„Utěšoval jsem se klamnou nadějí, že Brandtova smlouva s bolševiky je pouhou záležitostí diplomacie bonnské vlády, ale vidím, že v ni věří většina západních Němců (Němci, to stádo věrných čemukoli), hlavně ovšem liberální intelektuálové. Ta víra: součet oportunismu, zbabělosti, hlouposti, zbožných přání a ovšem ztráty jakéhokoliv smyslu pro věrnost ideám. Lidé jako (Franz Peter) Künzel by si věru zasloužili takových pět, deset patnáct let bolševismu, pak by asi dospěli tam, kam v roce 1968 dospěli Svitákové, Kosíkové etc. — tedy na práh lidské normality.“ (germanista Rio Preisner píše 9. srpna 1973 básníku Ivanu Divišovi) * 26. června 1926, Praha † 21. února 2003, Praha Karel Kosík se narodil do rodiny, která se záhy rozpadla, prakticky žil jen se svou matkou a snil o fotbalové kariéře po vzoru Bicana. Jako špunt chodil na Vinohradech do Raisovy školy, kde se mu do paměti vryla osobnost paní učitelky Miličové: „Z odstupu let,“ říkal v roce 1999, „si uvědomuji, v čem byla noblesa, patrně ne jenom její: malý človíček, žáček, nepostřehl a nevěděl, že i ona má lidské problémy, viděl v ní zcela spolehlivého člověka, ke kterému mohl mít naprostou důvěru. Človíček věděl, že má pro něho čas, nemusel se bát, že jí ho bere. Ten pocit jistoty se týkal i maminky. Věděl jsem, že i ona má na mě čas vždycky. Ne, že si ho udělá. Udělat si čas a mít čas je něco jiného. Udělat si čas je cosi, čím se vám dává na vědomí, že je vám udílena milost. Učitelka a matka si pro mě nedělaly čas, ony ho vždycky měly. Tato atmosféra, tato jistota, že dospělí mají vždycky čas, je pro výchovu dítěte rozhodující.“ Už na tomto místě zde v rozporu s chronologií poznamenejme, že starost Karla Kosíka o nemocnou maminku byla pro něj za normalizace patrně zásadním důvodem, proč neodešel do exilu. Významnou roli v jeho formaci sehrál Sokol, na jehož letních táborech poznal jako vedoucího jistého Jiřího Hanzelku. Zlomovým pro něj asi bylo rozhodnutí jeho otce z roku 1939, vzít ho 28. října do ulic; v jeho mysli se totiž ustavila nová myšlenková osa: „Byl jsem fascinován demonstrací lidí, kteří provolávali hesla Ať žije svoboda!, Pryč s Němci!, zpívali hymnu, procházeli Prahou s vlajkami a trikolórami na čepicích. To bylo moje politické probuzení. Politické probuzení v revoltě. Bylo mi třináct let, šel jsem v průvodu s otcem, držel jsem se ho za ruku a nechtěl jsem, aby ten průvod skončil. Nepřál jsem si, aby skončil, protože jsem v té demonstraci, v první demonstraci po okupaci Československa, vycítil, co je touha po svobodě, co je lidská odvaha, a bylo mi v ní dobře.“ 17. listopadu 1944 ho v šest ráno přišli zatknout gestapáci, obvinili ho z účasti v ilegální komunistické straně a přípravy velezrady, následovaly tři měsíce výslechů na Pankráci a další měsíce v Terezíně. Tam byl jeho povinnou prací odvoz zemřelých a umlácených do márnice, na počátku května 1945 byl svědkem popravy 56 komunistů na rozkaz Karla Hermanna Franka. Po maturitě se Karel Kosík přihlásil na pražskou filozofii, kde se seznámil se svou pozdější první manželkou Růženou Grebeníčkovou. V letech 1947 až 1949 studoval na leningradské a moskevské univerzitě. Disertační práci v Praze pak napsal na téma „Některé otázky lidové demokracie jako zvláštní formy diktatury proletariátu“. Ve třiapadesátém nastoupil jako vědecký pracovník do Kabinetu pro filozofii v nově budované Akademii věd. Profesor Václav Černý v části třetí svých