„Jak jsem se do gymnázia těšil, tak jsem ho znenáviděl. V sekundě jsem dostal dvojku z mravů, prý kazím třídu. Mé konflikty s kantory se hromadily. /../ Ještě horší to bylo s profesorem přírodopisu. Řekl výslovně, že pocházíme z opice. Namítl jsem, že možná on, ale já ne. Postavil mne do pozoru a zfackoval mne tak, jak o pár let později gestapák Müller.“ (Autobiografická vzpomínka Václava Vaška z knížky „Ne vším jsem byl rád“) * 26. dubna 1921, Zvolen † 20. května 2009, Praha Václav Vaško se narodil do česko-slovenské katolicko-evangelické rodiny, jeho dědeček z matčiny strany byl evangelík, babička katolička, vychováván však byl jako katolík. Jeho otec pracoval jako soudce v Banské Bystrici. Na obecné škole malý Václav jako vlček spoluzakládal odbočku Slovenských katolických skautů: „Být skautem bylo pro mne skoro jako být blanickým rytířem. /../ O státních svátcích jsme bývali ozdobou různých parád. Například jsme dělali štafáž při odhalení pomníku v nedalekém Badíně, kde generál Šnejdárek zastavil v roce 1919 vpád maďarských bolševiků. I legendární hrdina byl přítomen, krásně mu při chůzi cinkaly metály. Kromě nás skautů se slavnosti zúčastnili také hasiči, sokolové a Selská jízda (to byli agrárníci) na koních. Jeden z koňů při hymně v rytmu prděl a my stáli v pozoru a plakali smíchy.“ Po vypuknutí 2. světové války na Slovensku zesílila protičeská a protižidovská hysterie, ale Vaškova rodina odmítla Slovensko opustit. Otec Václava Vaška se pokoušel využívat svých konexí, aby intervenoval ve prospěch Židů a kritizoval protižidovská opatření, proto mu záhy lidé z místní Hlinkovy gardy začali přezdívat „bílý Žid“. Zásadním byl pro Václava Vaška rok 1943, kdy se seznámil s jezuitským duchovním a profesorem Tomislavem Kolakovičem (Poglajenem), zakladatelem kroužů Katolické akce a byl přijat do tzv. Rodiny, skupiny nejbližších profesorových spolupracovníků. Katolicismus přestal pro Václava Vaška být jen souborem rituálů a stal se cestou úsilí o následování Pána Ježíše. Pod vlivem Kolakoviče se rozhodl přeměnit svůj odpor k nacismu v čin a zapojil se v září 1944 do Slovenského národního povstání. Toho se účastnili i čs. důstojníci, jako byli jeho strýcové Mirko, Milan a Miloš Veselovi. Při vojenských operacích v Nízkých Tatrách byl Václav Vaško zatčen gestapem, které ho uvěznilo v Banské Bystrici, kde mu hrozil trest smrti. Před popravou ho zachránila trojí intervence: JUDr. Jána Balka (zástupce jeho otce v obchodní komoře a člen tzv. Státní rady), biskupa Andreje Škrábika a tzv. prezidenta Jozefa Tisa. V únoru 1945 se po propuštění z lágru v Novácích ukrýval až do osvobození, po němž nastoupil do diplomatické služby a v červnu se stal velvyslaneckým radou v Moskvě, kde se v kostele seznámil s katoličkou Irinou Jukovovou, s níž si v říjnu udělili svátost manželskou. Po falešném obvinění svého otce z protistátní činnosti („Kolakovičova aféra“) je v březnu 1946 Václav Vaško odvolán do Prahy, jeho manželce je opuštění Sovětského svazu odepřeno. V červnu otce obvinění zprostili a v září se syn Václav vrací do Moskvy, kde Irina povila dceru Mariju. V červenci 1949 Sověti vyhánějí Václava Vaška jako nežádoucí osobu a zadržují jeho paní i dceru. V roce 1951 byl propuštěn ze služeb MZV a nastoupil na pražské stavby. Václav Vaško zůstal členem kroužků Katolické akce, které se snažily setkáváním, modlitbou a tiskovinami křesťansky působit na společnost a udržovat vědomí živé víry mezi mladými lidmi. Po zatčení mnoha členů Katolické akce vyšlo na jaře 1951 samizdatově Slovo o této době z pera významného teologa Oty Mádra (tuto knihu Václav Vaško vydal pak v roce 1992 v nakladatelství Zvon, které spoluzakládal). „Slovo“ pomohlo obnovit práci pražské Rodiny, která se i z popudu Václava Vaška scházela k tajně slouženým bohoslužbám. V únoru 1953 byl Václav Vaško zatčen a jeho paní požádala o rozvod, jak se dozvěděl o rok později od svých rodičů. Ve své autobiografii k tomu poznamenává: „Prosím, abyste Iru neodsuzovali, má to těžší než já, těžší, než si dovedeme představit. Od své konverze v roce 1942 žila ve strachu před zatčením, které mohlo mít strašné následky nejen pro ni, ale i pro Mášenku, na niž koncentrovala svou lásku.