Muž, kterému nešlo o exhibici jeho nepochybné intelektuální kapacity, ale o její praktické využití k efektivní humanitní a pedagogické práci. Životním cílem se mu stala oddaná služba potřebným bližním, zejména dětem. * 21. června 1895, Praha † 15. února 1976, Curych Smíchovský rodák nepatří mezi obecně známé osobnosti našich dějin. Pro jeho hyperaktivní, ale zároveň neokázalý životní styl bylo určující duchovní obrácení, jímž prošel jako mladík tváří v tvář smrti v zákopech první světové války. Hluboce ho zasáhlo masové vraždění, jehož byl svědkem u slovinské Gorice, a byl šťasten, když do konce války mohl beze zbraně sloužit, bez ohledu na jejich národnost, trpícím raněným a nemocným, od nichž se nakonec sám nakazil tyfem. Veškerý jeho příští život zásadně nasměrovalo zvláštní zjevení, které po letech popsal takto: „Ocitl jsem se na ostrově v temném rozbouřeném moři. Kolem tonuli lidé, kterým jsem pomáhal na břeh. Zjevení mizelo za úchvatné hudby či zpěvu. Strašlivé mraky vystřídala oslepující záře a mě naplnilo nevýslovné blaho. Tehdy jsem pochopil, že můj život nepatří už mně, ale Bohu k službě lidem, k záchraně tonoucích.“ V tomto rozpoložení mysli ho oslovuje Ježíšovo Kázání na hoře — a z ateistického vojáka rakouské armády se stává bytostně věřící křesťan, jehož ideálním vzorem bude až do smrti biblický Ježíš. Ježíši bude, bez vazby na kteroukoli konkrétní církev či náboženskou společnost, svobodně a radostně sloužit ve svých bližních, pevně přesvědčen, že „můj život nepatří mně.“ Tato niterná proměna a odhodlání jej později přivedou k činorodému veřejnému působení a jsou i logickým důvodem pacifistického přesvědčení, které nekompromisně, leckdy i na hraně zákona, prosazuje proti absolutně většinovému nekřesťanskému principu odplaty „oko za oko“, a to i v politicky ožehavých situacích vyostřených národnostních konfliktů. Což mu samozřejmě přináší nemálo problémů, odsudků a v lepším případě neporozumění jeho spoluobčanů. Asi nejvlivnějším Čechem v Pittrově životě byl filosof Emanuel Rádl, jehož reflexi situace po roce 1918 rád citoval: „Lidem je potřebí křesťanství otloukat o hlavu“. Mezi nejvýraznější počiny, jimiž Pitter v praxi naplnil svou duchovní inspiraci a aspiraci, bezpochyby patří (vedle bohaté publikační a přednáškové činnosti a řady přednesených veřejných a rozhlasových proslovů) Milíčův dům, otevřený v roce 1933 na dělnickém Žižkově pro mimoškolní aktivity s dětmi pražských proletářů. Založení Milíčova domu připravovalo po vzniku republiky s nezdolným entuziasmem společenství duchovně spřízněných přátel pod milíčovským názvem Nový Jeruzalém. Členové sdružení v následujících letech tvořili kádr nejužších Pittrových spolupracovníků. Pro pedagogické vedení dětí Pitter využíval své osobní zkušenosti z návštěv výchovných zařízení v zahraničí, obdivoval zejména britské speciální školství. Zvláště jej zaujala pozornost věnovaná individuálně každému dítěti a výchova k samostatnému, sebevědomému projevu. Projekt se zdárně rozvíjel a fungoval v úzké inspirativní spolupráci s Pitterovou celoživotní švýcarskou partnerkou a spolupracovnicí Olgou Fierzovou. Nad osudem tohoto unikátního zařízení se začalo rychle smrákat po únorovém komunistickém puči. O Pittera se už setrvale zajímala StB. Olze Fierzové neumožnili po odjezdu na pohřeb sestry do Švýcarska návrat do ČSR, dům se měnil dle sovětského vzoru ve standardní družinu. Při prověrce před kádrovou komisí bylo Pittrovi sděleno: „Minula doba charitativních, humánních spolků. Je nutno se zapojit do socialistických masových organizací, pracovat v novém duchu pro kolektivizaci společnosti. Děláš to špatně, soudruhu!