Divadelní a filmový herec, geniální improvizátor, režisér, skvělý zpěvák, ředitel divadla, špičkový sportovec (fotbalový brankář AC Sparta, cyklista, tenista), mecenáš. Po válce zatčen, jeho divadlo a vila znárodněny, souzen za údajnou kolaboraci, plně rehabilitován teprve v roce 1994. * 9. 4. 1891, Liberec † 31. 1. 1962, Praha Když se v převážně německy hovořícím Liberci narodil do nezámožné rodiny vlasteneckého krejčího, sotvakdo mohl tušit, jaké talenty a ambice v malém živelném Vlastíkovi dřímají. Prostor k jejich rozvinutí se mu otevře poté, co se rodina přestěhuje do Prahy na Žižkov. Zde se všestranně nadanému chlapci nabízejí nepřeberné možnosti uplatnění — od zpívání na kůru po účast v řadě sportovních turnajů a závodů. Během relativně krátké doby se vypracuje na prvotřídního brankáře fotbalové Sparty, vyniká jako špičkový tenista, cyklista, jezdec na koni. Jeho bezmála „cimrmanovský“ záběr se však postupně přirozeně stáčí k herectví. Zanedlouho se salvy smíchu rozléhají z pražských kabaretů a divadelních scén, spolehlivě vyvolány každou jeho jedinečnou improvizací. Brzy se jimi začne bavit celá Praha, lidé se hrnou na jeho představení. Rostoucím zájmem publika nemilosrdně ničí profesní konkurenci. Když ale smluvená představení už přestává stíhat, naštvaní šéfové divadel se domluví, že nikdo z nich ho nezaměstná. To ovšem frontální útok svérázného komika na bránice diváků zastavit nemůže. Jen to uspíší realizaci jeho vlastního „podnikatelského záměru“ využít strmě rostoucí popularity k založení vlastního divadla — Divadla Vlasty Buriana. Příchod zvukového filmu nabízí k exploataci další podstatný rozměr jeho talentu. Díky jeho perfektní němčině a řemeslným schopnostem nadaných režisérů Lamače a Friče se mu otevírají dveře k srdcím filmových diváků nejen u nás, ale i v cizině, zejména v Německu. Účinkoval, počínaje mezinárodně úspěšným C. a K. polním maršálkem celkem v 36 zvukových filmech. Za zmínku stojí fakt (sice pravdivý, při jeho poválečném prověřování národní zachovalosti jen nevalně ceněný), že účasti na filmech v německé produkci – se na rozdíl od řady jiných českých herců — důsledně vyhýbal. Pro tuto prvorepublikovou „zlatou éru“ každopádně platí bonmot: Kabaret zrodil krále komiků, film zajistil jeho nesmrtelnost. Teprve film také umožnil zachytit i subtilnější stránky jeho herectví. Že jeho rejstřík může mít i překvapivě hlubší ponor, dosvědčuje výroční cena Bílá stuha, kterou obdržel od Českého filmového zpravodaje za přesvědčivé ztvárnění rytmistra Kylliána ve zfilmovaném románu Ignáta Hermanna U snědeného krámu. Na vrcholu popularity aktuální politická situace vše ráz naráz dramaticky změní. V září 1944 se na příkaz Goebbelse zavírají všechna divadla. Další, dopadem zásadnější, rána následuje pouhých pár měsíců poté. Osvobozená Praha jásá, šeříky vítá zaprášené rudoarmějce. Divadlo Vlasty Buriana je obsazeno ozbrojenou revoluční gardou. Zakladatel a majitel divadla, jeho ředitel, umělecký šéf, nevyčerpatelný gejzír humoru a všem známá celebrita nejen showbyznysu je coby zločinec zatčen. Pro údajnou kolaboraci s nacisty. Že za Protektorátu v divadle zaměstnával nad stav řadu lidí, aby je uchránil před koncentrákem nebo přinejmenším totálním nasazením v Říši? To vetřelce nezajímá a kdo ví, jak to bylo, je nová doba, jdeme! Divadlo s důmyslně vybudovaným rozsáhlým zázemím je „znárodněno“. Tímto statusem se vyrovná Národnímu u Vltavy, v němž si zatčený kdysi pár menších operních partů také zazpíval. Tady tomu se napříště bude říkat pěkně po „socialisticku“ pospolitě Divadlo kolektivní tvorby a žádná kolaborantská pakáž tu nemá co dělat! V čem spočívala Burianova kolaborace? Co ten padouch za Protektorátu vlastně páchal, čím neodpustitelně ublížil českému národu, který ho přece tolik miloval? Výstižně jeho vinu obecně charakterizoval divadelní historik Josef Träger: „Víc z řevnivosti a závisti, provázející Burianovu popularitu, než ze skutečného mravního rozhorlení nad těžko prokazatelným kolaborantstvím byl miláček lidu v květnových dnech roku 1945 zatčen a zajištěn. Octl se ve vězení mezi lumpenproletariátem, mezi zloději a podvodníky, vystaven posměškům a urážkám.