Zvonili jsme za Václava Bendu: 8. 8. 2024 v 15:00

sdílet

Václav Benda | zdroj: www.vons.cz

„Král je nahý!“

* 8. 8. 1946, Praha
† 2. 6. 1999, Praha

„Základní fakta byla vždycky pravdivá. Vyjádření VONSu mohla být buď pravdivá nebo nepravdivá. Jestliže byla nepravdivá, je přece možné konkrétně ukázat na omyl a tvrzení jednoduše vyvrátit. To nejlehčí, co může moc udělat, je zavřít jejich autory a tím prokázat, že..haha..měli pravdu.“ Tak pravil „Václav Benda“ v nahrávce rozhlasového zpodobnění soudního procesu z října 1979 proti šestici spoluzakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Svobodná Evropa tehdy zdramatizovala a v dubnu 1980 poprvé odvysílala rekonstruovaný průběh líčení podle poznámek příbuzných obžalovaných, kteří byli v soudní síni. Václava Bendu před mikrofonem ztvárnil Karel Kryl.

22. listopad 1963 je asi nejstarší veřejně známý předěl na životní úsečce Václava Bendy, v den zavraždění amerického prezidenta JFK se totiž seznámil se slečnou Kamilou Neubauerovou díky jejím dvěma spolužákům z gymnázia. O čtyři léta později si oba u svatého Josefa udělili svátost manželství. V roce 1968 byli připraveni z okupované republiky odejít, ale nakonec se rozhodli zůstat a dostudovat. Paní Kamila matematickou analýzu a logiku a Václav Benda bohemistiku a filosofii, později v 70. letech ještě teoretickou kybernetiku. Už z matematického semináře znala paní Kamila Ivana M. Havla, jenž pak vedl diplomovou práci jejího manžela. „A protože Ivan je vzdáleným bratrancem Jiřího Němce, seznámili jsme se s lidmi z okruhu, který se scházel u nich v bytě,“ vzpomínala v jednom z rozhovorů. Zde ještě doplňme, že na Filosofické fakultě na sklonku 60. let založil Václav Benda Klub katolické mládeže.

Protože za normalizace odmítl vstoupit do KSČ, musel opustit filosofický obor a začal se věnovat počítačovému programování. Politický proces s hudební skupinou The Plastic People of the Universe v roce 1976 Václavem Bendou otřásl a přivedl ho k rozhodnutí podílet se na vzniku a fungování Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Pod slupkou takového formálního – snad až odpudivě formálního – popisu je však skryt poklad: Charta i Výbor (a následné reakce režimu) daly vyrůst jedinečnému společenství lidí, které spříznilo odhodlání nenechat komunisty dál krást či vyprazdňovat základní pojmy, jimiž dýchají lidský rozum i svědomí tak, jako plíce dýchají kyslíkem. Pravda. Solidarita. Spravedlnost. Věrohodnost… Vydávat křivé svědectví proti bližnímu, jak to režim žádal, Václav Benda odmítl.

Výslechy, zadržování, domovní prohlídky, zabavování psacích strojů, samizdatů, knih, osobní korespondence, instalace kamer sledovací složky StB naproti domu, vyhrožování, nabídky emigrace, s ničím z toho Státní bezpečnost neuspěla u Václava Bendy, ani u jeho paní a šesti dětí.

Těm doma četli dvě až tři hodiny denně, J. R. R. Tolkiena často – „Pán prstenů“ utvářel jejich představivost. Paní Kamila jednou na otázku, proč, odpověděla: „Jelikož jsme věděli, že Mordor je skutečný. Měli jsme pocit, že příběh hobitů a všech ostatních, kteří čelí Mordoru, je i naším příběhem.“

Václav Benda se v osmdesátých letech pokoušel zformulovat koncepci „paralelní polis“, která se do určité, ale malé míry podobala koncepci polské „Solidarity bojující“ Kornela Morawieckého. V čem se obě shodovaly hodně, byl důraz na propojení podzemních hnutí ve východoevropských státech, byť koncepce polská se v tomto směru zaměřovala zejména na Sovětský svaz; polské hnutí však systematicky chtělo navazovat na válečnou Zemskou armádu. „Paralelní polis“ se neměla v představě Václava Bendy stát bojovým nástrojem proti režimu, ale měla pro občany a díky nim postupně budovat funkční systémy ve vzdělávání, kultuře, vědě, toku informací, ekonomice a politice, avšak vždy tak, aby nevznikalo ghetto, nýbrž samosprávný subsystém, který neporuší podmínky legality.

 Václav Benda v prosinci 1989 spoluzakládal Křesťanskodemokratickou stranu, s níž o šest let později vstoupil do občanské demokracie, za kterou úspěšně kandidoval a byl zvolen senátorem. Devadesátá léta, respektive jejich druhá půle pro něj byla dekádou zápasu o vyrovnávání se s minulostí prostřednictvím Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V prosinci 1996 konstatoval: „Velká většina zločinů zůstane nepotrestána, to je tvrdá realita. Neděláme si iluze, že bychom mohli potrestat všechno zlo, které bylo za 42 let komunistického režimu spácháno. Naše práce slouží především budoucnosti, budování právního státu. Chceme obnovit vědomí, že každý zločin, byť by požíval sebevětšího mocenského krytí, může být jednou potrestán. Chceme, aby každý, kdo se takového činu dopustí, žil do smrti ve strachu, že se ze svého jednání jednou bude muset zodpovídat.“ Tomu, aby takové vědomí strachu mohlo natrvalo vzniknout, se celá ta léta snažilo bránit mnoho lidí, zejména z levicových politických stran.

Na závěr si připomeňme fragment z dopisu Václava Bendy, vězně číslo 9654/A2 ve výkonu čtyřletého trestu v Heřmanicích, jak ho namluvil Karel Kryl pro vysílání čs. stanice Rádia Svobodná Evropa: „Jelikož se nesnažím zachovat ani svůj život, ani své věci, ani svůj volný čas a nároky osobnosti, beru to jako skutečně pravé veselí. Nepochybuji, že vydržím vše, co mne potká nebo může potkat, a tajně doufám, že vše činím v Kristu a pro Krista, neboť maličcí jsme zde vlastně všichni.“

Autor: Tomáš Karabela

Na textech medailonků se dále podílejí autoři:
Mgr. Miloš Bernart; PhDr. Petr Blažek, Ph.D.; TMgr. Michal Macháček, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář, Ph.D.; Mgr. Hana Zdražilová, MSc.; Mgr. Kryštof Zeman

www.zvonypameti.cz

Václav Benda | zdroj: www.vons.cz

získejte od nás pravidelné novinky a tipy na dění v praze

Zadaný e-mail má špatný formát

* odesláním souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů

Smazat logy Zavřít