„Já jsem dobrodruh a dítě,“ tvrdil o sobě na sklonku života tento básník filmového obrazu, jehož životní motto znělo: „Služba múzám nesnese spěchu.“ * 30. listopadu 1925, Kelč † 15. listopadu 2019, Přerov Vojtěch Jasný se narodil na Vsetínsku do učitelské rodiny. Po mamince zdědil vztah k výtvarnému umění a když jeho otec zakoupil pro místní sokolskou jednotu promítací přístroj, bylo o Vojtěchově budoucnosti prakticky rozhodnuto. A jak se mu navíc do rukou dostal fotoaparát, začal si místo her a pohádek vymýšlet vlastní filmy. „Od té doby jsem žil ve své fantazii s nimi a v nich,“ vzpomínal později. Idylické dětství ukončila německá okupace, především tragická smrt otce v koncentračním táboře v Osvětimi. Dospívající chlapec se zapojil do odboje, zejména během totálního nasazení ve vsetínské zbrojovce, kde navázal kontakty s komunisty. „Co jsem se v ilegalitě naučil, to se mi později mnohokrát hodilo při filmování — nebát se riskovat, zbavit se strachu a starat se o druhé. V odboji, když myslíš jen na sebe, zabije to všechny,“ říkal. Po válce začal studovat ruštinu a filozofii, brzy však přestoupil na nově vzniklou FAMU, obor kamera. Tam potkal Karla Plicku, jenž se stal jeho profesorem i životním vzorem. „Byl to nejen velký kumštýř, ale i mág,“ vzpomínal Jasný, který mu později dělal asistenta. Plicka, stejně jako další umělci, ho zásadně ovlivnil a utvrdil v přesvědčení, že film je kolektivní dílo. Svoji kariéru zahájil u armádního filmu jako dokumentarista, v podstatě propagandista. Do KSČ vstoupil hned po válce, ale z iluzí o komunismu, jak vzpomíná, ho vyléčila cesta na Sibiř a do Číny v roce 1952, kam byl vyslán s Karlem Kachyňou, aby zachytil „socialistické výdobytky“. Realita však byla mnohem složitější. Téhož roku se stal agilním spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky, ale jeho rostoucí pochybnosti nakonec vedly k ukončení spolupráce v roce 1962. V dochovaném spise stojí, že „neměl důvěru zájmových osob a jeho negativní názory na linii KSČ jej stmelovaly s revizionisty“. Ochranu mu tehdy poskytl prezident Antonín Novotný a jeho manželka Božena, kteří si mladého režiséra oblíbili. Ve druhé polovině padesátých let procházel Jasný osobním i tvůrčím přerodem. „Zemřelo mi dítě, žena a předtím i maminka,“ vzpomíná. „Přestal jsem se bát. Šel jsem za něčím víc — začal jsem přemýšlet o životě po smrti a o smyslu věcí.“ Poetičnost, tajemství a duchovní rozměr se od té doby staly trvalou součástí jeho tvorby. Při výběru herců dokonce bral v úvahu i jejich horoskopy. Jeho první autorský film Touha (1958) bývá považován za počátek československé nové vlny. Následovaly další úspěšné snímky, především Až přijde kocour (1963), který získal mezinárodní ohlas a ocenění. Největší slávy i problémů se však Vojtěch Jasný dočkal díky filmu Všichni dobří rodáci (1968), který plasticky zobrazil vesnické společenství zmítané poválečnými dějinami. „To byl můj největší a nejnemožnější ikarský let,“ po letech rekapituloval. Sovětská okupace však závratné plachtění přerušila. V roce 1970 odešel Jasný do emigrace i se svou novou manželkou a vyženěným synem. V zahraničí se rychle prosadil. Točil filmy, pracoval pro divadlo a reklamu, vyučoval ve Vídni, Salcburku i Mnichově. Získal rakouské občanství a přízeň tehdejšího kancléře Bruna Kreiského. Nakonec zakotvil na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde se stal díky pomoci kolegy emigranta Miloše Formana pedagogem filmové školy. Americké kosmopolitní prostředí mu pomohlo překonat stesk po domově. Po roce 1989 přivítal změny ve východní Evropě dokumentem Proč Havel?, v němž se snažil nepodbízivě přiblížit osobnost nového československého prezidenta a atmosféru doby. Na slavné Rodáky následně volně navázal filmem Návrat ztraceného ráje (1999), ale ten už měl spíše vlažnou odezvu. Vojtěch Jasný zemřel v Přerově ve věku nedožitých 94 let. Svoji dlouhověkost přičítal józe, zelenému čaji a projížďkám na kole. Začínajícím filmařům radil slovy, která vystihují jeho přístup k umění i životu: „Jděte za pravdou a krásou. Nebojte se a věřte — bez toho nic dobrého neuděláte. A netočte vymyšlenosti, ale filmy ze života a pro život.“ Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Vojtěch Jasný | Zdroj: commons.wikimedia.org