„Zdálo se nám, že to nejhorší se už stalo. Oběma nám vzali, co jsme milovali. Mně divadlo, Standovi film,“ vzpomínala na 70. léta Vlasta Chramostová. „A až se vrátíme, vrátíme-li se, budeme na tom třeba jako filmový režisér Kubásek po válce. Když přišli nacisti, řekl ´S těmi nechci mít nic společného, ´ a od filmu odešel. Když se po válce vrátil na Barrandov, v profesi mu to nešlo, charakter mu nepomohl. Otakar Vávra se svou Svatováclavskou orlicí byl mnohem lepší. A i v té době natočil skvělé filmy. Takže nás může čekat nejen prověrka charakteru, ale i talentu. Kubáskova osudová varianta se nám zdála v té chvíli nejhorší. Od té doby se u nás ujala otázka: ´Bereme to až po Kubáska!?´ A odpověď: ´Po Kubáska. ´“ *9. března 1933, Praha † 18. února 2019, Praha Stanislava Milotu poznamenala plebejskost rodného Žižkova, ke kterému se vždy hrdě hlásil. Pokřtěn Českobratrskou církví vyrůstal v chudé, avšak společensky čilé rodině. V domácnosti vládla maminka, otec pracoval jako dělník a babička se podílela na založení sociální demokracie. „Nikdy jsem neměl rudé trenýrky, ale srdce mi tluče nalevo. Máme je tam všichni, ale někdo to popírá,“ říkával. „Byl jsem kluk ze Žižkova, čtyři obecné, pět měšťanek a nazdar tvá Máňa,“ vzpomínal s tím, že zejména absolvoval „školu ulice.“ Chodil do skauta, rád kreslil, četl Mladého hlasatele a hrál fotbal, rovněž za starší žactvo. Nastupoval na beku, kryl záda útočníkům a bránil brankáře, což vlastně vystihuje Milotovu povahu. Původně chtěl být sochařem, ale na Střední uměleckoprůmyslovou školu ho nepřijali. Zkusil proto štěstí v barrandovských laboratořích, kde již pracovali jeho spoluhráči ze sportovního sdružení. V letech 1948—1951 se vyučil filmovým laborantem, zároveň absolvoval grafickou školu a vypomáhal kameramanům. Byla to tvrdá, ale krásná a užitečná škola. „Byl jsem okouzlen prostředím ateliérů, vůní juty, klihu a uhlíkových lamp,“ vzpomínal. „Denně jsem se díval, jak se filmuje. Domů jsem se vracel často až v jedenáct hodin večer. Díval jsem se a díval.“ Zásadní pro Milotův profesní vývoj bylo setkání s kameramanem Ferdinandem Pečenkou, kterému asistoval při filmování Plaveckého mariáše (1952) nebo Měsíce nad řekou (1953). Mentorem se mu stal i režisér Alfréd Radok, jenž ho naučil myslet obrazově, scénáristicky i dramaturgicky. V době nástupu dynamičtější filmové řeči se tak zrodil mistr ruční kamery, tehdy vážící přes deset kilogramů. Němci o Milotovi psali jako o „muži s železnou rukou“ („Mann mit eisener Hand“). Filmy nejen snímal, ale i nasvěcoval a obrazově komponoval. Nebyl pouhým nástrojem režiséra, měl vlastní tvůrčí ambice a cílevědomě za nimi šel. S režiséry spolupracoval už na technickém scénáři a účastnil se i střihu. „Je to nádherné dobrodružství být při tom od počátku až po konečný tvar. Než film dostane konečnou formu, je to vždycky drama. Připadám si jako otec, který čeká v porodnici a neví, co to bude,“ konstatoval v 60. letech, kdy se prosadil a mohl si vybírat z množství nabídek. Prvním samostatným filmem se stal snímek Na laně (1963) podle scénáře Jana Procházky, který si Milotu vyžádal. Následovaly další filmy i množství krátkých a televizních snímků. Pracoval v Německu, Nizozemsku, Anglii, Indonésii, Indii, Íránu či Izraeli. Nejvíce ho však proslavil domácí film Spalovač mrtvol (1968), za nějž obdržel cenu Trilobit. Snímek se dodnes promítá jako studijní materiál na FAMU, což Milotu velmi těšilo. Na Spalovači mrtvol spolupracovala i herečka Vlasta Chramostová, s níž se sblížil poté, co po autonehodě přišla o syna. Když se jí zeptal, zda spolu budou, odpověděla, že ale neví, zda jí lékaři nebudou muset amputovat nohu… „Právě proto se ptám teď,“ odvětil a stali se nerozlučnou dvojicí až do konce svých dnů. Žili v pátém patře domu na Čelakovského sadech u Národního muzea a zblízka tak prožívali dějinné zvraty, které Milota bez bázně dokumentoval. Ať už se jednalo o dění v Praze po příchodu sovětských vojsk v srpnu 1968 nebo Palachův pohřeb v lednu 1969. Unikátní a pro Moskvu nepohodlné záběry vzápětí poslal do zahraničí a obletěly svět. Normalizovaný režim se je pak snažil zpětně vykoupit. „V ateliérech Standovi všichni týdny a měsíce poplácávali po zádech jako hrdinovi,“ vzpomínala Vlasta. „To jen u výslechu nový ředitel soudruh Fábera říkal: ´Kde vás to vychovali? ´ — ´V dělnické žižkovské rodině, pane řediteli, ´ Standa na to. ´Vy ale mluvíte jako agent západní rozvědky. ´ ´Já na rozdíl od vás a dalších zde přísedících nejsem členem žádné rozvědky! ´“ Pracovní poměr byl Milotovi ukončen v září 1971. Nenásledoval osud desetitisíce emigrujících, i když měl v cizině dveře otevřené. Ozval se Alfréd Radok či Moris Ergas: „Když jsem tě viděl točit, vrátila se mi víra ve film!