„Jen třicet šest jest v každé generaci, kteří nosí jméno svatého čísla: lamet vav. Jen třicet šest jest těch, kteří zachovávají svět.“ * 27. 12. 1924, Hradec Králové † 1. 4. 1988, Mnichov Je těžké nebýt osobní při přemýšlení o člověku, který sám uměl vstupovat do života druhých jen úzkými osobními chodníčky a který si jeden takový našel rovněž k autorovi tohoto textu, proto i tento medailonek bude putování dílem po dlážděných cestách faktografických a dílem po v trávě vyšlapaných cestičkách do hlubokého lesa. Rozina Jadrná se narodila do rodiny chlumeckého lékaře, maminka jí zemřela nedlouho po jejím narození a jako jedináček se Růženka učila spoléhat zejména na sebe. Z vůle otce nešla po měšťance na konservatoř, jak si sama přála, ale na tři roky do „knedlíkárny“. Ze školních lavic si však odnesla pro budoucí léta velmi důležitou znalost jazyků německého a francouzského. Po druhé světové válce přišla také o tatínka. Vzdělání si doplnila dramatickými kurzy — jako herečka se uplatnila v Malostranské besedě, kde se potkala například s Ivanem Vyskočilem. Pracovala v administraci deníku Práce a když třetí republiku korunoval únorový převrat, na shromáždění zaměstnanců se odmítla na komunistickém řádění podílet a Antonína Zápotockého prohlásila volem. Bylo jasné, že Československo padá do propasti, a Rozina se začala připravovat na cestu do svobodného světa. 27. března 1948 nastoupila na Malostranském náměstí do autokaru pro účastníky zájezdu za pamětihodnostmi Pošumaví. Vybavena byla dvěma kouzelnými klíči, které jí pak pomohly odemknout brány svobodného světa, kytarou napěchovanou cigaretami a růžencem po mamince. Zájezd opustila u Černého jezera a po mnohahodinovém putování sněhem překročila státní hranici, cíl už si vybrala: Francie. Po nejednoduché cestě Německem a Belgií zaplatila pašerákům (kamínků do zapalovačů) za pomoc s přechodem do Francie, kousek za hranicí ale byla skupina zadržena. Francouzská policistka po osobní prohlídce, při které u Roziny našla jen krabičku od léků s českou půdou a růženec, rozhodla, že česká katolička do Francie smí vstoupit. Tak prakticky začal Rozinin život ve svobodném světě, v Latinské čtvrti Paříže, tehdy bědném místě chudiny, vydělávala si péčí o děti, šitím, pletením a prodejem tužek po domech, ve volném čase chodila po galeriích a divadlech, na krajanské scéně „Maryša“ pak hrála s Járou Kohoutem a Janem Snížkem, kteří jí pomohli do čs. vysílání pařížského rozhlasu k Léonu Hirschovi. Rozinu už v Praze přitahovala pantomima, proto není divu, že si k ní, byť na chvilenku, našla cestu i v Paříži, kde právě začínal na Montmartru zkoušet představení nějaký Marcel Marceau. Na doporučení profesora Hartla z Prahy v Paříži navštívila Jiřího Voskovce, jenž tehdy působil v UNESCO a od něhož získala informaci, že v německém Mnichově se chystá nové americké rádio: Svobodná Evropa. Rozina projevila zájem a Jiří Voskovec se přimluvil u Ferdinanda Peroutky, od něhož zanedlouho získala pozvání. V mnichovském rádiu se tradovala taková anekdota… „Víte, jak naše rádio vzniklo? Uprostřed Anglické zahrady seděla Rozina na redaktorské židli a kolem ní pak postavili Svobodnou Evropu.“ Sama Rozina popsala svůj příchod do Mnichova v listu paní Ivaně Tigridové počátkem 80. let: „Víš Ty, co se stalo prvního března 1951? Na mnichovské nádraží dorazil osobní vláček, který stavěl na každé mezi a z jeho třetí tříđy vystoupila vycmrdlá blondýna v hrozném, brčálově zeleném hopsafráčku. Střevíčky, které se hodily do Paříže, kde už začínaly rozkvétat forsitie, ale které se zabořovaly do marastu ze sněhu a bláta tady v Mnichově. Kufírek, plný knih, dvě halenky a jedna sukně, prostě někde něco a v kapse blechy a tohoto tvora přivítal na nádraží Pavel Tigrid s ohromnánským pugéten karafiátů. Jan Snížek k nim přihodil úsměv „dobrý večer, milí přátelé, dobrý večer“ a hned dodal „slečno, chovejte se jako hvězda“. Do prkvantic – já a hvězđa!