“ Ale nejbolestněji se jeho života dotkly otřesné projevy české nenávisti, které neočekávaně vyhřezly na májových pražských ulicích. V první poválečné promluvě v Milíčově domě v neděli 27. května 1945 zdrcený Pitter neoslavoval vítězství. Promluvil jinak, než jeho posluchači čekali: „Obtíženi velkými vinami a s hlubokým smutkem vstupujeme do novodobého období dějin. Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes, tak zotročený pomstychtivostí. Či je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti?“ V dějinách česko-německých vztahů pozoruhodná a svým pojetím a realizací výjimečná byla Pitterova humanitární iniciativa „AKCE ZÁMKY“, předznamenající jeho intervence ve prospěch humánnějšího provádění odsunu. Z přeplněného terezínského koncentračního tábora, kam za Protektorátu byly často transportovány i některé z „milíčovských“ dětí a kde se rozmohla tyfová epidemie, zazněly koncem války zoufalé prosby o pomoc. Pitter neváhal a pustil se s plnou silou a vynalézavostí do záchranné akce s cílem odvézt nemocné a ohrožené děti do bezpečí. Jako člen sociální komise České národní rady vytypoval několik zámečků poblíž Prahy — Olešovice, Štiřín, Kamenici a Lojovice (k nim později přibyl penzion Ládví), které z pověření ČNR prohlásil za státní majetek a převzal jménem ministerstva zdravotnictví s tím, že v nich budou postupně zřízeny ozdravovny pro české děti vracející se z koncentračních táborů. Aby zabránil drancování objektů sovětskými vojáky, opatřil interiéry varováním před tyfovou infekcí. Zároveň si vybral několik vhodných spolupracovníků. Centrem akce učinil Milíčův dům. Již týden po záboru bylo do Olešovic převezeno kromě nábytku z ubytoven Hitlerjugend prvních 40 dětí. Pitter při tom hned porušil zadání, protože nešlo o české ani židovské děti, ale o nejohroženější dvou až tříleté děti německé určené k odsunu. V zámcích nakonec nejdéle zůstaly děti německé a židovské, což vyvolávalo nevraživost řady Čechů. Rudé právo psalo, jak se v Pittrových ozdravovnách skvěle daří Hitlerovým pohrobkům, kteří se tam nalévají plnotučným mlékem, zatímco české děti mimo zámek s bídou dostávají mléko obyčejné. Pitter si vymohl povolení ke kontrole internačních sběrných táborů, v nichž přežívali, i se svými dětmi za úděsných podmínek, Němci určení k odsunu. Pokoušel se na to upozornit vlivné osoby, včetně prezidenta Beneše (s nulovým výsledkem). Kromě zlovolných reakcí veřejnosti i anonymů dosáhl toliko zrušení monstrózního tábora na Strahově. Snažil se ještě alespoň organizovat pro „zámecké“ děti určitou pomoc ze zahraničí, ale v roce 1947 akce skončila, pomalu skomíral i Milíčův dům a situace nezadržitelně spěla k jedinému smysluplnému řešení — emigraci. Pitterův charakter, pevně podepřený duchovními základy, možná nejpřiléhavěji vyjadřuje ocenění mimořádně odvážného nasazení ve prospěch židů a zejména židovských dětí za Protektorátu i po osvobození izraelským titulem „Spravedlivý mezi národy“. Příznačný je i fakt, že kromě tohoto ocenění obdržel za své následné působení v emigraci vysoká švýcarská a německá vyznamenání, zatímco v rodné zemi jeho výjimečně pozorný a vždy pohotově akční přístup k pomoci potřebným, zvláště dětem, v každé době a situaci mohl být připomenut teprve in memoriam po sametové revoluci. Autor: JUDr. Pavel Zeman www.zvonypameti.cz Přemysl Pitter | Zdroj: Archiv P. Pittra a O. Fierzové, Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského v Praze, fond Fotoarchiv