Představitel české pravoslavné církve a člen protinacistického odboje, který se nesmazatelně zapsal do našich dějin jako člověk, díky jehož činnosti a obětavosti našli českoslovenští parašutisté po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha úkryt v kryptě pravoslavného kostela sv. Karla Boromejského (dnes sv. Cyrila a Metoděje) v pražské Resslově ulici. * 25. prosince 1880,Topolany † 4. září 1942, Praha Jan Sonnevend, představitel české pravoslavné církve a člen protinacistického odboje, se narodil o vánočních svátcích roku 1880, konkrétně 25. prosince, v moravských Topolanech u Vyškova. Byl synem hospodáře Jana Sonnevenda a jeho manželky Cecílie. Učení, jemuž se oddal, bylo zaměřeno na obchod, a vystudoval tak obchodní akademii v Brně. Zajímavostí je, že právě úspěšné ukončení studia bylo podmínkou pro to, aby mladý Jan získal ruku Marie Lorkové. Byl to totiž právě její otec, stejně tak i Janův mistr v obchodnictví, který chtěl, aby měl dceřin budoucí manžel nějakou perspektivu. Řekl tak, že pokud si chce Jan Marii vzít, bude muset úspěšně vystudovat. To se nakonec skutečně podařilo a v roce 1907 Jan Sonnevend získá ono požehnání k sňatku. Následujícího roku přišla na svět jejich dcera Ludmila. V té době působil Jan Sonnevend jako náměstek ředitele okresní nemocenské pokladny v Olomouci. Později však rodina přesídlila do Brna. Tam se v roce 1924, několik let po skončení první světové války, Jan Sonnevend dokonce podílel na založení církevní obce, kde se stal i místopředsedou Sboru starších. O tom, že se mu dařilo i v obchodnictví, svědčí fakt, že už ve 30. letech se díky svým schopnostem stal ředitelem brněnské nemocenské pojišťovny. V roce 1938, tolik kritickém pro tehdejší Československo, odešel Jan Sonnevend ve svých 58 letech do penze a s manželkou Marií se přestěhovali za dcerou Ludmilou do Prahy. Aniž by to tehdy tušil, měl být právě v Praze tím, kdo se, spolu s dalšími odvážnými, postaví zlu v podobě nacistické totality. I v Praze se Jan Sonnevend, byť v důchodu, věnoval mnoha činnostem, včetně vykonávání funkce předsedy pražské pravoslavné církevní obce v nově vysvěceném chrámu sv Karla Boromejského (dnes sv. Cyrila a Metoděje) v Resslově ulici, kde působil od ledna roku 1939. Již brzy ale přišla nacistická okupace toho, co z demokratického Československa, rozbitého nejen mnichovskou dohodou, nýbrž také odtrhnutím Slovenska, zbylo. Lidé v nově vzniklém Protektorátu Čechy a Morava náhle stáli před volbou žít pokud možno co nejklidnějším životem, jaký situace nabízí, a nebo se zapojit do odboje, čímž by riskovali mnohé. Jan Sonnevend si zvolil druhou možnost a zapojil se do protinacistického odboje. Při své práci v Masarykově lize proti tuberkulóze se seznámil s Petrem Fafkem, který se do odbojové činnosti zapojil krátce po samotné okupaci. Fafek se pak na něho obrátil s dotazem, zda-li by kryptu ve zdejším chrámu mohl odboj využít jako úkryt. Byl to tak právě Jan Sonnevend, kdo se spolu s dalšími duchovními pražského pravoslavného chrámu v Resslově ulici zapojil do pomoci československým výsadkářům, kteří byli vysláni do Protektorátu Čechy a Morava z Velké Británie. Po atentátu na Reinharda Heydricha, který úspěšně provedli parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš, zkontaktoval Jana Zelenku-Hajského a parašutistům (i z dalších výsadků) na území Prahy zprostředkovaně poskytl úkryt. S touto pomocí přišel v době, kdy nacisté po atentátu rozpoutali absolutní teror a v Praze měly probíhat domovní prohlídky. Dočasné útočiště měli parašutisté nalézt přímo v kryptě pravoslavného chrámu sv. Karla Boromejského. Jan Sonnevend, předseda rady starších, tak přišel s možností úkrytu, který nakonec využili nejen vojáci Josef Gabčík a Jan Kubiš, nýbrž také Adolf Opálka, Josef Valčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Bublík. Krypta se stala úkrytem, kde nakonec parašutisté přečkali 21 nocí. Čím déle však nacisté po těch, kdo provedli útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, pátrali, tím více se zvyšovala brutalita každodenního teroru. Událostí, která dodnes vyčnívá, je vyhlazení obce Lidice na Kladensku. Neuběhlo od této události navíc tolik času, když se na služebnu pražského gestapa vydal Karel Čurda — parašutista, který den po atentátu opustil Prahu a odjel ke své matce do Nové Hlíny nedaleko Třeboně. Zde, oddělený od ostatních výsadkářů, nakonec podlehl nacistickému nátlaku. Vydal se tak do Prahy a zde, v Petschkově paláci, prozradil vše, co věděl. O čem však neměl ani tušení, byl úkryt v kryptě pravoslavného chrámu v Resslově ulici. Stejně tak neznal ty, kteří se o sedm vojáků pravidelně starali, včetně Jana Sonnevenda. I pro něj však okamžik zrady Karla Čurdy představoval konec jakýchkoliv odbojových aktivit. Krátce před selháním Karla Čurdy požádal biskup Gorazd o přesun parašutistů z půdy pravoslavného chrámu. Jan Sonnevend tak oslovil římskokatolického kněze Ottu Lva Stanovského, zda-li by mohl ukrýt několik pronásledovaných osob. Otto Lev Stanovský však Sonnevendově prosbě nevyhověl, a ten se tak již k jeho dalšímu kontaktování neuchýlil. Zatýkání, které po osudné zradě jednoho z parašutistů nacisté rozpoutali, nakonec přineslo kýžený výsledek. Gestapo získalo informaci, že kostel v Resslově ulici představuje úkryt pro atentátníky na Reinharda Heydricha. Když 18. června 1942 obklíčili Němci kostel, byl Jan Sonnevend zatčen, stejně jako duchovní kaplan Vladimír Petřek, Václav Alois Čikl a také biskup Gorazd (vlastním jménem Matěj Pavlík). Stejného dne svedlo sedm parašutistů svou statečnou, přesto poslední, bitvu. Jan Sonnevend byl po několikaměsíčním věznění odsouzen stanným soudem k trestu smrti. K jeho zastřelení došlo 4. září 1942 na kobyliském popravišti v Praze. Společně s ním byli zastřeleni také biskup Gorazd a Václav Alois Čikl. Poslední z této skupiny odvážných duchovních, Vladimír Petřek, zemřel následujícího dne. Po Sonnevendově smrti byla pozornost zaměřena také na jeho manželku Marii, stejně jako jejich dceru Ludmilu a jejího manžela. Ti byli v nepřítomnosti odsouzeni rovněž k trestu smrti, který byl vykonán 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Všichni tři patřili do skupiny 262 osob, které toho dne byly zavražděny výstřelem do týla. V roce 2008 byl Jan Sonnevend, spolu s dalšími mučedníky, svatořečen. Autor: Bc. Aleš Otava Jan Sonnevend | Zdroj: Archiv Jaroslava Čvančary