“ A Rozina Jadrná se před rozhlasovými mikrofony hvězdou stala ve všech dramatických či literárních formátech. Téměř až do stadia supernovy se pak vypracovala jako diskžokejka. Její „Nazdar, děvčata, nazdar, chlapci, tady je Rozina!“ se poprvé na vlně 417 metrů ozvalo jako úvod pořadu „Odpoledne s hudbou“ 15. února 1965 a první skladbou, kterou pustila, byla „Hello, Dolly!“ od Louise Armstronga. Reportéři deníku Tagesanzeiger 25. ledna 1969 přiblížili její práci pod záhlavím „Pop-rozinky paní Rozinky“: Stovky řezenských teenegerů poslouchají téměř den co den tříhodinový pořad popové hudby v pořadu „Afternoon music“, který vysílá Rádio Svobodná Evropa. Dva naši kolegové navštívili paní Rozinu, jistě nejoblíbenější dýdžejku RFE, v jejím studiu v Mnichově u Anglické zahrady. Je právě 15:10 a zatímco doznívá znělka, usedáme v malém studiu naproti Rozině Jadrné. „Dnes je Barbory, všem Barborám musím tedy nejdřív pogratulovat.“ Rozina gratuluje ve své mateřštině, my sedíme potichu jak myšky, protože teď jsou u rádia nadšení posluchači z Československa, Bavorska a dokonce i Polska. Hraje první písnička a Rozina nám vypráví o svém tříhodinovém pořadu, o který se dělí se svou kolegyní. „Víte,“ říká v Československu narozená dýdžejka, „tomuto pořadu dopomohl na svět Ľudo Dvorský skoro před čtyřmi lety. Pak přešel do New Yorku, ale každou sobotu od něj dostáváme dvě padesátiminutové nahrávky.“ Před Rozinou na pultu leží hora dopisů. Z Československa, Polska i Bulharska. „Ano, dostávám denně opravdu mnoho dopisů a hudebních přání. K tomu je třeba říct, že mladí lidé ve východním bloku si jen těžko seženou americké či anglické hity.“ Paní Rozina se snaží vyhovět každému přání. Ta přání je třeba vyhledat v archivu obsahujícím deset tisíc dlouhohrajících desek. „Podívejte se, třeba tady píše kluk z Prahy, že zrovna udělal přijímací zkoušku a prosí, abych mu zahrála „Master Jack“, a to přesně v 15:30, aby si to mohl nahrát na připravený magnetofon.“ A skutečně, přesně v 15:30 zazní „Master Jack“. Ptáme se, jestli je ona sama milovnice popu. Pousměje se. „Samozřejmě, ale to víte, mám radost když si lidé pořád dokola nepřejí Beatles. Je zábavnější, když můžu pustit něco nového, neznámého.“ „Mohla bych vám toho vyprávět….třeba nedávno byl v tomto studiu David Garrick a ten se zmínil, že jeho bratr sbírá známky. No a za pár dní jsem měla přeplněnou schránku. Dopisy plné známek s prosbou: dej známky Davidovi, aby věděl, že má i v Československu fanoušky. To mě opravdu moc potěšilo.“ Takové čtení vykresluje Rozinu jako jednu z tisíců úspěšných dýdžejek a dýdžejů, které svět poznal, ale byl by to nepravdivý obraz. Pravou podstatou jejího vysílání byl co jen možno osobní přístup. Ano, je to zhola nemožný koncept pro rozhlas, a stal se realitou na dvě dekády. Rozina Jadrná znala podle jména či značky tisíce posluchačů, vlastně generace posluchačů, o každém si pamatovala či měla zaznamenáno vše, co si přečetla v dopisech a pohlednicích, a navíc i to, co jí napověděla intuice. A tak skládala svoje pořady. Jak působila na nás, kteří jsme seděli u rozhlasových přijímačů, ilustruje vzpomínka jistého Jirky, jenž si (pod vlivem „Kinks“) zvolil značku „Crazy Dandy“: „Mám kdesi doma v knihovně sešit, do kterého jsem si zapisoval názvy skladeb, které mě v hudebních odpoledních RFE zaujaly. Je v nich patrný posun od mainstreamu k britskému rhythm and blues a postupně k původním blues, která – jak řekl