Sochy Olbrama Zoubka působí křehce, téměř nejistě. Jako by se každou chvíli měly rozpadnout. Právě v této subtilnosti však tkví jejich síla. Zoubkovi se dařilo působivě vyjádřit důstojnost i milníky českých dějin bouřlivého 20. století. * 21. dubna 1926, Praha † 15. června 2017, Praha Neobvyklé křestní jméno dostal Olbram Zoubek po středověkém arcibiskupovi z románu, zároveň mělo vyrovnávat zdrobnělé příjmení. Mladý chlapec vyrůstal v dobře situované měšťanské rodině, přičemž otec Václav sloužil v legiích a po válce pracoval jako bankovní úředník. Maminka Věnceslava bývala učitelkou, pak v domácnosti. Profiloval se jako výborný student reálky a zároveň jako manuálně zručný hoch, který se dokázal věnovat i truhlářství. Paradoxně však z kreslení dostával horší známky. To se změnilo až s příchodem nového pana učitele Miroslava Kužela, jenž Olbrama přivedl k modelování, které ho pohltilo. Po maturitě v roce 1945 se proto přihlásil na Akademii výtvarného umění, u přijímacích zkoušek však neuspěl. „Myslel jsem si, že jsem snad nejtalentovanější ze všech, že svět je nespravedlivý, bylo mi do breku,“ vzpomínal později na neúspěch, který však měl šťastný konec. Brzy nato byl totiž přijat na UMPRUM, kde studoval u profesora Josefa Wagnera a nalezl kultivované prostředí. Právě tam také poznal svou budoucí manželku Evu Kmentovou, později významnou sochařku, s níž sdílel život i ateliér. Patřili ke generaci, která vstupovala do dospělosti s nadějí na svobodnou budoucnost. Zoubek se účastnil pražského povstání a zpočátku sympatizoval s komunisty, jak tehdy činila i značná část kulturní elity. Během únorových událostí roku 1948 však přišlo první vystřízlivění. „Najednou jsem si uvědomil, že jsme to my, kdo útočí,“ vzpomínal. Tyto historické zkušenosti spolu se strachem z autorit a nepříjemných situací Olbrama naučily opatrnosti, s níž vedl vnitřní zápas. V éře stalinismu a socialistického realismu se postupně snažil hledat vlastní umělecký výraz. Nebylo to snadné a s manželkou se živili restaurátorskou prací. Klíčovou inspirací se pro Zoubka stala návštěva Řecka. Antika a řecká mytologie ho fascinovaly natolik, že se k nim ve své tvorbě opakovaně vracel. Jedním z nejsilnějších momentů jeho života se stalo sebeupálení studenta Jana Palacha v lednu 1969. Zoubek tehdy sejmul Palachovu posmrtnou masku, která byla následně vystavena na Václavském náměstí u Národního muzea. „Ten dotyk přímo s mrtvým tělem, s tím polobohem… Jan Palach nebyl normální člověk, to byla myšlenka sama,“ emotivně přemítal ještě po letech. V roce 1970 vytvořil také bronzový náhrobek na Palachově hrobě na Olšanských hřbitovech. Státní bezpečnost jej však vzápětí nechala odstranit a roztavit. Obnoven byl až po roce 1989. Zoubek rovněž vytvořil náhrobek Palachova následovníka Jana Zajíce ve Vítkově, který však mohl být instalován jen částečně. Normalizace znamenala pro Zoubka dlouhá léta profesní izolace. Nemohl dlouho veřejně vystavovat ani realizovat zakázky, a tak se znovu živil restaurátorskou prací, například na sgrafitech renesančního zámku v Litomyšli. Do toho mu zemřela manželka Eva a znovu se oženil. Paradoxně právě toto období považoval za jednu z nejplodnějších etap své tvorby. Byl přesvědčen, že dobré umění vzniká spíše z napětí než z pohodlí. Nejlépe to podle něj funguje ve chvíli, kdy moc začíná ochabovat — takto vnímal zejména šedesátá léta a později i konec let osmdesátých. V té době také podepsal petici za propuštění Václava Havla a protestní prohlášení Několik vět. V roce 1989 se aktivně zapojil do listopadových událostí jako člen akčního výboru Svazu českých výtvarných umělců. Natrvalo se vrátil do rodné Prahy, kde následující tři desetiletí plodně tvořil. Roku 1990 se stal členem Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska i zakládajícím členem obnovené Umělecké besedy. Na nové poměry nahlížel s odstupem. „Myslel jsem si, že když se změní režim, změní se národ. Lidé ale zůstali stejní,“ konstatoval s jistou deziluzí. Za největší škodu, kterou si česká společnost z období normalizace odnesla, považoval především lhostejnost. Všímal si ovšem také nových limitů: „Každá doba vytváří před lidmi mříž. Komunistickou se dalo trochu prolézt, ta kapitalistická, finanční, je mnohem důslednější.“ Přesto vytvořil řadu výrazných děl, která jsou dnes zastoupena v galeriích i ve veřejném prostoru a nejednou reflektují české dějiny. K nejznámějším patří Pomník obětem komunismu na pražském Újezdu nebo pomníky věnované Miladě Horákové a Josefu Toufarovi. Olbram Zoubek nebyl člověkem okázalých gest. Vystupoval klidně a promyšleně. V osobním kontaktu až zdrženlivě, nikoli však chladně. Jeho autorita vycházela z autenticity. Byl systematický a vytrvalý, nevěřil v náhlé osvícení bez každodenní práce. Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Olbram Zoubek, 2015 | Zdroj: Wikimedia Commons, autor: Jindřich Nosek