomatickou kariéru jejího manžela, kterého doprovázela během zastupování Československa při OSN v Ženevě (1959—1962) a následně v New Yorku (1967—1968). V mezičase pracovala jako vědecká pracovnice na Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie při ministerstvu zahraničních věcí. Po zvolení Ludvíka Svobody prezidentem republiky v roce 1968 se stala členkou jeho poradního sboru, který však byl počátkem normalizace rozpuštěn. Roku 1973 byla na VŠE jmenována profesorkou politické ekonomie. Zároveň přešla na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vyučovala politickou ekonomii a světovou ekonomiku. Po odchodu do důchodu roku 1984 se věnovala historickým tématům. Připravila k vydání otcův životopis, válečný deník i vlastní memoáry. Navíc spravovala rodinný archiv. Ve Společnosti Ludvíka Svobody působila jako čestná předsedkyně a byla také dlouholetou členkou Československých bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské. V roce 2019 obdržela vysoké vojenské vyznamenání Kříž obrany státu. Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Zoe Klusáková-Svobodová | Zdroj: Wikipedie