Komiků není nikdy dost a každý národ by si je měl hýčkat. Ne vždy je to ale — alespoň z pohledu s totalitou laškujícího režimu — snadné. Zvlášť když si lidmi milovaný komik začne na jeho účet „pouštět hubu na špacír“. A že měl Jarda Štercl tu svou „hubu“ jaksepatří prořízlou. Šterclova originální mimika s trhanými, jakoby ustrašenými gesty, nenapodobitelně podané staropražské kabaretní popěvky a vejšplechty, jimiž provázel své nápadité herecké improvizace, navazovaly na úspěšnou drastickou komiku jeho velkých vzorů Ference Futuristy a Vlasty Buriana, s nímž v padesátých letech brázdil venkovské štace. * 18. listopadu 1919, Blovice † 4. dubna 1996, Praha Rodina pocházela z jižních Čech, ale Jarda dospíval už v Praze, kam se přestěhovala a kde si mohl pak užívat nejen tajemných míst, ale i biografů a dalších vymožeností velkoměsta, včetně místních rázovitých hospůdek a kabaretů. Miloval nejen divadlo, ale také přírodu a tramping s osadami jako byla legendární Ztracenka u Štěchovic, která byla svědkem mnohých jeho rozverných parodií a legrácek. Před veřejností se poprvé objevil a první honorář ve výši 30 Kč získal, ještě jako student, v kabaretu Nuselského pivovaru s vlastním humoristickým číslem Pan Paďour na trampu. Totální nasazení za Protektorátu přečkal u firmy Junker v Praze. To mu umožnilo při zaměstnání založit vlastní Divadélko na dlani, jehož byl ředitelem, autorem, režisérem, výtvarníkem i hlavním hercem a zpěvákem (některé písničky z jejich repertoáru převzal Ondřej Havelka). Po večerech také účinkoval na prknech holešovické Uránie, malostranské Umělecké besedy a Živého jeviště v Rokoku. Po osvobození působil v několika menších pražských divadlech a dostal i pár filmových roliček, mj. v prvním československém barevném filmu Jan Roháč z Dubé. Šterclova hvězdná chvíle profesionálního kabaretního komika přišla s jeho angažmá v novém, divácky veleúspěšném Halóó-kabaretu u Šenfloků na Václavském náměstí. Jeho satirický repertoár zvedal komunistům mandle tak, že proti němu v listopadu 1946 uchystali „spontánní“ likvidační kampaň: 150 majitelů k tomu účelu vykoupených vstupenek, útočících na herce rajčaty, shnilými vajíčky a třídní nenávistí se stalo dostatečnou záminkou pro následný zákaz této produkce. Rudé právo to okomentovalo takto: „V době, kdy celý národ pracuje pro splnění dvouletého plánu, se ve fašizujícím Haló kabaretu vysmívá několik individuí drze tomuto hrdinnému úsilí národa. Haló kabaret byl uzavřen(…) Všechna veřejnost si tedy konečně může oddychnout. Po dobrém nebylo možno dosáhnout nápravy. „Komici“ v Haló kabaretu vedli svou přes všechno varování. A tak si tedy vyprovokovali, co již dávno zasloužili.“ Ansámbl tou dobou asi nejpopulárnější pražské satirické scény se ocitl na dlažbě. Nicméně odpůrci podcenili šíři obecné podpory této scény a pod tlakem poslanců, ministrů, novinářů a návštěvníků bylo Noskovo ministerstvo vnitra nuceno kabaret opět otevřít. Následujícím představením, jehož spoluautorem byl Štercl, byl divácky neméně úspěšný Trn v oku. Poté, co se tato kabaretní scéna musela v poúnorové atmosféře potýkat s dalšími organizovanými provokacemi, se Štercl s dalšími kolegy raději přesunul po Václavském náměstí do Alhambra revue. Tady se sešla silná sestava — Hana Vítová, Zita Kabátová, Raoul Schránil, Setleři aj. Hitem (kolem 650 repríz!) se stala parodie Tři mušketýři ještě po 303 letech. Ale i zde, jak se dalo čekat, satira u komunistů narazila. V roce 1953 bylo zrušeno povolení hrát komedii Z Makotřas do vesmíru a přikázáno změnit repertoár a „… vyměnit herce Štercla, který se nedrží schváleného textu a dělá narážky proti lidově demokratickému zřízení.“ Zároveň komunistické úřady vedení divadla uložily: „Bude hrána nová komedie od s. Hrabáka, která bude před uvedením řádně prodiskutována na ONV a bude provedena předpremiéra s diskusí před dělníky z výrobního závodu v Praze.“ Kvůli nelibosti úřadů a neustálým stížnostem z řad „pokrokové veřejnosti“ dostal Štercl v roce 1957 z Alhambry výpověď. Následující sezóny strávil na zájezdových estrádách po celé republice s příležitostnými výstupy v televizních Silvestrech a v desítkách malých, ale vždy zapamatovatelných filmových rolích (Limonádový Joe, Šlechetný cowboy Sandy, Magnetické vlny léčí s Janem Werichem aj.). V roce 1964 mu Jaroslav Dietl napsal „na tělo“ roli zpívajícího šéfa závodního orchestru. Třídílný mírně kritický miniseriál Můj přítel štvanec vyvolal obavy a váhání ohledně možnosti jeho odvysílání v televizi. S konečnou platností to nakonec definitivním zákazem vyřešil samotný prezident Novotný. Zajímavou epizodou Šterclova života, dokreslující jeho portrét, byla účast v populární televizní vědomostní soutěži Souboj s pamětí, pro kterou ho koncem šedesátých let objevil dr. Pixa. Obdivuhodné znalosti z nejrůznějších oborů, jimiž Štercl v tomto pořadu udivoval, byly překvapením pro televizní diváky, kteří ho dosud měli za pouhého, poněkud potřeštěného lidového baviče. V roce 1967 přijal nabídku souboru Laterny magiky, s níž se zúčastnil světové výstavy Expo 67 v Montrealu. To se mu stalo příležitostí k naplnění jeho klukovského snu, pro který neváhal utratit všechny vydělané diety: s nejnutnější turistickou výbavou vyrazil sám napříč celou Kanadou po stopách zlatokopů z románů Jacka Londona až na Aljašku. Z dalších atraktivních cest s Laternou magikou ho odlákala pro něho životní nečekaná herecká šance zahrát si vysněnou komickou roli hajného Štětivce (kdysi parádní role jeho oblíbence Ference Futuristy) v rozmarné operetce Na tý louce zelený. V Hudebním divadle Karlín si pak tuto roli s úspěchem střihl šestsetkrát! Až do konce života neváhal k potěše diváků objíždět i malé štace s estrádním programem Abeceda humoru. Po dobře odvedené práci odpočívá na Vinohradském hřbitově v Praze. Autor: JUDr. Pavel Zeman Jaroslav Štercl | Zdroj: kniha Petra Hořce a Růženy Šterclové „76 yardů Jardy Štercla“