Muž, který se rozhodl otevřeně čelit komunistické totalitě a svou činností výrazně poškodil vládnoucí komunistický režim v Československu. Stálo ho to život i přesto, že proces proběhl již po klíčovém XX. sjezdu KSSS, na kterém došlo k odsouzení kultu osobnosti a odhalení některých Stalinových zločinů. Tedy v době, kdy ve Východním bloku výrazně poklesl zájem uměle „vyrábět“ odpůrce vládnoucí strany a doznívala poptávka po široce medializovaných masových monstrprocesech. * 3. února 1906, Rasošky † 26. ledna 1957, Praha Václav Kvičera se narodil v malé obci Rasošky nedaleko Jaroměře Václavu a Marii Kvičerovým. Jeho rodiče zde obhospodařovali rodinný statek o výměře 7 ha. Pro maminku to muselo být zvlášť náročné, s manželem měli celkem pět synů (Václav z nich byl nejmladší). Po absolvování obecné školy v Josefově nad Metují nastoupil na obchodní akademii v Hradci Králové, kterou úspěšně dokončil v roce 1924. První pracovní ostruhy následně získal u dvou textilních firem, kde zastával pozice cizojazyčného korespondenta a účetního. Tam poprvé mohl v praxi uplatnit svůj obrovský talent a zálibu, Kvičera údajně ovládal až 12 (!) světových jazyků. Při zaměstnání dokázal v letech 1927—1931 vystudovat Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Zde se projevil jeden z Václavových výrazných povahových rysů: neskutečná píle. Posléze působil jako advokátní koncipient, vedoucí úředník Ústřední lihovarské organizace v Praze a člen její správní rady (1938—1940). Talentovaný Václav nadále stoupal v pracovní kariéře; ke konci nacistické okupace se stal vrchním ředitelem Svazu průmyslových lihovarů a vrchním ředitelem družstva pro nákup melasy. Po první znárodňovací vlně přišel jeho pracovní zenit, když přijal post generálního tajemníka Ústředního ředitelství lihovarského a drožďárenského průmyslu. Únorový komunistický puč znamenal Kvičerův kariérní pád; byl zbaven prestižní pozice akčním výborem Národní fronty. Hlavním argumentem byla jeho politická činnost během třetí republiky, konkrétně příslušnost k pravicovému křídlu sociální demokracie a vazba na bývalé členy zrušené agrární strany. Navíc byl spolutvůrcem koncepce po únoru nepohodlného ministra výživy Majera. Kvičera se poté rozhodl vrátit k práci advokátního koncipienta. V červnu 1950 přijal místo technického překladatele a tlumočníka v národním podniku Konstrukta (spadal pod ministerstvo přesného strojírenství), kde překládal z ruštiny, angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny časem i velmi důvěrné materiály. Jeho jazykové nadání tak dokonce převážilo fakt, že byl v režimní hantýrce „bývalým člověkem“. V roce 1937 vstoupil do stavu manželského s Anežkou Prokšovou, časem se jim narodili synové Václav (1939) a Jiří (1952). Jednalo se o harmonické manželství, Václav své rodině věnoval spoustu času. Otevřeně se také hlásili ke katolické víře, každou neděli pravidelně navštěvovali bohoslužby v dejvickém kostele sv. Matěje. Kvičerova odbojová činnost začala nenápadně. V roce 1955 požádal svého přítele, spolužáka z hradecké obchodní akademie Josefa Potočka, o sehnání léku proti infekční žloutence pro svou neteř. Potoček, vrchní ředitel První české zajišťovny a na první pohled prověřený „soudruh“, člen strany od roku 1945, z titulu své funkce podnikal pravidelné zahraniční cesty na Západ a mohl tak v Československu nedostupný lék obstarat. Ve Velké Británii, v té době již plně vystřízlivělý z komunistických ideálů, již od roku 1953 intenzivně spolupracoval s Československým zpravodajským úřadem CIO (Czechoslovak Intelligence Office), jenž spadal, byť neoficiálně, pod britskou výzvědnou službu MI 6. Za pomoci svých vědomých i nevědomých spolupracovníků pro něj získával informace politického, vojenského či hospodářského charakteru, které měly mnohdy výrazný potenciál poškodit a nejednou i reálně poškodily vládnoucí komunistický režim v Československu. Na CIO Potočka napojil další