Výtvarník, básník, dramatik, překladatel, mecenáš * 24. září 1914, Protivín † 11. srpna 2002, Praha „Zdá se, že experiment a odvaha v umění je pro falešně myslící lidi mnohem nebezpečnější než cokoli jiného. Začni přemýšlet po svém a jsi nebezpečnější než cokoli, co lze vyrobit.“ Myšlenka Jiřího Koláře se stala i jeho celoživotním krédem, které mu přineslo věhlas a nejedno úskalí. Kolář se narodil na počátku první světové války do chudé rodiny švadleny a pekaře. Mládí prožil na Kladně a již od raných let pracoval. Ačkoliv se vyučil truhlářem a vystřídal řadu manuálních profesí, ba žil z podpory v nezaměstnanosti, rozvíjel se u něho vášnivý zájem o kulturu, zejména poezii a výtvarnou tvorbu. Společně s výtvarným a literárním teoretikem Jindřichem Chalupeckým a dalšími mladými intelektuály založili v roce 1942 uměleckou Skupinu 42, která se inspirovala anglosaskými vzory a tematicky čerpala z prostředí městské periferie a každodennosti. Kolářovy texty se staly manifestem estetiky skupiny, jejíž činnost byla poznamenána pochmurnými protektorátními časy. Kolář při tom inklinoval ke skloubení malířské a básnické tvorby, což se postupně prohlubovalo. Po skončení druhé světové války byl několik měsíců členem komunistické strany, ze které však po vystřízlivění vystoupil. Hlavně však vedl literární odbor Umělecké besedy, výrazného českého uměleckého sdružení. Profesionalizoval se a stal se i redaktorem v družstvu Dílo, ale to už nastupovaly časy vlády jedné strany. Nad Kolářem se začalo vznášet obvinění z reakcionářství, které také na Koláře dopadlo. V roce 1950 ho „kolegové“ ze svazu spisovatelů častovali přívlastky: „přisluhovač imperialismu“, „kosmopolitická hyena“, „literární zrůda“ apod. Nejhorší však mělo teprve přijít. Koláře zatkla Státní bezpečnost, když u literárního historika Václava Černého při domovní prohlídce nalezla rukopis Kolářovy básnické sbírky Prométheova játra, v níž reflektoval padesátá léta. Téma člověk a totalitní moc provokovalo a bylo nežádoucí: „Jsme přinuceni mlčet a na druhé straně jsme nebezpeční svým mlčením; jako kdyby cítili, co se s námi děje, že nám není třeba mluvit, abychom řekli své…“ Kolář prodělal několik výslechů, a nakonec strávil devět měsíců ve vyšetřovací vazbě, než došlo k jeho propuštění na prezidentskou amnestii. Nežádoucí kniha vyšla v roce 1979 jako samizdat a oficiálně na domácí půdě až v roce 1990. Koncem padesátých let se Kolář rozešel s literární tvorbou a přešel k formě koláže. Od uvolněných šedesátých let vystavoval v zahraničí, přičemž byl zastoupen na řadě prestižních výstavách. Rovněž podporoval výtvarníky a literáty jako Bohuslava Reynka, Josefa Váchala, Bohumila Hrabala, Mikuláše Medka, Vladimíra Boudníka a mnoho dalších. Po sovětské okupaci Československa v roce 1968 sponzoroval vydávání samizdatové Edice Petlice a Ceny Edice Petlice. Patřil i k prvním signatářům Charty 77. V roce 1979 získal roční stipendium v Západním Berlíně a následující rok na pozvání Centre Georges Pompidou přesídlil do Paříže. Žádost o další roční prodloužení pobytu byla československými úřady zamítnuta a Kolář se rozhodl zůstat v Paříži, kde založil francouzský čtvrtletník Revue K věnovaný českému a slovenskému umění v exilu. Následně byl v Československu odsouzen v nepřítomnosti k ročnímu vězení a ztrátě majetku. Manželka Běla mohla za ním vycestovat až po několika letech. Po roce 1989 Kolář velkoryse legalizoval konfiskaci svého díla darovací smlouvou Národní galerii. Z jeho iniciativy za přispění Václava Havla a Theodora Pištěka byla také založena Cena Jindřicha Chalupeckého, která je udělována od roku 1990 etablujícím se umělcům v české vlasti. Poslední léta prožil Jiří Kolář v pražských Vršovicích, a i přes zdravotní indispozice se snažil tvořit a promýšlet současnost. Z jeho deníků je patrná celková deziluze ze situace české kultury, úrovně sdělovacích prostředků a politiky. Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph. D. Na textech medailonků se dále podílejí autoři: Mgr. Miloš Bernart; PhDr. Petr Blažek, Ph.D.; Tomáš Karabela; Mgr. Michal Macháček, Ph.D.; Mgr. Hana Zdražilová, MSc.; Mgr. Kryštof Zeman www.zvonypameti.cz