Katolický duchovní a politický vězeň * 23. 1. 1925, Drslavice † 8. 6. 2012, Stará Boleslav „Necítím se jako hrdina ani jako světec,“ odvětil Jan Zemánek po obdržení medaile Za zásluhy o stát v roce 2007. „Ale za vyznamenání jsem vděčný jako za poctu všem biskupům, kněžím i laikům, kteří v totalitě nevinně trpěli za svoji víru. S postupujícím úbytkem pamětníků pokládám za správné připomínat kruté bratrovražedné násilí. Aby nevymizelo z paměti národa a nebylo snadné je v budoucnu opakovat.“ Mladé generaci vzkazoval, „aby se nebála budoucnosti. Ta určitě netkví v moci a majetku, ale v dobrém životě rodin.“ Jan Zemánek se narodil 23. ledna 1925 v Drslavicích na moravském Slovácku do zbožné rodiny o jedenácti dětech. Otec si přál, aby se alespoň jeden z jeho synů věnoval duchovní službě. Jan se tak vydal na studia k řeholní kongregaci redemptoristů, kteří byli ochotni přijímat i chudé děti a podporovat je. V jedenácti letech nastoupil na gymnázium v jihočeských Libějovicích a první řeholní sliby složil v srpnu 1943 v Českých Budějovicích. V nelehké válečné době dokončoval školu ve Staré Boleslavi a maturitu složil na Resslově gymnáziu v Praze. Vítězný únor 1948 prožil v semináři v Obořišti u Příbrami, kde byl spolu s několika dalšími řádovými bratry v listopadu 1949 tajně vysvěcen na kněze Antonínem Eltschknerem. Po likvidaci klášterů v tzv. Akci K došlo k jeho internaci v klášteře v Králíkách. V následujících letech 1950 až 1953 absolvoval základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů. U „černých baronů“ celkově vystřídal třináct míst. „Po celodenní dřině,“ vzpomíná na tamější každodennost, „museli jsme vydrhnout podlahy, vyčistit si boty a oblečení, teprve pak nás pustili na večeři. Každý večer bylo ještě školení, takže jsme absolutně neměli žádný čas pro sebe. Šlo zkrátka o to, člověka duchovně umořit. Pokud jde o vycházky, ty bývaly za odměnu, takže jsem se dostal na vycházku třeba jednou za měsíc. Protože se báli, abychom nekazili civily, dali nás bohoslovce a kněze dohromady. Bydleli jsme v takových dřevěných ratejnách asi 20–25 chlapů na jednom pokoji, takže i když to prostředí bylo hrozné, mohli jsme se naštěstí aspoň trochu povzbuzovat.“ Poté například pracoval jako účetní u vojenských staveb v Brně a nadále se tajně scházel s bratry redemptoristy. Ukázalo se však, že ve společenství působil agent Státní bezpečnost, která zakázané aktivity monitorovala a v létě 1961 začala řeholníky zatýkat. Jan Zemánek byl společně s ostatními obviněn ze snahy o obnovu řeholního života a rovněž ze špionáže, které se měl dopouštět tím, že udržoval kontakty s bratry v zahraničí, především z Polska. „Nejhorší bylo vyšetřování,“ vzpomíná, „to bylo neskutečné ždímání, nepředstavitelný psychický teror. Nutili nás nejrůznějšími způsoby k přiznání: křikem, hladem, samotkou. Byl to obrovský nápor na nervy. Vyšetřovatelé si zkrátka s dotyčným mohli dělat, co chtěli, takže z něj nakonec udělali téměř plastelínu. Aby se člověk totiž zbavil toho jejich teroru, nakonec přikývl na všechno, jen aby měl pokoj… K tomu přistupovalo špatné jídlo, špatný spánek, noční výslechy. Zažil jsem celou řadu případů, kdy se z toho lidé zhroutili.“ Dvanáct let odnětí svobody, zněl v prosinci 1961 soudní verdikt nad Janem Zemánkem za údajnou velezradu a vyzvědačství. Po odvolání k Nejvyššímu soudu dosáhl snížení trestu na dva roky a byl vězněn mimo jiné na Mírově a ve Valdicích. Na časy v kriminálech paradoxně vzpomínal i jako na „druhý seminář“, kde docházelo k setkáním s mnoha známými teology a osobnostmi kulturního života, například Oto Mádrem, Josefem Zvěřinou nebo Janem Ev. Bártou. „Byla to pro mne určitá zkouška osobních kvalit,“ vyprávěl po letech, „možnost ověřit si, co vydržím v mimořádných situacích, a také to byla zkušenost do života. Neberu pobyt v kriminále jako tragédii, ale spíš velké obohacení díky setkání s výtečnými osobnostmi z řad kněží i laiků.“ Jelikož po propuštění v roce 1965 nemohl vykonávat pastorační činnost, nalezl živobytí v civilním zaměstnání, v kamenické dílně v Uherském Brodě, kde zpracovával náhrobky. Po uvolnění režimu v období pražského jara dostal povolení k částečné výpomoci jako duchovní v rodné vesnici a okolí. A od roku 1969 již disponoval státním souhlasem a sloužil jako farář v Malměřicích v západních Čechách, kde přes drobné ústrky vydržel téměř dvacet let, během nichž se snažil obnovovat život kongregace a věnovat se mladým rodinám. V roce 1988 přestoupil Jan Zemánek na faru do Podbořan a vzápětí po pádu režimu začal ve školách vyučovat náboženství. V roce 1990 se stal provinciálem redemptoristů a přesídlil na Svatou Horu u Příbrami, kde pomáhal návratu řádu do oficiálního života. Několik let rovněž navštěvoval nápravné zařízení v Bytízu a věnoval se duchovní péči o delikventy. V roce 2008 odešel na zasloužený odpočinek do kněžského domova ve Staré Boleslavi. Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Foto z knihy Vojtěcha Vlčka Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006 www.zvonypameti.cz