“ Nacisté se dlouhou dobu samozřejmě snažili nejpopulárnějšího komika získat k nějakému veřejnému vystoupení na svou podporu nebo alespoň k dehonestaci londýnské exilové vlády. Nakonec je donucen k účasti na ubohém protektorátním propagandistickém rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem, nepříliš podařeně zesměšňujícím Jana Masaryka. Tento, jak se ukázalo, v podstatě jediný použitelný důkaz kolaborace byl po válce nesčetněkrát omílán, ačkoli blízký přítel Masaryk, který sám v jeho prospěch osobně intervenoval, o tom mluvil jako o věci, která nestojí za řeč. Podobných skečů jiní, méně populární herci natočili nejen více, ale bez skrupulí účinkovali v protektorátních německých filmech. Jim k beztrestnosti ovšem stačilo, když po osvobození rychle vstoupili do KSČ. Burianův přešlap pohotově (z bezpečí Ameriky) komentovali nepříliš vtipnou písní Voskovec s Werichem. Werichovi ke cti ovšem slouží, že po pozdějším zrušení Burianova zákazu svou vlivnou přímluvou dopomohl psychicky i fyzicky zlomenému „zrádci národa“ k několika angažmá a natočení posledních výraznějších rolí, včetně role rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1947 na přímluvu Masaryka byl propuštěn a vyšetřován na svobodě. Nicméně po negativním ohlasu v tisku byl opětovně uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění i vynuceného svědectví vydírané Lídy Baarové odsouzen ke 3 měsícům (odpykaných již v předchozí vazbě) a půlmilionové pokutě. Ta mu sice byla nakonec po dalším osvobozujícím verdiktu velkodušně prominuta, prakticky veškerý majetek ovšem zabaven, takže se živil příležitostnou manuální prací na horských chatách. Veřejně vystupovat a hrát mu bylo povoleno (zkušebně v Karlínském divadle) až v roce 1950 poté, kdy se v tisku kajícně doznal, že se provinil tím, že: „… jsem připustil, aby mé osoby bylo zneužito k nekalým cílům … Nikdy mi také nenapadlo ze sebe dělat “mučedníka“, utíkati za hranice a v cizích službách ostouzeti naši lidově demokratickou republiku.“ Zástupci pracujících trapné ponižující doznání milostivě přijali. Nešlo ovšem o žádnou revizi procesu, natož o rehabilitaci, toho se za života nedočkal. Teprve s odstupem času po prostudování všech pramenů a dokumentů se potvrdilo, že celá kauza Burian se od počátku odehrávala v režii Státní bezpečnosti. Rapidně se zhoršující zdraví postupně odsoudilo někdejšího sportsmana absolvovat kočovná vystoupení na estrádách a závodních večírcích vsedě na židli. Zemřel v blízkosti své celoživotně věrné pravidelné divačky a životní partnerky Niny ve věku 70 let. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově, v roce 2002 byly jeho ostatky po právu přemístěny na čestné národní pohřebiště na Vyšehradě. A jak už to v naší vlasti chodí, brzy po sametové revoluci jeden ze známých burianologů se ve svých pracích jal rychle smývat svá dřívější ideologicky konformní hodnocení Krále komiků. Ale tomu už to je dávno šumafuk a oživlé ruce na jeho náhrobku, charakteristické virtuózní nástroje jeho komiky, po večerech dál mistrovsky baví nebešťany. A tak je v nebi veselo. Autor JUDr. Pavel Zeman www.zvonypameti.cz Vlasta Burian – portrét | Kredit © Národní filmový ústav