Novinář, básník, komunista a disident * 1. listopadu 1924, Praha † 21. srpna 2012, Praha „Když jsem jej poslouchal, znovu a znovu jsem si uvědomoval, jak uzlová osmičková místa našich současných dějin – roky 1938, 1948 a 1968 – nejenže rozhodovala o životních osudech jednotlivých lidí, ale ovlivnila i jejich výklad své vlastní zkušenosti, jejich vlastní dějinné sebeporozumění a z něho vycházející rozhodování,“ vzpomínal Martin Palouš na svého chartistického souputníka Jana Šterna, kterému přátelé neřekli jinan než Honza. Jeho matka Růžena Šternová pracovala jako překladatelka a otec Evžen Štern jako národohospodář a sociálně demokratický politik, jenž se podílel na tvorbě sociálního zákonodárství a za německé okupace byl zatčen a následně zastřelen při útěku z koncentračního tábora Mauthausen. Jan Štern vystudoval v roce 1943 reálné gymnázium v Praze a rok pracoval jako zemědělský dělník. Od října 1944 byl internován v koncentračním táboře Klein-Stein, poté Osterode, odkud se mu v dubnu 1945 podařilo uprchnout a o měsíc později se účastnit Pražského povstání. Poválečná studia filozofie a historie na pražské filozofické fakultě nedokončil, převážil u něho zájem o novinařinu. Svou ranou tvorbou sloužil boji za nový společenský řád pod vedením komunistické strany, jejímž byl členem. Patřil ke skupině autorů, jež při posuzování literárních děl prosazovala dogmatická kritéria. „Rozšířit své kádry, jít směle dál a výš, být praporečníkem neohrožené cesty našeho lidu na cestě ke komunismu – takový je vznešený úkol naší literatury,“ domníval se. Mezi jeho tehdejšími texty nalezneme recenze básní k oslavám narozenin sovětského vůdce Josifa V. Stalina, kritiku do budovatelského úsilí nezapadajících autorů, což se například týkalo i Jaroslava Seiferta, nebo báseň „Prostřelená legitimace“, kterou věnoval zavražděným funkcionářům v Babicích. Šternovou hlavní tribunou se stal časopis Tvorba, jejímž redaktorem byl od roku 1947. Týdeník pro literaturu a kritiku pak řídil i do něho přispíval až do jeho dočasného zastavení v roce 1952, kdy zaznívala kritika vedoucích míst za přílišný radikalismus. Štern byl na rok přeřazen na stavbu mládeže jako dopisovatel deníku Práce, kde také vznikla jeho básnická sbírka Kunčický deník. „Bydlel jsem s dvanácti lidmi na pokoji a stával se ze mě věřícího normální, trochu skeptický člověk. S platem jsem šel dolů, ale s rozumem nahoru,“ vzpomíná na myšlenkový zlom. Po návratu do Prahy se stále více soustředil na problematiku samospráv a úlohu odborů, čímž pomáhal posouvat společenské vědomí směrem k právům jednotlivce. V šedesátých letech patřil k reformním komunistům a výrazně se angažoval v Pražském jaru. Kvůli své činnosti byl v září 1969 z deníku Práce vyhozen. Nebylo mu ani umožněno, aby se živil jako překladatel beletrie, a tak nakonec zakotvil v maringotce jako vodohospodářský čerpač. Později až do penze v roce 1985 pracoval jako technický úředník. Štern však novinařinu nikdy neopustil a od roku 1978 se stal klíčovou postavou domácí redakce exilového časopisu Listy, který v roce 1969 založil v Římě Jiří Pelikán jako dvouměsíčník československé socialistické opozice. Společně s Petrem Pithartem se především věnovali shromažďování a distribuci textů. Do Listů, kterým zůstal věrný i po roce 1989, přispíval pod pseudonymem Bohemicus. Soustředil se na otázky, zda a co je možné dělat proti režimu jedné vládnoucí strany. Vyslovoval se pro pluralitní systém, co do politické, tak ekonomické roviny, přičemž se profiloval jako demokratický socialista. Vedle toho kladl důraz na udržitelnost rozvoje, ekologii a mladou generaci, kterou se snažil oslovit. Rovněž patřil mezi signatáře Charty 77, přičemž pomohl koncipovat nejeden opozičně laděný dokument, a společně s Annou Šabatovou a Martinem Paloušem vykonával v roce 1986 funkci jejího mluvčího. „I ti nejvíce neteční alespoň se zájmem pozvedli hlavu. Pro mnoho svých stoupenců byla první vhodnou příležitostí říci své ´ano´ a ´ne´ bez bázlivého ohlížení, což je přepych, za který se u nás draze platí. Pro některé se dokonce stala znovu nalezeným smyslem života.“ Jan Štern spoluzaložil v roce 1988 Hnutí za občanskou svobodu a rovněž Československý helsinský výbor. V listopadu 1989 stál i u zrodu Občanského fóra, v němž působil jako člen rady. První měsíce jezdil do měst a obcí a vychutnával si tehdejší euforii, po které, jak už to bývá, následovalo vystřízlivění. „Po každém převratu dělá paměť divy. Lidé jsou s to zapomenout, jací byli a jak se chovali ještě před rokem. Neboť leccos z minulosti se najednou nehodí do nového dne. Nehodící si škrtněte,“ konstatoval po sametovém převratu 1989 v reakci na sílící řeči o ukradené revoluci. „Ale nejde jen o tyto konjunkturální úpravy vlastního osudu. Kdo si dnes ještě pamatuje, co cítil a říkal, když jej tak nečekaně navštívila svoboda? Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí? A kde se v něm najednou vzalo tolik zloby? Člověk je neobyčejně zapomnětlivý, a proto i nevděčný tvor. Kdo si dnes vůbec uvědomuje, že byla krátce po 17. listopadu chvíle, kdy se věci mohly vyvíjet nikoliv docela, ale hodně jinak.“ Záhy se stáhl z politického života a do veřejného prostoru vstupoval už jen jako publicista. Problémy všedního dne se snažil řešit v nadčasové dimenzi, zůstával idealistou. Při posledním rozloučení s Honzou Šternem příznačně zazněla v obřadní síni na Olšanech hudba, již tato místa sotva kdy slyšela, Marseillaisa. Autor textu: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. www.zvonypameti.cz Jan Štern s manželkou Ludmilou Junkovou a synem Ivanem | Zdroj: wikimedia.org