„Hlavně být normální“ * 16. srpna 1911, Komorovice u Humpolce † 25. října 2006, Praha Nenápadný, pomenší, velké brýle, vlasů jen poskrovnu. Od většiny ostatních ho odlišoval trvalý šibalský úsměv a srdečné příjemné vystupování. Pocházel z vesnice u Humpolce, v Praze se vyučil typografem. V jednadvaceti vstoupil na Velehradě do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a v jezuitském řádu tak stanul na nejnižším stupínku coby řeholní bratr. Poté pracoval jako kostelník, později i jako katecheta a ve všech směrech užitečný pomocník v řádových domech. Hromadným útokem na domy katolických mužských řádů v noci ze 13. na 14. dubna 1950 rozjel komunistický režim Akci K. Podle režimních médií bylo prokázáno, že v klášterech byli ukrýváni nepřátelští agenti, vyzvědači a tajné vysílací stanice, takže bylo neprodleně třeba této krajně nebezpečné rozvratné činnosti učinit přítrž. Výsledky byly někdy groteskní. Po různých přesunech jezuitských záškodníků došlo tak v areálu kadaňského kláštera k trapné situaci, když stanovenému zmocněnci, který zde bydlel s rodinou, k hlídání zbyl jediný internovaný řeholník — Karel Dománek. Nakonec zde sami společně strávili 5 měsíců. Pro všechny vařila paní zmocněncová a v neděli ho na mši doprovázeli dva zmocněncovi chlapci. Po převozu z Kadaně se ocitl na stavbě Klíčavské přehrady, která měla zajistit vodu pro Kladno. Aby se v drsných podmínkách kamenolomu stihl stanovený termín této stavby mládeže, musela svazáky nahradit internovaná „rota líných mnichů“, která náročný úkol řádně a včas zvládla. Jeden z nich na to vzpomíná: „Velký dík Tovaryšstvu, že jsme mezi sebou měli tehdejšího fratera Dománka, který inteligencí, rozhledem a duchovně převyšoval řeholní průměr všech bratří. Ten se nás uměl u vedoucích zastat, dovedl vždy dobře poradit i varovat, abychom snad na nějaké sliby nenaletěli. Šlo například o akci vyslání řeholníků na podnikovou rekreaci. Kdo se dal svést, přišel odtud duchovně rozklížený. A tak Karlíček, jak jsme mu říkali, nás toho uchránil jednoduchým rozhodnutím: ,Nikam nejezdi, je to podfuk! Nikam nesmíme a najednou na rekreaci! Chtějí nás připravit o povolání!´ A tak jsme odmítli a bylo to tak dobře.“ Po dokončení Klíčavy přešel jako pomocný dělník do Prahy na betonování kanalizace pod Vltavou a pohotově se zapojil do práce pro řád a podzemní církev. Komunikační schopnosti a důvtip ho předurčovaly k roli spojky mezi vedením jezuitů a ostatními členy řádu. Svou původní profesi zároveň využíval k rozmnožování a rozšiřování papežských encyklik a jiných církevních materiálů. Když agilnímu provinciálu České provincie Tovaryšstva Františku Šilhanovi vyměřil soud v monstrprocesu s představiteli řádů pětadvacet let, byl Dománek již pověřen být plně nápomocen tajně ustanovenému provinciálu Janu Formánkovi. Zprostředkovával pak jeho utajené schůzky s členy řádu k předávání pokynů představených a “nezákonných“ tiskovin ostatním jezuitům, které nabádal, aby i v podmínkách pronásledování zachovávali jezuitský způsob života a věrnost Vatikánu. Stal se tak významným objektem pozornosti a sledování Státní bezpečností. V lednu 1957 byli Dománek i jeho představený Formánek zatčeni. Za přispění udavače z řad spolubratrů byla urychleně připravena obžaloba: obžalovaní spáchali trestný čin podvracení republiky z nepřátelství k lidově demokratickému řádu tím, že ve spojení s reakční katolickou hierarchií soustavně narušovali církevní politiku našeho státu … atd. atd. Ve vyšetřovacím spisu citovaný text uvádí, že po skutkové stránce se Dománek rovněž doznal, avšak, na rozdíl od vyšetřovaného provinciála, se necítí vinen trestným činem, neboť prý