“ Vyřkl italský producent a nabídl Milotovi, aby jel lodí kolem světa a točil, co chtěl. Milota nechtěl dělat kompromisy, ačkoliv si volbu zůstat ve vlasti občas vyčítal. Byl fixován na Vlastu a maminku. Patrně také nepočítal s tím, že odloučení od srdcové profese bude tak dlouhé. Vydělával si pak natáčením reklam a naučných filmů pro učně. Rovněž rukodělná výroba lamp z odpadového skla se stala režimu nepohodlným manželům důležitým zdrojem obživy. Mezi prvními podepsali Chartu 77 a Stanislav pak pro zahraniční stanice natáčel disidentská prohlášení a dokumentoval bytové divadlo Vlasty. Následovaly výslechy a další ústrky, například na devět let odebrání domovní telefonní linky. Milota ztratil nejlepší profesní léta a byť vystupoval jako tvrďák, strádání se na něm podepsalo. Dostavily se tři mozkové příhody, přičemž ta druhé začátkem 80. let způsobila i výron, který mu zalil sítnici pravého, to jest kameramanského oka. „Biľaka a Husáka vidět nepotřebuji, ty znám, a na to, co se děje kolem, mi jedno oko úplně stačí!“ Snažil se pobavit okolí. Jak konstatuje Vlasta, humor byl jeho postojem k životu i obranou. Po třetí mozkové příhodě v 51 letech přestal kouřit a odešel do invalidního důchodu. Osmdesátá léta převážně prožili s Vlastou na chalupě v Prysku nedaleko Kamenického Šenova, kde i měli svatbu, a do Prahy se vraceli jen jednou do měsíce. Na konci dekády se cítili být na okraji společnosti, a přesto se snažili být aktivní, například sháněli podpisy pod petice za propuštění vězněného Václava Havla. Dodejme, že často marně. Zadostiučinění přišlo až se sametovou revolucí, kdy Milota fungoval jako koordinátor a Havlův pobočník. Byl tam, kde se připravovalo to, co zanedlouho nastalo. Účastnil se s Havlem i jednání se sovětskými emisary, režíroval jeho projevy, a dokonce otestoval i pro budoucího prezidenta připravenou povzbuzující injekci. Cítil se vyčerpaně, ale skvěle. Euforie však brzy opadala. Když se stěhovalo Občanské fórum z Laterny magiky a slavilo se za prozpěvování písně Jednou budem dál, Milota již seděl v hledišti a tušil, že se končí jedna důležitá etapa. „Ale proč jsi seděl jako divák?“ Ptala se ho Vlasta. „Už jsem se díval na ostatní, jak se vzdalují. Věděl sem, že dál s nimi nepůjdu, věděl jsem, že co bylo moje, končí.“ Stal se ještě šéfem hradního sekretariátu, ovšem zároveň Havlovým kritikem. „Chtěl oponenta, a oponenturu nesnáší. Plete si mě s Cibulkou, ale já si ho s Masarykem nepletu!“ Nelíbilo se mu, že nového prezidenta obklopili lichotníci a nelehce nesl zjištění, že „ani intelekt tak mimořádný, jako je Havlův, nemůže zůstat uchráněn vlivů moci“. Z Hradu odešel po čtyřech měsících oficiálně ze zdravotních důvodů. Po letech se vztahy urovnaly a Milota nejednou veřejně bránil starého kamaráda proti jeho kritikům. Nabídky jiných politiků, aby jim dělal poradce, odmítl, raději přímočaře glosoval veřejné dění. Působil v Radě Státního fondu kinematografie i v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, odkud odešel na protest v době krize v České televizi. Stanislav Milota obdržel Cenu Františka Kriegla, Čestnou medaili T. G. M. a v roce 2016 Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu. Radost mu udělalo, když se objevily jeho ztracené záběry z pohřbu Jana Palacha či když si zahrál v Havlově snímku Odcházení (2011). Kriticky se stavěl k vulgarizaci a komercionalizaci filmu, které připisoval na vrub masovosti televizní tvorby. „Můj idealismus zní: sloužit životu,“ říkal v kontrastu. Na otázku, zda by chtěl být kameramanem znovu, odpověděl: „Myslíte, že se ještě jednou narodím? Jeden lidský život by měl člověku stačit.“ A dodal: „Za to, kým jsem, bych chtěl nahlas poděkovat mámě, tátovi a Vlastě. Děkovat totiž často zapomínáme.“ Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Stanislav Milota | Zdroj: www.ceskatelevize.cz; TV pořad Zlaté šedesáté, díl 326