„Toyen mě fascinovala svou nespoutaností“ * 8. září 1919, Zákupy † 3. května 2022, Praha Doktorka Meda Mládková, rozená Marie Magdalena Františka Sokolová, ekonomka, politoložka, historička umění, tanečnice, galeristka a mecenáška, se narodila v rodině českého sládka zámeckého pivovaru a sudetské Němky, jejichž manželství ale patrně nefungovalo uspokojivě, jak popisovala po letech: „Neměla jsem rodinu, kde bych byla šťastná. Maminku jsem sice milovala, také jsem ji později vzala do Ameriky, ale její manželství nebylo šťastné. Třeba večeře musela být přesně v pět hodin a když to tak nebylo, otec ji vzal a vyhodil z okna. My s bratrem jsme tedy byly takové vystrašené děti.“ Z královéhradeckého klasického gymnasia chtěla slečna Sokolová odejít na obchodní akademii a věnovat se tanci, s čímž rodiče nesouhlasili, avšak svou dceru z její vysněné dráhy nevykolejili. Po svém přestěhování do Prahy a přechodu do rodinné školy absolvovala v osmatřicátém roce i kurz u choreografky Marty Aubrechtové a jako tanečnice vystupovala v Klajpedě a Vídni a přivydělávala si tancem i během poválečného studia ve Švýcarsku. Za války tančila v pražské Velké operetě (dnes Divadlo v Dlouhé), odkud v roce 1940 zamířila do Litvy, na což v jednom z rozhovoru vzpomínala takto: „Němci si chodili vybírat lidi do divadel a já jsem měla hrozný strach, aby si mě nevybrali. Tak jsem šla za ředitelem divadla a řekla jsem mu, že kdyby mě vybrali, budu se muset jít utopit, protože pracovat v německém divadle bych nemohla. Tatínek byl takový patriot! A ředitel se mě zeptal — chtěla byste do Memmelu? A já povídám — a je tam hezky? /../ Zůstala jsem tam rok. Byla jsem tam sólovou tanečnicí a stepovala jsem. Chtěli mě poněmčit — když zjistili, že moje maminka je Němka, tak si mysleli, že to bude jednodušší. No a nakonec mě tam zavřeli. Bydlela jsem v hotelu a jednou jdu večer do divadla a portýr mi povídá — slečinko, byli tady dva páni s aktovkou, víte, co to znamená? Tak jsem okamžitě běžela ke své přítelkyni a říkám jí: rychle vezmi všechny papíry co najdeš a spal to. Já jsem si tehdy už asi deset let psala deník, o ten jsem přišla. Toho je mi líto. Nakonec mě stejně zavřeli, asi na čtrnáct dní. A ředitel divadla, který mě měl rád, mi řekl, abych v Memmelu už nezůstávala, protože jakmile má někdo oplétačky s gestapem, tak už po něm půjdou pořád. Poslal mě pak do Vídně, kde měl přátele.“ Určitým zlomem v životě Medy Sokolové byl zážitek ve vyhrocených okamžicích těsně pookupačních: „Byla jsem opravdu hrozně znechucená tím, jak se tady po válce lidé chovali k Němcům. Bydleli jsme v Brandýse a já jsem přijela na kole do Prahy. Byl to zrovna den, kdy začalo vyhánění těch posledních Němců, co tady ještě zbyli. Byly to většinou ženy, jejich manželé už byli dávno pryč — možná to i byli gauneři, to nevím. Stála jsem dole na Václaváku a chtěla jsem jít za sestřenicí nahoru na Vinohradskou. U budovy rozhlasu jsem narazila na skupinu asi deseti žen — Němek. Chodil kolem nich takový mladíček, možná ani ne osmnáctiletý, s páskou národní gardy. A říkal jim: „…teď vám ukážeme, jaký to bylo v koncentráku.“ Ty ženy už nemohly, padaly, a oni jim strhali šaty, řezali je a do těch ran jim dávali sůl. Takové skupiny jsem potkala cestou ještě dvě. Když jsem došla nahoru, tak před domem, kde bydlela moje sestřenice, byla taková hromada. Já nevěděla, co to je, a najednou jsem si všimla, že se ta hromada hýbe. Byla to hromada ženských těl — když už ty ženy nemohly, tak je hodili na hromadu. Přiběhla jsem k sestřenici a říkala jsem jí, že už tady nemůžu žít. A potom jsme obě odešly do Rakouska. Nikdy na to nezapomenu. Byl to příšerný sadismus.