pamětí chrlí téměř jako aktivní vulkán kvanta morálního magmatu i na adresu Karla Kosíka-stalinisty. Avšak stačí nalistovat například páté číslo Literárních novin z roku 1953, kde mladý filozof vyhlašuje rozpadajícího se těžkého alkoholika Klementa Gottwalda „nejvýznamnějším marxistickým myslitelem našich dějin“. Zatímco v roce 1953 v „Českých radikálních demokratech“ laje Karel Kosík Masarykovi do buržuů neschopných pochopit, že bez lidu neposuneme dějiny české ani o krok, v roce 1993 na stránkách „Století Markéty Samsové“ konstatuje, že (i) s Masarykem končí epocha politických osobností, myslitelů, a začíná epocha politických pragmatiků. „Všemocná pragmatická politika nahrazuje myšlení ideologií, tj. systemizovaným falešným vědomím, a bezmocné kritické myšlení živoří s pravdou mimo politickou skutečnost.“ Karel Kosík však ještě ani dekádu po listopadu 1989 neuměl důsledně nahlédnout, v čem se rozhodl zakořenit za třetí republiky a na počátku komunistické totality, v roce 1999 takto hovořil o puči v únoru 1948: „Nastala příležitost pro komunistickou stranu, aby dokázala činy, že komunismus přináší větší svobodu, větší demokracii, lepší — větší — morálku. Ale jakmile se komunisté dostali k moci, neudrželi tíhu vítězství — a tlak z metropole — a stali se z nich politikáři, kteří dováděli do radikálních důsledků běžné politikářské metody těch vrstev, které odsuzovali.“ A přece je zásluhou i Karla Kosíka, že se po smrti Stalina začalo myšlení marxistů odpoutávat od mrtvého mola schematismu a pomalu a složitě se vydávalo na otevřené, neklidné moře. Mezníkem zde byla liblická konference v dubnu 1958 o dějinách českého filozofického myšlení, která „znovuobjevila“ profesora Jana Patočku, s nímž navázal Karel Kosík vztah a nechal se inspirovat existencialismem. V roce 1963 Kosíkovi vychází „Dialektika konkrétního. Studie o problematice člověka a světa“ a v sedmašedesátém hovoří na sjezdu svazu spisovatelů (na husovském pozadí) o jednotě rozumu a svědomí. V osmašedesátém publikuje v Literárních listech a stává se předsedou redakční rady Literárních novin. Druhý den srpnové okupace ho volí „vysočanský sjezd“ KSČ členem Ústředního výboru. Prvního března 1969 je Karel Kosík ustanoven řádným profesorem filozofie na FF UK. V listopadu je mu však zrušeno členství v ÚV KSČ a o rok později je z KSČ vyloučen a propuštěn z univerzity. V roce 1972 je po domovní prohlídce vězněn ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni a je stíhán, proces je ale odložen. Ještě v prosinci podepisuje petici spisovatelů na obranu politických vězňů. V roce 1973 jsou vyřazovány veškeré jeho práce z knihoven. O dva roky později u něj StB provádí šestihodinovou prohlídku a zabavuje mu stovky stran jeho rukopisných textů. Filozof píše J. P. Sartrovi otevřený dopis: „Jsem zredukován na pouhé nic v oblasti základních lidských práv občana a člověka, /../ zároveň jsem obdařen výjimečnou existencí, pokud jde o péči a pozornost, jimiž mě zahrnuje policie.“ Karel Kosík nepatří mezi signatáře prohlášení Charta 77, v němž postrádal filozofické ukotvení, ale s lidmi z opozice 70. let v kontaktu byl, jezdil za Václavem Havlem na Hrádeček a za Kohoutovými na Sázavu, každý týden ho navštěvoval profesor Patočka. S Václavem Havlem se po pádu komunismu zásadně názorově rozešel v cause bombardování Jugoslávie. Autor: Tomáš Karabela www.zvonypameti.cz Karel Kosík | Zdroj: commons.wikimedia.org