ve zprostředkování tajných schůzek neviděl nic nezákonného. Soud zasedal 12. dubna 1957, trest pro Dománka zněl 2 a půl roku odnětí svobody nepodmíněně a jako vedlejší trest ztráta občanských práv na dobu jednoho roku ještě po skončení trestu odnětí svobody. Ve své obhajobě Dománek poukazoval na to, že jezuitský řád nebyl zrušen a že obsah tiskovin, které rozšiřoval, byl výlučně náboženské povahy a celou činnost vyvíjel v rámci svých církevních závazků, přičemž tato činnost nebyla v rozporu s ústavně proklamovanou svobodou vyznání. K jeho zaprotokolované obhajobě se sluší poznamenat, že takto statečně a neúhybně čelil tváří v tvář komunistické justici jen málokdo z řady známých nespravedlivě souzených. Dodáváme, že návrhy na rehabilitaci byly v roce 1970 oběma odsouzeným zamítnuty. Po odpykání trestu pracoval jako domovník, topič a uklízeč chodníku v jedné osobě v činžáku na Vinohradech, kde za to získal k obývání samostatný pokojík. V něm ovšem, vzhledem ke svým četným aktivitám, toho moc nepobyl — proto se také žertem představoval jako „Doma-ne“. Pastoračně obsáhl několik společenství a rodin po celé Praze, dával duchovní cvičení. Uvolnění v 6o. letech využil po konzultaci s nadřízenými k doplnění maturitního vzdělání a k vystudování teologické fakulty. V roce 1974 ve věku 63 let byl vysvěcen na kněze. Byl ustanoven do duchovní správy jako vikarista v katedrále u sv. Víta. Po roce nepřekvapivě ztratil státní souhlas. Stal se pak zaměstnancem pražské konzistoře, kde vyřizoval poštu, a posléze sekretářem kardinála Tomáška, jemuž byl i posledním zpovědníkem. Po vzniku Charty 77 se navíc věnoval koordinaci vydávání a distribuci samizdatu Informace o církvi. Bylo by škoda opomenout jeden speciální, v pozemských pramenech nezmiňovaný, projekt. Někdy v roce 1979 přišel s jedinečným nápadem, jak duchovně a psychologicky podpořit zdecimované, na okraj společnosti odklizené komunity řeholních sester. Zákazem přijímání řeholního dorostu je stát fakticky předurčil k samovolné „sametové“ genocidě. Po revoluci se na Sekretariátu pro věci církevní dokonce našla tamním úředníkem pečlivě vypracovaná tabulka s harmonogramem znázorňujícím, během kolika let mají jednotlivé komunity vymřít — jako třeba bílí nosorožci. A proto vzniklo PPT — Potulné pěvecké těleso, které následujících 10 let o víkendech nenápadným ojetým fiátkem brázdilo v Čechách a na Moravě izolované objekty stárnoucích řeholnic s hudebně-meditativním zájezdovým programem vytvořeným z originálně otextovaných zahraničních hitů proložených Dománkovými promluvami. Projekt fungoval. Když na místo akce občas dorazila policie či jiná nezvaná kontrola, autíčko s účinkujícími bylo již na cestě domů a sestřičky se jen usmívaly. „Hlavně být normální“, připomínal často s potutelným výrazem za obroučkami brýlí. A my věděli, že být normální u něho neznamená nic míň než absolutně na nic si nehrát, přijmout osobní výzvu a pak už jen věrně a pravdivě následovat. Ostatně právě tak nám to s taktem jemu vlastním předváděl celý svůj dlouhý naplněný život. Karel Dománek byl pozoruhodně normální. Normální bylo jeho bohoslovecké studium v bezmála důchodovém věku, normální byly jeho samizdatové a jiné za „bolševika“ ne dvakrát bezpečné aktivity, normální byla jeho podivuhodná citlivost pro všemožné trable druhých, zvláště rodin, kterým vždy v pravou chvíli dodal potřebné povzbuzení (a k tomu pro děti vždy z kapsy vylovil čokoládku). „My jsme žili“, rád opakoval s blaženým úsměvem, který plul už někde za obzorem, mimo čas a prostor. Autor: JUDr. Pavel Zeman Titulní foto | Zdroj: Wikimedia Commons www.zvonypameti.cz Karel Dománek | Zdroj: archiv autora