spolužák z hradecké obchodní akademie, Josef Kosina. Jednalo se o metodu Bílé linky; významný exulant kontaktoval návštěvníky z Československa. Mohlo se jednat o sportovce, lékaře, umělce, obchodníky, vědce atd. Když zjistil, že smýšlejí kriticky o vládnoucím zřízení v Československu a jsou ochotni proti němu aktivně bojovat, předal je následně československé pobočce britské tajné služby. Václav Kvičera se stal mezi Potočkovými informátory trumfovým esem, pocházely od něj nejcennější zprávy, ke kterým se mohl dostat z titulu své pozice překladatele v n. p. Konstrukta. Šlo mimo jiné o podrobné zprávy ze zasedání podkomisí zástupců Varšavské smlouvy, jež se týkaly unifikace a výroby zbraní, dále např. o plány na zhotovení nového modelu tanku T-54, otravného plynu či informace o poloze vojenských základen. Rozbít špionážní aktivity Josefa Potočka a jeho společníků se československé rozvědce podařilo jen díky Karlu Zbytkovi (jinak také agent Kismet či Light), který pod krycím jménem Frost pracoval pro CIO. Zbytek byl dlouhodobě nespokojen se svým platovým ohodnocením a s chováním velitele CIO, generála Karla Procházky, jímž si připadal být ponižován. Z těchto důvodů nabídl své služby druhé straně a jako důkaz spolehlivosti „předhodil“ svým novým chlebodárcům Josefa Potočka. Ze Zbytka se stal posléze jeden z nejvýznamnějších agentů — přeběhlíků za celou éru komunistického režimu, jenž pomohl zničit celou CIO, kterou byli Britové nuceni rozpustit v říjnu 1957. Případ dostala na starost IV. správa ministerstva vnitra, tedy ekonomická kontrarozvědka. K zatčení Václava Kvičery došlo 14. července 1956. Ke své protirežimní činnosti se stejně jako ostatní zatčení brzy přiznal. Obžalován byl z vyzvědačství a vlastizrady, prokuraturu zastupovala obávaná Ludmila Matušínská, bývalá pošťačka, jež mimo jiné navrhovala trest smrti (naštěstí nevykonaný) pro Jiřinu Štěpničkovou. Zasedání Nejvyššího soudu pod vedením JUDr. Jaroslava Nováka proběhlo ve dnech 27. až 30. prosince 1956. Josef Potoček a Václav Kvičera si vyslechli rozsudky smrti, jejich další spolupracovníci byli odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody. V rozsudku mimo jiné stálo, že „jest nutno (Potočka a Kvičeru) zneškodniti jakožto nepřátele pracujícího lidu a navždy je z naší socialismus budující společnosti odstraniti“. Václav Kvičera před soudním tribunálem mimo jiné řekl: „Od února 1948 jsem byl také nepřítelem, nenáviděl jsem lidově-demokratické zřízení, a tím jsem dosud. Nesouhlasil jsem s postavením KSČ jako vedoucí složkou. Neuznávám žádnou diktaturu, ani diktaturu proletariátu.“ Popravy, jež proběhly na dvoře pankrácké věznice 26. ledna 1957, znamenaly poslední exekuci absolutního trestu pro ryze politické odpůrce režimu vyjma Vladivoje Tomka, k jehož justiční vraždě došlo v roce 1960. Odvolání s negativním výsledkem bylo bezprecedentně projednáno ve stejný den, jako byl vynesen rozsudek. Důvodem byla výrazná změna trestního zákona, která vešla v platnost od začátku nového kalendářního roku. Spočívala v tom, že v případech, kdy je to jen trochu možné, neměl být vynesen absolutní trest, ale trest na svobodě. Totalitní režim tak mohl mít komplikovanější cestu, využít poprav Kvičery s Potočkem k varování společnosti před spoluprací s tajnými službami „prohnilého“ Západu. Oslyšena byla i žádost o milost k prezidentu Zápotockému. Odhalení Potočka a dalších vysoce postavených a na první pohled loajálních pracovníků státní a hospodářské sféry mělo za následek masivní prověrky, které se týkaly stovek zaměstnanců. Předsednictvo vlády ČSR k tomu dokonce vydalo 14. března 1958 speciální usnesení. Vdova a synové Václava Kvičery se nedočkali ani elementární možnosti rozloučit se s tatínkem. Urna s jeho popelem byla zničena 26. května 1961 v Útvaru nápravných zařízení MV Praha — Pankrác. Autor: Mgr. Kryštof Zeman Václav Kvíčera | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek