Diplomat, politik, komunista a disident. * 6. června 1913, Krhanice u Benešova † 22. října 1993, Praha „Toto je akt použití síly, který nemůže být ospravedlněn žádnými důvody. Nedošlo k němu na základě prosby, ani požadavku československé vlády, ani některého jiného ústavního orgánu této republiky,“ iniciativně protestoval Jiří Hájek na půdě Rady bezpečnosti Spojených národů 24. srpna 1968 proti okupaci Československa. Hvězdné minuty ho stály po necelém měsíci křeslo ministra zahraničních věcí, které zastával od dubna téhož roku, a následně i další funkce včetně stranické legitimace. Hájek vyrůstal v učitelské rodině jako jedináček ve středočeském Benešově. V jedenácti letech se přestěhoval do Prahy, kde ve Vršovicích a následně na Vinohradech absolvoval gymnázium. Chtěl se stát historikem, avšak nakonec pragmaticky u něho zvítězilo studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, které propojil se stáží v Paříži. Zajímal se o veřejné dění, věnoval se publicistice a spolkové činnosti, přičemž tíhl k frankofilství a antifašismu. Řadil se k radikální levici a organizačně k mladým sociálním demokratům. Po okupaci zbytku Československa ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže. V listopadu 1939 byl za svou odbojovou činnost zatčen, vyšetřován, a nakonec odsouzen ke dvanácti letům vězení, v němž dlel až do konce války. Po osvobození se zapojil do politického života jako funkcionář v sociálnědemokratických barvách. Zastával post tajemníka Ústřední rady odborů, posléze ústředního tajemníka Dělnické akademie a také působil jako funkcionář Svazu české mládeže a Mezinárodního svazu mládeže. V letech 1945 a 1946 navíc vykonával poslanecký mandát v Prozatímním Národním shromáždění. V těchto časech byl ovšem evidován jako tajný člen komunistické strany a v sociální demokracii tak nikoliv náhodou prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která vyústila po politickém převratu v roce 1948 v absorbování sociálních demokratů komunistickou stranou. V nových poměrech se Hájek podílel v roce 1950 na založení Vysoké školy politických a hospodářských věd, na níž byl rektorem. Následně v roce 1954 se stal děkanem Fakulty mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy. Jako polyglot našel od roku 1955 uplatnění v diplomatických službách, postupně jako velvyslanec ve Velké Británii, náměstek ministra zahraničních věcí a československý zástupce ve Společnosti národů. V letech 1965 až 1968 zastával post ministra školství a pak ministra zahraničních věcí. Řadil se mezi podporovatele Pražského jara, po jehož potlačení následoval Hájkův nucený odchod z politických funkcí. Pracovní zázemí nově nalezl v Historickém ústavu a později Ústavu státu a práva ČSAV. Na akademii věd setrval až do svého penzionování a vyloučení, proti kterému se neúspěšně právně ohradil. Hájkovu normalizační konformitu nahradila od druhé poloviny 70. let angažovanost v opozičních kruzích za lidská a občanská práva, zároveň veřejná obrana reformismu Pražského jara, za což si od režimu vysloužil společně se svou rodinou ústrky i dehonestační kampaň. Vitalitou oplývající (rád běhal a otužoval se) Hájek patřil i mezi první signatáře Charty 77, jejímž se stal prvním mluvčím (společně s Václavem Havlem a Janem Patočkou) a opětovně v roce 1979. V roce 1988 spoluzakládal Československý helsinský výbor, v němž stál v čele a který upozorňoval na nezákonnosti v Československu. Od konce 80. let byl Hájek členem hnutí Obroda – Klubu za socialistickou přestavbu, které podporovalo reformistické snahy sovětského vůdce Michaila Gorbačova, demokratický socialismus a politický návrat Alexandra Dubčeka, jemuž coby předsedovi Federálního shromáždění pak v letech 1990 až 1992 dělal Hájek poradce. V roce 1991 se podílel na založení Střediska mezinárodních studií Jana Masaryka na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické a Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou spolupráci, které se stal předsedou. Obdržel francouzský řád důstojníka Čestné legie a byl nominován na Nobelovu cenu míru. Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. www.zvonypameti.cz Jiří Hájek | Zdroj: commons.wikimedia.org