“ Od února 1953 je Vaško skoro rok vězněn v ruzyňské samovazbě, odkud míří na Pankrác, kde je v březnu 1954 v líčení se skupinou „Hošek Josef a spol.“ odsouzen Krajským soudem v Praze za zločin velezrady k třinácti letům těžkého žaláře, konfiskaci majetku a odnětí občanských práv na deset let. Rok života poté strávil na nucené práci v uranovém dole tábora Nikolaj v Jáchymově, po vypuknutí vzpoury byl vytipován jako jeden z možných iniciátorů a převezen v létě 1955 do věznice Leopoldov, kde ho zařadili do kněžské izolace. Tím však získal dobrou příležitost se při draní peří teologicky vzdělávat. O rok později znovu míří do uranových dolů v táboře Mariánská, odkud je po nějaké době — s dalšími „politickými“ i pod dojmem maďarského povstání — převážen na Mírov, kde strávil čtyři léta znovu v „kněžském oddělení“ jako absolvent tajného studia teologie provázeného „zkouškami“. Zde také navázal celoživotní přátelství s Otou Mádrem. Jaro 1960 přineslo Václavu Vaškovi podmíněné propuštění prezidentskou amnestií, poté pracoval jako zámečník, betonář a frézař. V létě 1965 přijímá nabídku biskupa Štěpána Trochty, s nímž byl vězněn v Leopoldově, k vysvěcení na kněze, byť chová pochybnosti o svých vlohách. Na svěcení ho připravoval P. Josef Zvěřina. Václav Vaško přijal všechna nižší svěcení a z vyšších podjáhenské, avšak uvědomil si, že pravděpodobným motivem v jeho rozhodování je zklamání z rozbitého manželství, a další svěcení již neabsolvoval. Na jaře 1967 se při zájezdu do Moskvy setkává s Irinou: „Oba jsme byli zaskočeni zjištěním, že náš vztah je živější, než jsme si připouštěli.“ K dalšímu setkání, tentokrát i s dcerou Marijou, došlo v roce 1971; od té doby Václav Vaško pravidelně jezdil do Moskvy za svou paní a dcerou. Po všech životních peripetiích došlo v roce 1991 k obnovení jejich manželství, což považoval Vaško za jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života. Po pádu komunismu se do Prahy přestěhovala natrvalo i dcera Marija se svou rodinou. V roce 1968 patřil Vaško k laickým zakladatelům Díla koncilové obnovy a krátce pracoval jako referent na generálním ředitelství Čs. cirkusů a varieté. V roce 1969 se na dvanáct let stal vedoucím Vydavatelství České katolické charity, odkud byl propuštěn na příkaz ministerstva kultury. Až do roku 1989 se živil jako korektor v melantrišském „Míru“, setkával se s lidmi z prostředí Charty 77 (Alexandr Vondra, Jiří Dienstbier, Jiří Ruml), s katolickými intelektuály (Václav Benda, P. Tomáš Halík, P. Václav Malý), zapojil se do Desetiletí duchovní obnovy národa a v poradním výboru kardinála Františka Tomáška pomáhal připravovat kanonizaci Anežky České. V nakladatelství Zvon společně s Otou Mádrem po listopadu 1989 vydával Dokumenty II. vatikánského koncilu, sociální encykliky, převzal vydávání také původně samizdatových Teologických textů. V roce 1990 vyšly dvě části Vaškovy kroniky katolické církve Neumlčená, o prokomunistickém sdružení katolických duchovních Pacem in terris zpracoval studii Pátá kolona, na Slovensku vydal studii Profesor Kolakovič a o válce komunistů proti Církvi svaté zpracoval trojdílnou publikaci Dům na skále s podtituly Církev zkoušená, Církev bojující a Církev vězněná. V roce 1998 mu prezident republiky udělil medailí Za zásluhy a v roce 2000 byl Václav Vaško jmenován čestným velvyslancem. Autor: Tomáš Karabela Václav Vaško | Zdroj: Rodinný archiv