Podnikatel, geniální vynálezce a vlastenec. * 18. prosince 1894, Vsetín † 15. prosince 1944, Vsetín 13. července 1936 zažívala Praha, potažmo Československo velkou slávu, zahájila totiž běžný provoz Slovenská strela. Expresní železniční spoj propojující hlavní město s Bratislavou dosahoval rychlosti až 130 km za hodinu a dokázal trať zdolat za neuvěřitelné 4 hodiny a 18 minut, což bylo pokořeno až po sedmi desetiletích. Jednalo se o další úspěch valašského vynálezce a podnikatele Josefa Sousedíka, jenž si vydobyl přízvisko „moravský Edison“. Pocházel z chudých poměrů a od mládí oplýval nevídanou pílí, inteligencí a vášnivým zájmem o elektrotechniku. V roce 1912 získal výuční list ze strojního zámečnictví a elektromontáže, přičemž další zkušenosti nabíral v brněnské továrně Bartelmus-Donát a během studia večerní průmyslové školy pokračovací. Během první světové války sloužil na ruské a italské frontě v technických odděleních, byl těžce raněn a dlouhý čas strávil po vojenských lazaretech. S posteskem pak říkával, že za náklady vynaložené na válku by mohla mít každá rodina v Evropě vlastní domek se zahrádkou, byť za pacifistu se nepovažoval. Po vzniku republiky se stal dobrovolníkem nové armády k obraně Slovenska, následně složil tovaryšské zkoušky a již přihlásil svůj první patent (automatický spouštěč), k němuž postupně přibylo padesát patentů uznávaných po celém světě. Vynálezy Josefa Sousedíka se nejčastěji týkaly oblasti elektrických strojů, automatických regulací a elektrických pohonů, přičemž vynalezl i elektromobil s hybridním pohonem nebo letadlo pro kolmý vzlet. Trolejbusy využívající jeho inovace jezdily od druhé poloviny 30. let v Praze a náboj elektromobilu s elektromotorem je dnes k vidění v Národním technickém muzeu. Od roku 1919 vedl Sousedík vlastní elektrotechnickou živnost, kterou postupně rozšířil z malé dílničky v domku rodičů na moderní podnik s více než dvěma sty zaměstnanci. V době hospodářské krize třicátých let došlo k jeho pragmatickému převodu do koncernu Ringhoffer-Tatra sídlícím na pražském Smíchově a Sousedík se stal jeho ředitelem. Profiloval se také jako intelektuál se zájmem o veřejné dění. V roce 1927 založil Občanskou stranu a až do roku 1938 vykonával funkci starosty rodného Vsetína i starosty tamějšího okresu, který zveleboval. „Já jim ukážu, čeho se dá dosáhnout, když se to dělá poctivě,“ vyjádřil se po prvním zvolení. Vedle toho si našel čas pro osvětovou a přednáškovou činnost. Nedílnou součástí Sousedíkovy osobnosti byla láska k vlasti. Obdržel sice několik lukrativních nabídek na přenesení výroby do Anglie, Německa nebo USA, které však odmítl se slovy: „Pánové, já jsem Čechoslovák a mou povinností je pracovat pro Československou republiku.“ Za druhé světové války pak patřil k vedoucím osobnostem protifašistického odboje na Valašsku. Hned po okupaci navázal kontakt s Obranou národa, podílel se na přepravě odbojářů do Jugoslávie a po přednesení vlasteneckého projevu k dělníkům 28. října 1939 byl poprvé několik dní vězněn. Po propuštění mu byl zapovězen vstup do jeho podniku a byl přemístěn do Prahy, což mu však nevadilo, aby se nadále účastnil odboje. Následovalo další zatčení a tříměsíční věznění, přičemž se za něho opětovně zaručil baron Hanuš Ringhoffer. Nakonec se vrátil do Vsetína, kde intenzivně pracoval na rozvoji elektrotechniky a odbojových aktivit. Pomáhal perzekuovaným rodinám, organizoval ilegální buňky na Valašsku, přičemž spolupracoval s výsadkem paraskupiny Clay Eva a partyzánskými oddíly s cílem ozbrojeného povstání. O ilegálních aktivitách se však dozvědělo gestapo, které Josefa Sousedíka 15. prosince 1944 zatklo. Při násilném výslechu se patrně pokusil utéct a vrhl se na vyšetřovatele, který ho několika ranami zastřelil. Tělo bylo zpopelněno, ale urna se po válce nenašla. Sousedík uchovával za války nejdůležitější dokumentaci včetně kolem třiceti nepřihlášených vynálezů a vylepšení v tajném bunkru, jelikož nechtěl, aby je využili Němci, naopak se mělo jednat o dar osvobozené republice. Bunkr však koncem války vypálilo gestapo, a tak soupis Sousedíkových vynálezů nebude nikdy úplný. Po válce mu prezident Edvard Beneš udělil Válečný kříž in memoriam a ke druhému výročí jeho úmrtí byla odhalena pamětní deska. Ta však byla po nástupu komunistů odstraněna, Sousedík se v nových poměrech dočkal upozaďování i dehonestací, jelikož se prý „zpronevěřil svému dělnickému proletářskému původu a v celé šíři přešel na stranu nacionální buržoazie“. Jeho rodina pocítila perzekuci. K plné rehabilitaci Josefa Sousedíka došlo až po roce 1989. Roku 2015 mu byl slavnostně odhalen pomník na Valašském Slavíně a 28. října 2016 byl oceněn medailí Za hrdinství in memoriam. Také Rada hlavního města Prahy v roce 2011 nechala na Sousedíkovu počest pojmenovat ulici v pražských Vysočanech. K nejmladší generaci, která v jeho očích tvořila budoucnost, hovořil prorocky: „Buďte neohrožení strážci svobody a demokracie, věnujte pozornost branné výchově, pomocí tělovýchovy a sportu, neb zárukou míru je statečný národ. Záleží však stejně na vás, další hospodářský vývoj, kde platí zákon ´lepšího´. Proto se snažte být nejlepšími, nevyhýbejte se žádné práci a buďte svědomití ve všem počínání, neb jen tak dosáhnete trvalého úspěchu a mocenského postavení, neb není politické svobody bez hospodářské samostatnosti.“ Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. www.zvonypameti.cz Josef Sousedík | Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý