Zvonili jsme za Jiřího Voskovce: 1. 7. 2025 v 15:00

* 19. června 1905, Sázava
† 1. července 1981, Pearblossom, USA

Jiří Voskovec se narodil jako třetí dítě Viléma Vaksmana, vojáka a kapelníka, a paní Jiřiny, rozené Pinkasové, učitelky francouzštiny, v domě svého dědečka (z matčiny strany), malíře Soběslava Pinkase.

S Janem Werichem se poprvé potkal kolem sedmého roku života, avšak sblížili se až na gymnasiu v Křemencově ulici. V roce 1921 ho rodina vyslala na Lycée Carnot v Dijonu, kde strávil tři kroky. Jeho uměleckým mentorem a také přítelem se stává v Paříži žijící malíř Josef Šíma. Na Francii později Jiří Voskovec vzpomíná takto: „Naučili mě tam psát a myslet. Poznat poprvé Paříž v šestnácti letech taky není k zahození. /…/ Když jsem se /…/ vrátil do Prahy, přinesl jsem Janovi (Werichovi) konkrétní poznání francouzské kultury; ne jako nějaký akademický titul nebo školometnou výzbroj, nýbrž jako zkušenost všedních dnů, něco, v čem se chodí jako ve svetru, s čím se vstává z postele, co se nosí jako čepice, nikoli cylindr.“ V Dijonu Jiří okusil studentské divadlo a už z Dijonu prostřednictvím „Devětsilu“ publikoval své básně; během francouzského pobytu si s Janem Werichem dopisoval. S ním také po návratu nastoupil na Právnickou fakultu v Praze, ale po prvních státnicích školu v roce 1927 opustil.

Jako herec poprvé vystupuje pod jménem Petr Dolan v „Pohádce máje“, hraje i v „Paní Katynce z Vaječného trhu“ a „Ve spárech upíra“; za první z filmů je vypovězen z Devětsilu, jak říká: „Protože jsem jako herec vystupoval v komerčním kýči.“ S devětsiláky se ale přátelí dál. Na divadelní jeviště v Praze poprvé přichází v Apollinairových „Prsech Tirésiových“ v režii Jindřicha Honzla, v závěru prvotní fáze Osvobozeného divadla.

S Janem Werichem uváděli od jara 1927 pod hlavičkou Osvobozeného divadla mimořádně úspěšnou vlastní hru „Vest pocket revue“. V jejich satirické tvorbě nic nebylo nedotknutelné, od Aloise Jiráska po sociální a politické aktuality, hry byly současně dobově podmíněné i nadčasové, výtvarně působivé, experimentující, s nezapomenutelnými písněmi a hudbou Jaroslava Ježka. V tomto období natáčejí V+W filmy v režii Jindřicha Honzla a Martina Friče: „Pudr a benzín“ (1931), „Peníze nebo život“ (1932), „Hej rup“ (1934) a „Svět patří nám“ (1937).

V rozhovoru s Pavlem Tigridem v šedesátých letech se Jiří Voskovec vyslovil mj. o vlastních inspiračních sympatiích a antipatiích. „Ono se sice říká, že Brecht je humornej, ale já to neshledávám. Všechen jeho humor je ukraden ze Švejka. To jste sí všimnul? Je šikovnej, ale krad z Villona, krad z čínského divadla, krad odkud mohl. Když psal „Žebráckou operu“, která byla nota bene adaptací anglické hry, ukrad Villonovy „Balady“, které přeložil, použil je, kritikové na to potom upozornili, a on zavtipkoval: „No, Villon byl taky zloděj“. Jenže Villon byl zloděj v životě a z potřeby; básně nekrad. Nepotřeboval. /../ Mně je Brecht protivnej, tou svou suchostí a nestydatostí. Je mi protivná jeho asexuálnost, já mám dojem, že pro Brechta jsou věci pohlavní špinavé. Že erotika musí být svinstvo, vždycky. Nezná radost z pěkný holky, nemá něhu ke kráse, nemá v sobě žádnou lyriku, jen občas sentimentalitu. Na druhý straně musím uznat, že je šikovný divadelník. Má dramatický smysl, působivou ataku.“ Ovšem Bernard Shaw, to byl „tatíček, vlivař na Osvobozené divadlo“: „Já já myslím, že se mu činí křivda, když se z něho dělá skalní intelektuál. Víte, kritikové a kunsthistorikové, kteří jsou povětšině, z devadesáti procent koně – a to kolem světa – vždycky si musejí udělat na každýho škatulku. Je-li někdo tvořívej originálně, po svém, oni ho nepochopěj, až teprve ho napasujou do škatulky. Tudíž napasovali Shawa do škatulky takové suchosti: sestrojili chladného intelektuála, člověka sociálně uvědomělého, „ostrého kritika poměrů“, co nemá vřelost, žádnej cit. Jenže on jim čouhá ven, ty ohnivý irský fousy mu ze škatulky vlajou ve vánku humoru. Protože to je vášnivej básník.“

Druhá půle a zejména závěr třicátých let znamená pro škuner Osvobozeného divadla plavbu vodami rozbouřenými vichrem nacismu, v divadle se demonstruje, noviny píší o Židovi Wachsmannovi, divadlu je odňata koncese. Koncem roku 1938 odlétá Jiří Voskovec do Švýcarska a později míří do Paříže, kde se setkává s Jaroslavem Ježkem a Janem Werichem, aby spolu odpluli do Spojených států, kde Jaroslav Ježek poměrně záhy umírá. České publikum mohlo v těchto exilových letech chvíli poslouchat V+W prostřednictvím vysílání BBC a pak Hlasu Ameriky. Návrat do třetí republiky však znamenal zlom, byl to návrat k národu s nalomenou páteří. A konec společné tvorby V+W.

„My jsme shledali, že nám to nejde. Nemohli jsme najednou nic napsat. To je velmi jednoduchý fakt. Seděli jsme a snažili se tři měsíce, příteli, tři nebo čtyři měsíce, každej den jsme seděli, víte plnejch pět nebo tak pracovních hodin, a snažili se napsat hru. To byla sezóna 1946-47. Nemohli. Nemohli. Přestalo nám to psát, jak říkáme. S tím patrně souvisí mnohé složité události, některé osobní, jiné tak říkajíc historické, a ta směs je pak děsně choulostivá. Proto musím předeslat, že co tu říkám je moje vlastní stanovisko. Nemluvím teď za V&W, jen za V. A říkám to se skromností, se smutkem, a neříkám to z nafoukanosti. Říkám to jenom proto, že tomu věřím. Možná, že jsem „historicky“ úplně vedle. Jsem-li, jsem. – Konec konců, člověk musí věřit vlastnímu citu… a tohle je cit či pocit, který ve mně vyvřel okamžitě po Mnichově, a který jsem si potvrdil po návratu do Prahy v roce 1946. – Před Mnichovem jsem byl v Čechách doma, patřil jsem k národu a byl jsem hotov se za ten národ bít. Byl jsem přesvědčen, že bude válka, že v té válce mám asi tak hubenejch deset procent pravděpodobnosti přežití, že dostaneme strašně do drdolu, ale že když se za svoje budeme bít, že to nějakým způsobem vyhrajeme. Chtěl jsem se toho účastnit. Byl jsem úplně pro, jako myslím nás byla zdrcující většina. A když nastal Mnichov a když jsme se nebili (i když jsme tehdy byli sami a říkalo se, že by to byl nesmysl a že jsme nemohli vyhrát), já si myslím, že jsme udělali historickou chybu. Mám dojem, že v tý době, jak se říká anglicky, our President let us down. Já myslím, že president Beneš, ačkoliv se ocitl v příšerné situaci, nebyl na výši této situace, nebo nebyl, jak se říká staročesky, práv svému postavení. Proto myslím, že jsme to prohráli. Tenkrát, psychologicky. Já myslím, že se tomuto národu stalo něco, co je takřka nenapravitelné. To je jako v životě, víte: každej má v životě nějakou příšernou situaci. At už je fyzická nebo morální nebo psychologická, ať se týká manželství, obchodu, lásky, umění, přátelství, každý se octne v situaci, kde musí udělat důležitý rozhodnutí, a buďto je dělá statečně nebo nestatečně. Když udělá statečný rozhodnutí, tak zůstane člověkem a vyroste. Když udělá nestatečný rozhodnutí, tak se scvrkne a stane se mrzáčkem. A táhne se to a zůstane to. A je to pokřivený. A tohleto, ač jsem to už tehdy tušil, jsem si do štětky uvědomil, když jsem se po válce do Čech vrátil.“

Po krátkém pobytu v Paříži od dubna 1948 přistává 16. května 1950 letadlo s Jiřím Voskovcem ve Spojených státech, kde je však nejprve internován na Eliščině ostrově jako osoba podezřelá z rozmanitých forem útoku na americkou národní bezpečnost. Místo návratu do Paříže volí možnost dlouhé obrany, z řady předvolaných svědků vypovídá v jeho neprospěch jeden: Bohdan Chudoba, jenž se údajně odkázal na vlastní recepci filmu „Hej rup!“, který chápal jako propagaci Sovětského svazu a ruštiny. S prosbou o pomoc se Jiří Voskovec obrací na Ferdinanda Peroutku, který mu podle Voskovcova advokáta Victora Jacoba vytýkal, že „svým divadlem pomohl Gottwaldovi tam, kde dnes sedí“. Jiří Voskovec mu v srpnu 1950 adresoval dosti osobní a dosti dlouhý dopis: „Ferdinande Peroutko – já Vám musím z hloubi svědomí opakovat, že jsem nikdy fellow-traveller ani komunista nebyl.“ Svůj boj s americkými úřady Jiří Voskovec vyhrává po jedenácti měsících a už v roce 1952 natáčí film „Affair in Trinidad“ a vstupuje na jeviště i před televizní a filmové kamery.

Jiří Voskovec do americké filmografie vstoupil zejména jako jeden z „Dvanácti rozhněvaných mužů“, jeho popel je zčásti na dně Atlantického oceánu a zčásti po boku Jana Wericha, jména obou nese díky rozhodnutí velkého českého astronoma Luboše Kohoutka i planetka, kterou objevil v roce 1971: „2418 Voskovec-Werich“. Letí sluneční soustavou 366 milionů kilometrů daleko od Země a kdybychom se podívali dnes o půlnoci na oblohu, spatřili bychom ji velmi velkým dalekohledem asi třicet stupňů nad jihovýchodním obzorem v souhvězdí Kozoroha.

Autor: Tomáš Karabela

www.zvonypameti.cz