„Modrému mráčku volnost závidím. A to věc je zlá. Studentu v sáčku lásku závidím. A to věc je zlá. Vždyť já chci jen žít, jak žít se má…“, zpívala Naďa Urbánková ve Strašnickém krematoriu na poslední cestu svému dvornímu textaři Jiřímu Grossmannovi. V písni Závidím Grossmann vyjádřil svou hlubokou touhu po životě, z něhož mu bylo dopřáno jen třicet let. Naplněných však způsobem, který by mohla naopak jemu závidět většina z nás. * 20. července 1941, Praha † 5. prosince 1971, Praha Jiří se narodil do umělecké rodiny, oba jeho rodiče měli blízko k herecké profesi. Talentu od nich pobral požehnaně. Byl mimořádně muzikální: skvěle intonoval a ještě lépe frázoval, ovládal hru na trombon, kontrabas, banjo, klavír a kytaru. Rodiče si však přáli, aby šel jinou cestou, a tak se po maturitě přihlásil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam nebyl přijat, a proto musel vzít za vděk Stavební fakultou ČVUT. To však neudělal a školu nedokončil. Milovníka všech radostí, které život přináší, nemohly nudné přednášky uspokojit. V době studií se seznámil s tehdejším studentem Pedagogické fakulty UK Miroslavem Šimkem, s kterým časem vytvořil dnes již legendární autorskou dvojici. Na první dojem se jednalo o nesourodý pár: Šimek byl abstinent, nekuřák, příznivec výletů do přírody jako celoživotní ctitel Jaroslava Foglara; Grossmann byl milovník bohémského života, cigaret a dobrého alkoholu. Spojovala je však láska k chytrému humoru, úžasně ovládali češtinu, s kterou si dokázali mistrně pohrávat. Repliky z jejich divadelních představení umí nazpaměť už několik generací. Hlášky typu „Nechci slevu zadarmo“ patří do standardní výbavy nejen tehdejších pamětníků. První Grossmannovo divadelní angažmá bylo v plzeňském Divadle Alfa, jehož umělecký ředitel Josef Koenigsmark si ho vzal následně s sebou do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde mohl přečkat povinnou vojenskou službu. Zde se potkal se svou budoucí manželkou Janou Bonhardovou, s kterou se po několika letech v přátelském duchu rozvedl. Grossmann se ale již druhý rok vojny nechal přeložit za svým kamarádem Šimkem do Ruzyně, kde panovaly přirozeně tvrdší podmínky než v AUSu. Posádkový lékař mu zde jako první diagnostikoval Hodgkinovu nemoc, onkologické onemocnění, v té době na rozdíl ode dneška de facto neléčitelné, což znamenalo návrat do civilu. Paradoxně s fatální diagnózou v zádech, kdy Grossmann trávil čím dál více času v nemocničních pokojích, přišlo jeho autorsky nejplodnější období. Ve druhé polovině šedesátých let působil s parťákem Šimkem v pražských bigbeatových klubech Olympik a Sluníčko, kde hráli své první povídky, více však sloužili jako konferenciéři, když uváděli vystoupení hudebních kapel. V roce 1966 Grossmann zároveň působil v Country Beatu Jiřího Brabce, jehož byl spoluzakladatelem i prvním pěveckým sólistou. Sláva Šimka s Grossmannem dosáhla svého zenitu v legendárním divadle Semafor, odkud jim hodil v roce 1967 laso jeho zakladatel Jiří Suchý, který humor dua Š + G znal a miloval. Ti zase s sebou přivedli řadu neokoukaných pěveckých tváří, které doplňovaly jejich představení hudebními vystoupeními. Jednalo se například o Jiřího Helekala, Milušku Voborníkovou, Františka Ringo Čecha, a především zlatou slavici Naďu Urbánkovou a Pavla Bobka. Texty k jejich písním měl na starost převážně Jiří Grossmann. Pro Urbánkovou napsal hity Skálou chcem se stát, Drahý můj (kde si s ní střihl duet) či Závidím; pro Bobka Ruby nebo Křížem krážem. Je ale i autorem textu písně Čekej tiše, největšího šlágru Evy Olmerové. Spousty svých textů nazpíval sám, mezi nimi krásně mazlivé Jako kotě si příst. Divadelní představení Šimka a Grossmanna byla kromě naprosto originálního absurdního humoru protkána ostrou politickou satirou; je až s podivem, že jim vládnoucí komunistický režim nevystavil stopku, byť tvořili v době politického oteplení a následného doznívání vůní pražského jara. Pavel Bobek vzpomínal: „Po srpnu (1968), ještě během prázdnin, sepsali Slávek s Jirkou Besídku v rašeliništi, která byla reakcí na to, že všude po české a slovenské krajině byli rozložení sovětští vojáci a jejich tanky. Byla to vlastně besídka žáků zvláštní školy, kteří trávili prázdniny v rašeliništi uprostřed sovětských vojsk. Já musím přiznat, že jsem se odvahy autorů hry bál. Myslel jsem, že nás všechny zavřou, ale pak to prošlo bez problémů. Trochu naivně jsme si tenkrát mysleli, že to třeba pomůže k tomu, aby odešli.“ Další důkaz o tvůrčí odvaze navzdory chmurné realitě totalitního státu může být úryvek z povídky Vedla nás Šmauzová: „Ani neděle nebyla pro naši buňku dnem odpočinku. První rána pravičáků zasáhla opět Šmauzovou, neboť této staré soudružce nemohli oportunisté zapomenout, že za války udávala naše lidi Němcům. Byl to jistě zase Fajfr, který před jejím naturálním bytem1 plus WC2 zbudoval past, takže Šmauzová, vycházejíc ráno zapisovat před kostel ty, kdož se jdou modlit, aby Rus již odešel, zakopla před svým prahem o napjatou strunu z balalajky, řízla se o srp a na hlavu jí spadlo kladivo.“ Z řady semaforských představení pánů Grossmanna se Šimkem se opakovaných televizních repríz těší především již legendární Návštěvní dny. Ten poslední z roku 1971 už režisér Ján Roháč nemohl kvůli Grossmannovu žalostnému stavu odvysílat. Přes nesmírnou bolest však statečný Jiří představení dohrál do konce. Zhruba o měsíc později, 5. prosince 1971, Grossmann zemřel. Jeho tehdejší přítelkyně Máša Poláková popsala jeho poslední dny: „Když umřel, vážil 46 kilo. Měl takové dlouhé štíhlé ruce, vždycky si je prohlížel a říkal: „Ještě je vidím, za dva dny už je asi neuvidím…“ Už došlo i k metastázám do páteře. On si do poslední chvíle všechno uvědomoval. Pozoroval tu svou ručičku a skoro už nemohl mluvit.“ Místo posledního odpočinku nalezl Jiří Grossmann na Vinohradském hřbitově. Slávek Šimek ke ztrátě přítele řekl: „Co bude pak, to samozřejmě nevím, ale věřím, že se s Jirkou ještě setkám a že budeme mít možnost si zase povídat. Ono se mi s tímhle pocitem taky bude z tohoto světa lépe odcházet. Já nezávidím ateistům. Myslím si, že je musí konec života strašně děsit.“ Autor: Mgr. Kryštof Zeman www.zvonypameti.cz Jiří Grossmann | Kredit: ČTK / Štoll Karel