Muddy Waters – uvedli ve známost mladí britští rockeři a přivezli je nazpět z Británie do Spojených států. „A my se pak mohli muzikou uživit,“ dodal Waters. Spojené státy byly nějaký čas ve vleku britské vlny, než američtí muzikanti objevili, jaké poklady mají doma. Také s pomocí Roziny jsem svůj zájem postupně přesouval k Animals, Troggs, Hendrixovi a Doors. A když jednoho lednového odpoledne roku 1969 řekla, že zahraje z přelomové desky, která před týdnem vyšla, byl jsem jejím výběrem ohromen, ovšem už na tom správném hudebním břehu. Zahrála tehdy druhou skladbu z první desky Led Zeppelin.“ Zaznamenejme také tři hlasy Roziny dovnitř, do rádia. V čs. redakci byla počátkem 70. let jediným člověkem, který americké vedení upozornil na Pavla Minaříka jako na podezřelou osobu. Marně. Když v půli 70. let hrozilo, že čs. stanice přijde o vysílání na střední vlně, neváhala Rozina varovat Samuela Beluše, že by to znamenalo katastrofu pro oblíbené hudební vysílání, protože archiv by přestal dostávat gramodesky, což bylo právě na střední vlnu navázáno, a pohrozila i svým odchodem do (nespecifikovaného) konkurenčního středovlnného vysílání. A konečně rok 1966, Rozina v lednu ostříhá Julia Firta před „hříšnými experimenty“ ve vysílání pro mladé: „Mládež se nesmí poučovat, mládež se nesmí vést. Můžeš být jen upřímný, svěřit poctivě to, co víš, i když to je málo. Nesmíš uměle konstruovat. Mládež nesnáší polopatismus. Nadhozené věci ji nutí k objevům. Mládež má tykadla pro pravdu a upřímnost. Jakákoli lež, jakékoli předstírání a jsi vyřízený. To byl také důvod, proč měl náš program větší úspěch, než v jiných odděleních.“ Mnichovská „Odpoledne s hudbou“ doma zvedla tak mohutnou vlnu zájmu, že komunisté v Československu se rozhodli vytvořit už v červenci 1965 konkurenční pořad „Mikrofórum“. Státní bezpečnost den co den zachytávala dopisy odesílané na adresy Svobodné Evropy. V září 1971 se Rozina vdala za pana Karla Pokorného, jenž v jednom rozhovoru vzpomíná: „Mojí matce dokonce při výslechu v Bartolomějský řekli, že kdyby sem Rozinu dostali, tak ji popravěj.“ Karel Kryl ve vlastních pořadech z „Mníšku pod Alpou“ i ve společných silvestrovských s Rozinou říkal své kolegyni „Rozára“. Byla to ona, kdo mu po příchodu do mnichovského exilu otevřel svoje srdce obrazně a svoje dveře fyzicky, a vlastně nejen od bytu, ale i od sklepa: v něm byly po vylisování ukládány Krylovy gramodesky před odesláním zájemcům. Velkou zásluhou Roziny rovněž bylo, že nenechala jeho jméno zapadat prachem zapomnění, doma se v rádiu a televizi objevit nesmělo: Karel Kryl často byl i s kytarou hostem jejích pořadů, až poté se stal (zprvu trochu nečekaně sportovním) redaktorem Svobodné Evropy. Rozina Jadrná Pokorná zůstala bezdětná a současně děti měla. Dvě. „Moje bejby“ jim říkala. Prvním bylo rádio, druhým výtečné knižní nakladatelství „Arkýř“, které vytvořila se svým manželem. Zalistujme si ještě dopisem „Rozáry“ pro paní Tigridovou z března 1981, tedy po třiceti letech práce v rádiu a také po bombovém útoku Šakala na sídlo Svobodné Evropy: „…đíky Arkýři a té mizerné explozi do mne vjela chuť do těch dalších třiceti. Kvůli Arkýři proto, abychom mohli — přece jen pomocí rádia — vydat ještě další zakázané autory a kvůli explozi proto, že do mne vjel vztek, truc a snaha dokázat těm pablbům, že Slovo musí nutně vyhrát nad prskavkama.“ Dvě věty citované v úvodu jsem převzal z románu Ivana Olbrachta „Golet v údolí“, slouží k ilustraci myšlenky novináře Josefa Jedličky, který se kdysi Karlovi Jadrnému Pokornému svěřil, že jeho paní musí být „lamet vav“. Byla. Autor: Tomáš Karabela www.zvonypameti.cz Rozina Jadrná Pokorná | Zdroj: archiv Karla Jadrného