“ V době třetí republiky se Meda Sokolová rozhodla studovat ve Švýcarsku, za analýzu Druhé internacionály získala na Ženevské universitě doktorát z ekonomie. V roce 1949 uzavřela sňatek s belgickým šlechticem Remi Antoine Josephem de Mûelenaerem, s nímž se ale v půli 50. let rozvedla. Ve Švýcarsku spolupracovala s redakcí exilového časopisu Skutečnost, který mj. v r. 1950 otiskl ukázky z Orwellova románu 1984. Ve dvaapadesátém roce založila v Paříži nakladatelství „Éditions Sokolova“, v jehož prvním redakčním kruhu usedly osobnosti spojené se Skutečností (ta v roce 1953 zaniká), mimo jiné Julius Firt, Ferdinand Peroutka a Josef Kodíček. Záměrem Medy Sokolové bylo vydávat jednak práce českých a slovenských autorů z exilu a jednak v angličtině a francouzštině seznamovat veřejnost svobodného světa s českou tvorbou. Program však byl naplněn jen částečně, od produkce jiných exilových vydavatelství se počin pařížský odlišoval kvalitní úpravou grafickou a provedením typografickým, velmi pravděpodobně za účasti výtvarníka Miroslava Šaška. Mezi velmi významné tituly „Éditions Sokolova“ můžeme zařadit monografii Toyen. Vydání každého knižního titulu vyšlo na tisíc dolarů, proto se vydavatelka obracela na potenciální dárce s prosbami: „Doslechlo se mi, že existuje nějaký Jan Mládek, který má snad tu nejvyšší pozici ze všech našich lidí v exilu, že je velmi vzdělaný a že je to velký patriot. Napsala jsem mu tu prosbu také a on mi poslal dva dolary. Tak jsem jela do Paříže za ním a řekla jsem mu — poslyšte, já jsem chudá studentka a nemůžu si sama dovolit vydávat takové knížky a vy mě posíláte dva dolary? On tam seděl ve velké kanceláři za svým nádherným stolem jako král. Zbledl a řekl — no to mě ušlo, promiňte, pojďte, dáme si drink. No a po třech letech jsme se vzali. On byl o deset roků starší než já a dlouho se nechtěl oženit, bál se.“ Jan Mládek byl po válce v čs. skupině Ladislava Feierabenda, která se podílela na Brettonwoodských dohodách, a ve Spojených státech z pověření prezidenta Beneše pracoval i na přijetí Marshallova plánu. Stal se jedním z guvernérů MMF a z rozhodnutí amerických prezidentů zastával i později řadu funkcí v MMF; ve Spojených státech podporoval Ferdinanda Peroutku a Ladislava Feierabenda, působil v čs. věci na americké kongresmany a dva roky předsedal Společnosti pro vědy a umění, v roce pětadevadesát mu in memoriam byla prezidentem Václavem Havlem udělena Medaile Za zásluhy, kterou o čtyři roky později Václav Havel ocenil i práci Medy Mládkové. Rok 1956 znamená pro Medu Sokolovou setkání osudové, pařížský antikvář Jacques Kugel ji seznamuje s malířem a grafikem Františkem Kupkou. Ten od roku 1914 bojoval jako dobrovolník v první rotě českých legií ve Francii „Nazdar“ a byl raněn v bitvě u Aisne. Za svoje zásluhy byl povýšen na kapitána a v roce 1926 obdržel Řád důstojníka Čestné legie. Po návratu do republiky jako vedoucí výtvarné skupiny tehdejšího památníku odboje vytvářel symboly budoucího Československa — uniformy, vlajky, medaile. Například jeho „Řád Zlaté lípy“ je dnes nejvyšším vyznamenáním v resortu ministerstva obrany. Ve Francii 50. let byl František Kupka jako malíř prakticky neznámý, léta plul jako Verneova ponorka Nautilus pod hladinou moře a jako on kuželem světla svého uměleckého reflektoru dával nemnohým zahlédnout skrytá tajemství hlubin lidského myšlení a cítění. Vzpomínka Medy Mládkové na první setkání s umělcem: „Měl ohromnou radost, že jsem přišla. Úplně se rozzářil. Za ním totiž nikdo nechodil, protože Francouzi ho nechtěli, ti měli svoje umělce, a Češi ho neznali. On byl opravdu sám. Zavedl mě do svého studia a já se mohla zbláznit. Běhala jsem od obrazu k obrazu. Bylo to poprvé, kdy pro mě umění bylo něco jiného, bylo to jako muzika. Jeden obraz jsem si koupila. Seděla tam paní Kupková, on by mi ho jinak dal. Hodiny a hodiny jsem potom doma seděla, dívala jsem se na něj a bylo to jako bych poslouchala hudbu. Později jsem zjistila, že Kupka skutečně vždycky poslouchal hudbu, když maloval. Začala jsem k němu chodit. Později dostal rakovinu, a zemřel vlastně v mém náručí.“ Je velkým dílem paní Medy Mládkové a jejího manžela, že zprostředkovali poznání Františka Kupky, jakož i řady dalších našich umělců, bezpočtu Američanů a po zhroucení režimu čs. komunistů i lidem doma v Muzeu Kampa. Přežije-li kultura, přežije i národ, říkal Jan Mládek. Autor: Tomáš Karabela www.zvonypameti.cz Meda Mládková | Zdroj: archiv Musea Kampa