Otec zakladatel a první prezident Československé republiky, filosof, sociolog a morální maják, o který se tříštily i obě totalitní ideologie 20. století při snaze o jeho zničení. * 7. března 1850, Hodonín † 14. září 1937, Lány Tomáš se narodil roku 1850 v jihomoravském městě Hodonín Terezii a Josefu Masarykovým, kuchařce a kočímu zaměstnaným na panském statku. Nedobrá finanční situace rodičů způsobila trnitější pouť za vzděláním talentovaného syna, na studia si musel vydělávat poskytováním soukromých lekcí dětem ze zámožných rodin. Finanční prostředky a zázemí mu též zajistil policejní ředitel Anton Le Monnier, s jehož rodinou odcestoval do Vídně, kde úspěšně roku 1872 odmaturoval na Akademickém gymnáziu a poté zde vystudoval Filosofickou fakultu Vídeňské univerzity. Její profesor Franz Brentano v něm zanechal celoživotní myšlenkovou stopu. V roce 1879 získal titul docenta filosofie na základě vynikající habilitační práce Sebevražda jako masový sociální jev současnosti. V té době byl už rok ženatý s Američankou Charlottou Garrigue. Jejich vztah přinesl ovoce v podobě čtyř potomků — Alice, Herberta, Jana (mimo jiné ministra zahraničí Československa, nad jehož tragickou smrtí z 10. března 1948 se dodnes vznášejí otazníky) a Olgy. V roce 1882 se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde přijal místo mimořádného profesora filosofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě. Aktivně se zapojil do veřejného dění a brzy se stal známou, v očích mnohých kontroverzní postavou. V roce 1886 na sebe výrazně upozornil kritikou pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, podepřenou jazykovým rozborem profesora Jana Gebauera, zveřejněným na stránkách Masarykova odborného měsíčníku Athenaeum. Sáhnutím na „národní poklad“ českých dějin si u mnohých vysloužil nálepku vlastizrádce. Další výrazný průlom do veřejného dění, při němž opět hájil nepopulární pravdu proti většině, znamenala tzv. Hilsneriáda, proces s Židem Leopoldem Hilsnerem, obviněným v roce 1899 z rituální vraždy Anežky Hrůzové. Masaryk ostře vystoupil proti vzedmuté vlně primitivního antisemitismu a teorii, že vražda měla rituální podtext. Masaryk se též věnoval politické dráze. Od roku 1891 vykonával poslanecký mandát za Národní stranu svobodomyslnou (mladočeši) jak na Českém zemském sněmu, tak na celostátní Říšské radě. K mladočechům vstoupil se svými kolegy-realisty, s nimiž si vytyčil pozitivní program oproštěný od plytkých vlasteneckých frází. Už v roce 1893 na oba mandáty rezignoval kvůli nesouhlasu se směrem, kterým se ubírala mladočeská strana. Do lavic Říšské rady se vrátil v roce 1907 jako zástupce Realistické strany, již v roce 1900 založil, uspěl i v následných volbách roku 1911. „ „Člověk bez národa byl by ničím.“ “ Po vypuknutí první světové války Masaryk doslova s životním nasazením pracoval v zahraničním exilu na uskutečnění své velkolepé myšlenky — vzniku samostatného československého státu. V reformované, federalizované Rakousko-Uhersko již nevěřil. Jeho nejbližšími „druhy ve zbrani“ se stali Edvard Beneš a ve Francii žijící Slovák Milan Rastislav Štefánik, jenž ho napojil na francouzské politické špičky. Společně se stali klíčovými představiteli Československé národní rady, ustavené roku 1916 v Paříži jako orgán zahraničního odboje. Domácí protirakouský odboj zastupovala organizace Maffie, na Masarykovu zahraniční akci plně napojená. Klíčovým Masarykovým počinem bylo založení československých legií, jejichž členové se rekrutovali z řad českých a slovenských zajatců, dezertérů z rakousko-uherské armády a krajánků žijících v zahraničí a neohroženě bojovali na straně států Dohody. Legie se osvědčily v bojích na východní frontě (legendární bitva u Zborova z 2. července 1917) proti armádám Ústředních mocností, poté fantastickými vítězstvími nad bolševiky v rámci ruské občanské války, a byly tak klíčovým prvkem v uznání Československa po konci války. Poslední rok války zamířil Masaryk do Spojených států amerických, které se zapojily do bojů na straně Dohody roku 1917. Pomohl přesvědčit amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, že musí dojít k rozpadu Rakouska-Uherska, Wilson se totiž dlouho přikláněl k jeho zachování ve federalizované podobě. Washingtonská deklarace z 18. října 1918 definitivně stvrzovala poválečnou nezávislost na Rakousku-Uhersku a vznik svrchované Československé republiky, vyhlášené o deset dní později zástupci domácího odboje. Tomáš Garrigue Masaryk byl 14. listopadu 1918 naprosto očekávaně zvolen prvním prezidentem nového státu. Krátce po vzniku Československa zareagovala německá „menšina“ (přes 3 miliony obyvatel) žijící na území nové republiky vyhlášením čtyř autonomních provincií, jež usilovala připojit k Německému Rakousku, mezinárodně neuznanému poválečnému státnímu útvaru. V tu chvíli byl Masaryk nekompromisní a podpořil vojenskou intervenci do převážně německých pohraničních oblastí. Byl to ale také on, kdo se zasloužil o rychlé začlenění demokraticky smýšlejících Němců do fungování státu, i prostřednictvím svého osobního přítele, vlivného politika německé národnosti, Franze Křepka. Masaryk byl prezidentem Československa zvolen ještě třikrát (1920, 1927, 1934), naposledy již především proto, aby zajistil více času na získání podpory pro svého nástupce v prezidentském úřadě a věrného souputníka, Edvarda Beneše. To již byla ze strany národem milovaného Tatíčka Masaryka vyložená oběť vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu. Největší muž moderních českých dějin zemřel 14. září 1937 v prezidentském zámku v Lánech, snad jediné oko v Československu nezůstalo suché. Autor: Mgr. Kryštof Zeman Tomáš Garrigue Masaryk | Zdroj: commons.wikimedia.org